Firmy i lidé by se od vlády měly dočkat plošného odškodnění kvůli opatřením souvisejícím s pandemií nového typu koronaviru. Myslí si to šéf největší odborové centrály, Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), Josef Středula. Podle něj se vláda snažila vyhnout své odpovědnosti přijímáním opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Její postup odmítl jako nezákonný i soud.
Městský soud v Praze zrušil s účinností od 27. dubna čtyři opatření, která v souvislosti s koronavirovou pandemií omezila volný pohyb, maloobchod a služby v provozovnách. Podle rozsudku jsou nezákonná, protože je vláda nepřijala podle krizového zákona. Co rozhodnutí znamená pro firmy?
Již po přijetí těchto kontroverzních rozhodnutí jsem se proti postupu vlády poměrně razantně vymezil. Použil jsem u postupu vlády synonymum pro „šmejdy“, kteří dělají totéž a někteří lidé to považovali za velmi silné vyjádření. „Šmejdi“ do smluv dávají ustanovení, která nejsou na první pohled viditelná a příslušný subjekt si toho nevšimne. Vláda udělala to samé a chtěla se zbavit škod, které by podle krizového zákona – paragrafu 36, musela v některých případech hradit. K tomu přistoupila další věc, pravděpodobně z marketingového důvodu, začalo se šířit, že se firmám jedná o zisky. Ale to se v žádném případě nejedná, jedná se o škodu. Přirovnávám to k situaci pracovního úrazu zaměstnance, kdy má dotyčný právo na odškodnění, ale dopředu neví, kolik odškodnění bude a jeho výše se posuzuje následně. Záleží například na míře jeho zavinění. Nikdo tak nemůže říct, že má nárok na nějakou automatickou výši. Tady je to o to zajímavější, že na odškodnění máme jako zaměstnanci nárok, ale někdo usoudí, že to je hodně peněz a začne spekulovat, že to nemusí vyplatit vůbec resp. změní zákon, podle kterého se to odškodnění má posuzovat. A to se přesně stalo. Vláda místo toho, aby měla postavila za odpovědnost vyplývající z krizového zákona, tak se této své povinnosti začala vyhýbat.
Byl to od vlády úmysl, jak se vyhnout odškodňování?
Já si myslím, že v tom byl cíl. Že to opravdu nebylo jenom tak. Takový princip se mi rozhodně nelíbí. Všichni jsme si vědomi, že situace je vážná, že koronavirus není v ČR vinou vlády. Taky je nutné říct, že výše škody, pokud vůbec nějaká vznikne, se neřeší v průběhu, ale až na konci celého toho příběhu. Právnické i fyzické osoby mohou podle zákona požádat o náhradu škody. To se týká také osob pracujících za hranicemi, stejně jako těch, kterým byly zakázána činnost a budou mít možnost požádat o náhradu škody. Vláda teď různě selektuje pomoc a myslím si, že to neumí zcela uchopit. Přicházejí různé skupiny s různě silnými či méně silnými požadavky a já si myslím, že teď je ten správný čas dosáhnout konsensu mezi všemi subjekty. Pokusit se o něj mezi odbory, zaměstnavateli, podnikateli, ale také vládou i Poslaneckou sněmovnou.
Jak by taková shoda na odškodnění mohla vypadat?
Myslím si, že ten konsensus bude někde na hodnotě, která odpovídá navýšenému ošetřovnému. Tedy ve výši 80 procent. Je to hodnota, ve které může být zohledněno úplně všechno. Určitý podíl subjektů, které situaci nezpůsobily a stejně tak i podíl vlády, která musela rozhodnout. Protože se tu jedná o záchranu ekonomiky jako takové.
Z hlediska odborů i vašeho osobního postoje by tedy bylo lepší plošné odškodnění, než to, aby se firmy či lidé domáhali náhrady škod individuálně u soudu?
Vláda by tomu mohla jít naproti. Udělat ten krok a poměřovat míru pomoci k této hodnotě. A pokud by se tak stalo, tak si myslím, že by to mohlo i odpovídat určitému typu praxe soudů. Protože soud nerozhoduje tak, že by stanovil automaticky náhradu 100% škody nebo nulu, ale posuzuje každý případ. Konsenzus by pomohl a mohl hrát poměrně významnou roli. Pro vládu by to byl i poměrně silný moment, mohli by se podívat na to, jak kterým subjektům se pomáhá a k tomu by mohli poměřit i další kroky, které budou v čase konat. Protože ještě zdaleka nejsme po celé té situaci. Byl by to stav, který by pro všechny subjekty byl do určité míry měřítkem pro následování a mohlo by to pomoci ke zklidnění situace. A nevyvolávání zbytečných soudních sporů či přehnaných představ některých subjektů, že se bude žádat o 100 možná i více procent náhrady škody. Mohlo by to uklidnit situaci. Také by to mohlo znamenat, že řada subjektů vůbec nebude žádat žádné odškodnění v případě, pokud pomoc dosáhne maximální určené hodnoty.
Takže by to odlehčilo i justici?
Justici, státu, atmosféře a mohli bychom se soustředit na jiné věci.
Soud se nezabýval otázkou, zda bude mít zrušení opatření vliv na případné odškodňování podnikatelů. Někteří právníci ale varovali, že část podnikatelů se využitím pomoci poskytované státem nároku na náhradu jakékoliv škody zřekla. Neobáváte se tohoto argumentu?
To byl původní záměr. Vím o něm, byl jsem na jednání, kde to přesně v této podobě zaznělo a řekl jsem, že tento přístup je z mého pohledu naprosto neakceptovatelný. Přece nejde, aby se někdo nedobrovolně ve stavu nouze zbavil svých budoucích práv. Následně to dopadlo tak, že se to má týkat pouze mzdové části, což je pochopitelné. Náš návrh by nikoho neupřednostňoval, ani neznevýhodňoval. Vláda by tak mohla mít hodnotu, ve které by mohla být schopna některé věci poměřovat, ale je tam ještě jedna podmínka. A to je to, že si umím představit, že by vláda stanovila, že těm, kteří se nacházejí v daňových rájích a nedaní v ČR, tak by jim v žádném případě takováto pomoc nenáležela. Protože se nepodíleli na společenské solidaritě a tudíž žádat o nějakou náhradu není odpovídající situaci ČR a naší ekonomiky. Ať žádají tam, kam překlopili svou daňovou povinnost.
Už o tom ČMKOS s vládou jednala?
Ještě ne. Na toto téma jednám s některými členy ekonomických skupin Ústředního krizového štábu. Je potřeba něco podobného stanovit, ale je to úplně nová iniciativa z naší strany. Věřím tomu, že tady by se mohly potkat jak politické strany, tak i zaměstnavatelé a jednotlivci. Možná někdo usoudí, že 80 procent je hodně a že 70 procent stačí, ale musí tu aktivitu někdo mít, musí to uchopit a musí tímto směrem jít. A pak to poměřovat s dalšími kroky a nástroji.
Máte nějaký odhad, kolik by činily náklady státu v případě takového plošného odškodňování?
Víme, kolik to stojí teď. Vláda připravuje či realizuje spoustu kroků a už teď je zřejmé, že budou stát několik stovek miliard korun. Toto se musí přiložit na stranu již uhrazených škod. Stejně by to posuzoval i soud. Neučinil by ten krok, že by řekl, jaká vám vznikla škoda, my vám ji uhradíme. Ale řekne: toto jste již obdrželi, v tomto jste neučinili vůbec žádné kroky, nepožádali jste např. o program Antivirus, nepožádali jste o úvěr, nic jste v té věci neudělali, nemůžete požadovat ani těch 80 procent. Také bude řada subjektů, které nebudou o náhradu škody žádat, protože si myslí, že kompenzace již byly dostačující.
Ministerstvo zdravotnictví podá proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost. Neobáváte se toho, že ještě může rozsudek změnit či se vyjádřit právě ke způsobu odškodňování ze strany státu?
V tomto jednoznačně respektuji právo soudu rozhodnout. To budou posuzovat soudci zcela samostatně. Musím však ocenit, jakým způsobem se k tomu soud postavil, protože dal zcela jasně najevo svůj názor a vládě dostatečný čas na nápravu. A to je něco, co se zase tak často nestává. Musím říct, že jak navrhovatel, tak soud, se v tomto zachoval opravdu důstojně. Na straně druhé tu jsou škody, které se musí řešit. Nemyslím si, že by mělo ze strany kasačního soudu dojít k nějakému zásadnímu zlomu. Přeci jenom právo je stejné, ať z pohledu městského nebo správního soudu. Překvapení se může stát vždy, ale tady to bylo ze strany městského soudu tak dobře vyargumentováno, že to myslím nenastane. Vláda také bezprostředně provedla změny a sjednala nápravu.
Ve svém nejnovějším sloupku pro Deník jste upozornil, že vláda bude rozhodovat o návrhu, se kterým přišlo ministerstvo financí. Poplatník by si mohl zpětně odečíst od již zaplacených daní za poslední dva roky daňovou ztrátu, která mu teprve vznikne na základě působení nastupující ekonomické krize vyvolané koronavirovou epidemií. Podle vás půjde o „ždímačku veřejných peněz“. Proč?
Jedná se o možnost, kdy ministerstvo navrhuje, aby subjekty, kterou budou mít v letošním roce ztrátu, ji mohly uplatnit proti zaplaceným daním zpátky. Za poslední dva roky. My se obáváme, že může dojít k velmi aktivní spekulaci, zejména u firem, které nejsou české, ale mají tu v ČR svou jednotku, že budou ztráty transferovat do ČR a tyto bude následně hradit český daňový poplatník. To je pro nás neakceptovatelné. Navíc si myslíme, že to mohou být částky v desítkách miliard korun. Nevidíme vůbec žádný důvod k sanaci škod, které tu vůbec nevznikly a někdo je spekulativně převede do ČR. Vidíme jinou věc, která by mohla intenzivně pomoci. A to firmám, které čerpají program Antivirus. Dosud je to tak, že firma musí zaplatit mzdy a následně může žádat o určitý druh refundace prostřednictvím programu. Musí mít ale hotovost na výplatu mezd. A my si myslíme, že by mohlo dojít k nové situaci a to, že by podle toho, jak již bylo zaplaceno za mzdy, dostala firma zálohu ještě před tím, než zaplatí příští mzdy. Takže by firma nemusela mít hotovost na zaplacení mezd, dostala by ji formou zálohy a následně by se to vyúčtovalo. To by byla obrovitá pomoc. V této věci jsem zatím nenarazil na odpor. Ještě jsme navrhli jeden nástroj – na to mě přivedl europoslanec lidovců Tomáš Zdechovský. ČR by mohla požádat o prostředky v rámci Evropského globalizačního fondu, což by pomohlo lidem, kteří jsou propouštěni. A to, že propouštěni jsou, je bohužel realita. Taková žádost musí být realizována Českou republikou ve spolupráci se subjekty, které zaměstnance propouští. V tomto případě by to mohla být další velmi dobrá pomoc.
Eva Paseková
Text je převzat z portálu Česká justice, který je, stejně jako Ekonomický deník, součástí vydavatelství Media Network.
