Podle šéfky Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeové potřebujeme účinnou politiku ke zrychlení růstu a zmírnění nerovností. Plán však komplikuje druhá průmyslová revoluce a nástup robotů.
Christine Lagardeová varuje před upadnutím do pasti pomalého růstu a tvrdí, že je nezbytné přijmout řadu hospodářskopolitických rozhodnutí, která světové ekonomice pomohou se této pasti vyhnout. „Rok 2016 bude pátým rokem v řadě, kdy světový HDP roste nižším tempem, než je dvacetiletý dlouhodobý průměr,“ všímá si výkonná ředitelka MMF.
Dědictví finanční krize přetrvává
Vypočítává řadu důvodů, proč tomu tak je. Mnoho rozvinutých zemí se stále potýká s dědictvím finanční a hospodářské krize, která svět zachvátila v letech 2008 a 2009. Vysoké veřejné dluhy a nevyrovnané bilance finančních institucí jsou tím, co tlumí agregátní poptávku. Čím déle slabá poptávka přetrvá, tím větší bude riziko pomalého hospodářského růstu i v nadcházejících letech. Firmy totiž budou reagovat omezováním svých výrobních kapacit, propouštěním a to se vzápětí projeví v podobě znehodnocení lidského kapitálu. Slabá poptávka také tlumí vzájemný obchod.
Na nabídkové straně je největším problémem zpomalující růst produktivity práce a zhoršující se demografický vývoj. Zejména tento trend byl nastolen už před finanční krizí. Obojí představuje další impuls k desinvesticím firem, čímž ohrožuje silnější dlouhodobý hospodářský růst.
Globální růst táhly vzhůru zpravidla ekonomiky zemí rozvíjejících se trhů. Jenže dnes už je i toto minulostí. Navíc se všechny nevyvíjejí stejně. Tak například v Číně a Indii vzrostl hrubý domácí produkt v minulém roce zhruba 7% tempem, zatímco v Rusku nebo Brazílii se ve stejném období propadl o 4 procenta.
Razantní opatření jsou nutná
Čína svůj hospodářský růst restrukturalizuje. Nebude již tolik spoléhat na investice a vývoz a více se zaměří na podporu domácí poptávky, která bude opřená o spotřebu domácností. Naproti tomu špatná ekonomická situace v Rusku a Brazílii je v zásadě důsledkem poklesu cen nerostných surovin, na něž obě země stále ještě příliš spoléhají. Aby se Rusku i Brazílii podařilo obnovit růst, je nezbytné jejich hospodářství diverzifikovat.
„Slabý hospodářský růst jde ruku v ruce s narůstající nerovností, která je vodou na mlýn politikům, kteří nechtějí prosazovat reformy, jež jsou ovšem pro zrychlení růstu nutné,“ varuje Lagardeová před vedlejším efektem globálního zpomalení. V rozvinutých zemích se příjem 10 procent nejbohatších zvýšil o 40 % za posledních 20 let, zatímco u středně- a nízko příjmových šlo o růst v řádu jednotek procent.
„Země musí přijmout razantní hospodářskopolitická opatření, aby se vyhnuly tomu, co by se mohlo změnit v past nízkého růstu,“ varuje Lagardeová. Jako první doporučuje podporu poptávkové strany tam, kde ekonomiky operují pod svými kapacitními možnostmi. V minulosti to byl úkol, který plnily zejména centrální banky. Jenže monetární politika pomalu vyčerpává své možnosti s tím, jak se některé centrální banky dostaly k nulovým nebo dokonce záporným hodnotám svých úrokových sazeb. Nastoupit by tedy podle šéfky MMF měla politika fiskální. Tam, kde je to možné, lze využít příznivé situace nízkých sazeb u vládních dluhopisů a zvýšit veřejné investice do infrastruktury.
V další vlně by měly následovat strukturální reformy, ke kterým se jednotlivé země příliš nehrnou. Před dvěma lety se k nim země G20 sice zavázaly, ale jak se ukázalo, reformní opatření nebyla dostatečná. Cílem bylo zvýšení HDP během dvou let o 5 procent nad rámec obvyklého růstu, ale to se podařilo jen napůl. „Studie MMF ukazují, že reformy jsou nejúčinnějším nástrojem z hlediska dlouhodobého hospodářského růstu,“ zdůrazňuje Lagardeová.
Stranou by nemělo zůstat ani další uvolnění mezinárodního obchodu skrze snižování překážek a dalších, zejména transakčních nákladů. V neposlední řadě by se jednotlivé vlády měly zasadit o to, aby z plodů hospodářského růstu těžili všichni. Daně a sociální benefity mají zajistit růst příjmů i u těch nejchudších.
Nástup robotů
Jenže doporučení šéfky MMF nemusí z hlediska vyrovnávání rozdílů v příjmech mezi chudými a bohatými vůbec padnout na úrodnou půdu. Čáru přes rozpočet může udělat druhá průmyslová revoluce, která podle všeho klepe na dveře, respektive ji možná už zažíváme na vlastní kůži. Před možnými negativními dopady nástupu robotů varuje trio autorů článkem v zářijovém vydání časopisu Finance and Development, publikovaný Mezinárodním měnovým fondem.
Prakticky neuplyne týden, abychom se nedoslechli o další nové aplikaci takzvané umělé inteligence. Automaticky řízená nákladní auta, elektroničtí učitelé, počítače, které dokážou nahradit asistenty advokátů, to vše jsou jen „drobnosti“. Některé tyto technologické „vychytávky“ tvoří mozaiku robota, jehož vizi představil Karel Čapek v roce 1921, coby inteligentní stroj, který je nerozeznatelný od člověka.
Nikdo si dnes nedovede představit, kam nové technologie míří. Jakmile skutečně dojde ke zrození inteligentních robotů, prakticky se ocitneme v prvních fázích nové technologické revoluce a ekonomové by měli začít přemýšlet o tom, co to může znamenat pro hospodářský růst a distribuci příjmů.
Doposud to bylo vždycky tak, že technologický pokrok zvýšil produktivitu práce a tím i životní úroveň. Některá pracovní místa sice zanikla, ale lidé se přesunuli do jiných odvětví, která se díky pokroku nově objevila na trhu. Autoři Berg, Buffie a Zanna si však kladou otázku, zda je robot stejným typem kapitálu, jak jej známe dnes. Přesněji řečeno, zda jde o stroj, který dokáže být produktivní pouze v součinnosti s člověkem.
Nepodmíněný příjem jako řešení?
„Co když se ukáže, že robot je užitečnější, než živá pracovní síla?“ kladou si otázku. Pokud zjistíme, že roboti jsou dokonalými substituty vůči lidské práci, dobrou zprávou je, že produkce na osobu vzroste. Špatnou zprávou je, že nerovnoměrnost v rozdělení příjmů vzroste, a to z několika důvodů. Jestliže díky robotům vzroste celková efektivní nabídka pracovní síly, pak to bude vytvářet tlak na pokles mezd u lidské práce. Za druhé, jestliže se vyplatí investovat do vývoje robotů, méně se investuje do tradičního kapitálu. Tím pádem poptávka po lidské pracovní síle ještě více poklesne, neboť bude zapotřebí méně lidí k obsluze tradičního kapitálu. Vše bude následně mnohem intenzivnější s tím, jak budou roboti schopni produkovat a obsluhovat stále větší objem tradičního kapitálu.
I tyto předpovědi pak vedou k úvahám o zavádění nepodmíněného základního příjmu. Podle některých ekonomů nevyhnutelně míříme k době, kdy pracovní síly bude zapotřebí stále méně, což bude vytvářet tlak na růst nezaměstnanosti, a tak je prý logické, že by stát měl zajistit nějakou minimální hranici příjmů pro všechny.
-usi-
