V jednom musím s ministryní financí Alenou Schillerovou souhlasit. Podpora návrhu na ústavní zakotvení české koruny je skutečně „silným politickým gestem“, jak sama uvedla. Bohužel jde o další z řady gest současné vlády, která naší zemi nijak nepomáhají, a mohou jí i škodit.

Věřím, že návrh nezíská potřebnou ústavní většinu – tedy alespoň 120 hlasů ve Sněmovně a souhlas Senátu. A pokud má hnutí ANO (o něj jde, neb věřím, že role jeho dvou koaličních partnerů v české politice nebude mít dlouhého trvání) s eurem tak zásadní problém, mělo by se namísto bezobsažných gest zaměřit na vysvětlení toho, proč euro odmítá. Ale na základě faktů a dat, ne způsobem, jak naposledy předvedl náš premiér.

Po posledním jednání unijních lídrů Andrej Babiš prohlásil, že nikdy nedovolí, aby bylo Česko v eurozóně. Tím završil svůj názorový obrat od člověka volajícího po zavedení eura k jeho zásadnímu odpůrci. V souvislosti s tím argumentoval Čínou, která podle něj svou měnu permanentně oslabuje o 20 %, aby získala konkurenční výhodu. Jenže zde zaměňuje dvě odlišné věci. Čínský jüan je podle Mezinárodního měnového fondu skutečně výrazně podhodnocený vůči své odhadované hodnotě. To ale neznamená, že jeho kurz neustále klesá. Za poslední rok naopak vůči dolaru i euru výrazně posílil – vůči dolaru o více než 6 %, vůči euru dokonce o více než 8 %. Z tohoto nepřesného přirovnání přitom premiér vyvozuje, že možnost oslabit vlastní měnu je výhodou, o kterou bychom přijetím eura přišli. 

Zde však premiér dále pokračuje v prezentování své hluboké neznalosti ohledně fungování měnové a kurzové ekonomiky. Nepochopil, že kurz není nástrojem měnové politiky, ale jejím výsledkem. „Jen tak“ oslabit kurz není ani snadné, ani levné. A navíc, centrální banka nemá ve svém mandátu „manipulovat s kurzem“, ale cenovou stabilitu. Tu by podstatné oslabení kurzu, po kterém premiér volá, zřejmě ohrozilo, což by vedlo k potřebě zpřísnit měnovou politiku, a asi tím i kurz zpět posílit.  

Premiér navíc vidí výhody oslabení kurzu poněkud jednostranně. Pro některé exportéry to minimálně krátkodobě výhodné je. Možná i pro politiky, kteří tak mohou zakrývat, že se ekonomice pod jejich vedením nedaří. Pro občany však slabší koruna znamená dražší dovážené zboží, dražší hypotéky nebo zahraniční dovolené a nižší kupní sílu.

To je pozoruhodné. Právě zájmy občanů se totiž Andrej Babiš oháněl, když vysvětloval, proč změnil svůj postoj k euru. Ještě v roce 2009 jako podnikatel prosazoval jeho rychlé přijetí, protože výkyvy kurzu koruny komplikují firmám plánování. Později však jako politik prohlásil, že už nepodniká, a proto řeší, co je výhodné pro lidi. Jenže jak je v jejich zájmu možnost razantně oslabit korunu, která sice pomůže některým firmám, ale lidem a jiné části ekonomiky ublíží? Samozřejmě mohou přijít i vnější ekonomické otřesy, při nichž může oslabení vlastní měny pomoci. Pokud ale taková krize zasáhne větší část Evropy, reaguje na ni svou měnovou politikou také Evropská centrální banka. Ani v takové situaci tedy není vlastní měna jediným způsobem, jak zmírnit dopady krize.

Politické názory se samozřejmě mohou měnit. Měly by se však měnit na základě argumentů, nikoli podle toho, co se právě politicky hodí. A pokud premiér tak zásadně mění postoj, měli bychom od něj očekávat přesvědčivější vysvětlení.

Setrvávání mimo eurozónu má své náklady. Nedávno jsem v modelovém propočtu spočítal, že každá česká domácnost přichází kvůli naší neochotě přijmout euro orientačně o 10 400 korun ročně jen prostřednictvím toho, že český stát platí na úrocích ze svého dluhu výrazně více, než by platil jako člen eurozóny. Od té doby se situace na trhu státních dluhopisů dále zhoršila. Ovšem i nadále platíme oproti Slovensku (s mnohem nižším ratingem) úrok o 1 procentní bod vyšší, oproti Rakousku je to více než 1,5 procentního bodu.  A protože náš dluh nezadržitelně roste ke 4 bilionům korun, dosáhl by zvýšený náklad na obsluhu dluhu 40–60 miliard korun ročně.

Ano, část občanů, kteří mají dobře investované své finanční přebytky, má z vyšších úroků prospěch, ale lidé s nižšími příjmy, o kterých pan Babiš tak rád mluví, nikoliv. Dalším nákladem spojeným s nepřijetím eura jsou vyšší úroky, které firmy platí z korunových úvěrů, a lidé z dražších hypoték. Nad to nepřijetí eura zahrnuje poplatky za směnu měn, náklady na zajišťovací operace a samozřejmě i riziko, které zejména pro firmy představuje nejistota ohledně budoucího vývoje kurzu. A též menší konkurenci na trhu zboží a služeb.

Euro není zdaleka jen ekonomickým nástrojem, je to i spojník v politice, který navyšuje sílu členů eurozóny. Země eurozóny mají často navíc silnější hlas v evropské i globální ekonomice a posilují váhu celé EU. Nedávný průzkum Eurobarometru pak ukázal i silnou oporu mezi lidmi, kdy euro podporuje rekordních 82 % obyvatel eurozóny.

Debata o přijetí eura, zvláště pokud někdo chce trvale držet naši zemi mimo eurozónu, by měla být kvalitní a postavená na věcných argumentech. Společná měna má nejen své ekonomické přínosy, ale i určité náklady rizika, a zaslouží si proto seriózní posouzení. A to nikoliv proti nepřesným či zavádějícím výrokům, ale proti tomu, jaké náklady, rizika či přínosy skutečně má.

Tyto argumenty zjevně pan Babiš a jeho koalice představit neumí, a tak je vláda dnes nahrazuje politickými gesty. A doprovází je ad hoc argumenty, které při bližším pohledu neobstojí.