Citiscope: Urbanistickou politiku má jen třetina zemí světa

Budoucnost. Pro zdravý rozvoj měst je prý dobře zpracovaná národní urbanistická politika nezbytná.

Ve většině zemí světa, zejména v Asii a Africe, městská populace rychle roste. Jenže urbanistickou politiku má jen menšina z nich. Městům hrozí živelný rozvoj.

Města jsou zdrojem mnoha příležitostí. Není proto divu, že se do nich lidé stěhují, a způsobují tak rapidní nárůst městské populace. Jde o trend, který je typický zejména pro asijské a africké země. S tím jsou však spojená jistá rizika, spočívající v nedostatečně rychlém rozvoji infrastruktury, služeb nebo pomalé výstavbě bytů, o zvýšeném zatížení městského životního prostředí nemluvě.

Těmto problémům může podle portálu Citiscope.org předcházet efektivní urbanistická politika, která ale právě v zemích s překotně se rozvíjejícími městy často chybí. Jenže málokdo přesně ví, co urbanistická politika vlastně znamená.

Portál Citiscope.org upozorňuje, že nejasná představa o urbanistické politice pramení z historicky ambivalentnímu vztahu národních vlád k městům jako takovým. „Zejména v zemědělských zemích se vlády na města dívají jako na něco, co drancuje zdroje a koncentruje sílu,“ uvádí Citiscope.org. V mnoha státech jsou pak primátoři, starostové nebo městské rady vydáni na pospas ministrům a jejich úředníkům.

Za města udržitelnější

Přitom jsou to právě města, na která mohou pozitivně dopadnout vládní priority v oblastech jako je výstavba silnic, přístavů, bydlení či další infrastruktury. Klíčem k tomu může být posílení transferů peněžních prostředků přímo lokálním vládám a snížení objemu přerozdělovaných zdrojů přes rozpočty centrálních vlád. Jenže politici obvykle v těchto intencích neuvažují.

Naproti tomu země, které mají urbanistickou politiku jasně definovanou, jsou schopny vytvářet přehledné a smysluplné vize toho, jak řídit městský rozvoj. OSN urbanistickou politiku chápe jako „soubor smysluplných opatření, která efektivně koordinují jednotlivé účastníky a faktory s ohledem na to, aby se města stala produktivnějšími, inkluzivními a jejich rozvoj dlouhodobě udržitelným“.

Urbanistická politika může mít mnoho forem. Od jednotlivého zákona, přes vládní nařízení až po soustavu legislativních norem, které urbanistické politice dávají konkrétní obsah. Může mít však také podobu série zcela neformálních strategických plánů. „Na každý pád musí urbanistická politika reprezentovat jednu ucelenou vizi sdílenou napříč politickým spektrem,“ uvádí portál Citiscope.org.

Podle generálního tajemníka Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Ángela Gurriy je urbanistická politika nezbytná, pokud „chceme zajistit, aby se města rozvíjela správně“. Pokud chybí, často se stává, že rozhodování na celostátní úrovni jde totiž proti zdravému rozvoji měst. Jako příklad Gurria uvádí rozhodování o výstavbě mezistátního systému dálnic před mnoha dekádami ve Spojených státech.

Dálnice sice pohledem z Washingtonu vypadaly na mapě úžasně. Zajistily plynulou dopravu osob a zboží napříč Spojenými státy, ale zároveň to vedlo k tomu, že dálnice vedoucí centry měst přesunuly veškerý život do příměstských oblastí. A to včetně života obchodního. Cíle urbanistické politiky by tak mělo být, aby se na podobné záležitosti dívala vždy optikou měst samotných. Aby došlo k poctivému posouzení, jak různá politická rozhodnutí dopadnou na dopravu, bydlení, obchod, zdraví a další oblasti života ve městě.

OECD příkladem

Národní urbanistické politiky už v některých zemích existují, byť jich je stále ještě poměrně málo. OSN za tímto účelem spolupracuje s více než třicítkou zemí, především v Africe a na Středním východě. Podle některých odhadů má již třetina států v Africe svou vlastní urbanizační politiku začleněnu jako nedílnou součást vládní hospodářské politiky.

Z pětatřiceti zemí OECD jich urbanistickou politiku aplikuje patnáct. A téměř všechny členské země OECD disponují urbanistickou politikou v nějaké fázi jejího vývoje. Chile je udáváno jako příklad země s velmi úspěšnou urbanistickou politikou v Jižní Americe. Argentina je zatím v půli cesty. Z východoevropských zemí již o urbanistické politice přemýšlejí na Slovensku nebo v Srbsku. Vietnam má svou urbanistickou politiku již od prvních let tohoto století, zatímco Myanmar je příklad země, která tento proces teprve startuje.

Klíčem k úspěšné urbanistické politice je provést něco jako diagnostiku aktuálního stavu městského rozvoje, zmapovat podmínky v konkrétních městech a analyzovat, zda, případně jak, je urbanistická politika již aplikována, aniž by to jako urbanistická politika bylo chápáno.

Dialog je nutný

Dalším krokem je přesvědčit centrální i lokální politiky ke vzájemnému dialogu, respektive zahájit jakousi širokou konzultaci politiků například se zástupci akademické sféry, kteří se na problematiku urbanizace zaměřují. Z této diskuse nelze vyloučit ani místní občany nebo jejich spolky. Cílem je, aby všechny tyto skupiny lidí začaly spolu diskutovat a řekly si, co je pro koho prioritou. Výsledkem pak má být návrh politiky, která je prosaditelná na politické úrovni. Nutné samozřejmě je, aby se s ní ztotožnili ti politici, kteří o jejím osudu budou rozhodovat.

Urbanistická politika se stává v posledních letech stále důležitějším prvkem v koncepci udržitelného ekonomického rozvoje. Například na úrovni OSN byl přijat závazek, podle kterého bude mít nejméně polovina zemí světa do roku 2025 svou vlastní národní urbanistickou politiku. Jedině to je prý cesta k tomu, aby se kvalita života ve městech nezhoršovala, ale s rostoucím počtem jejich obyvatel dokonce rostla.

-usi-