Chtěli nás zneškodnit výbuchem, měli sekery, mačety, dlouhé nože, vzpomíná na zásah proti vzbouřeným vězňům v Leopoldově bývalý příslušník URNA

Když nás deset vyběhlo na plochu, tak najednou proti nám stála víc jak stovka vzbouřenců. Byli ozbrojení chladnými zbraněmi. Měli v rukou sekyry, mačety, velké nože. Repro: ED

Trhavinou jsme otevřeli zabarikádované železná vrata, na vězeňský dvůr vjel obrněný transportér, a postupně jsme začali jsme dostávat objekt věznice pomalu pod kontrolu. Nejtvrdší jádro vzbouřenců se stáhlo na střechu jednoho z objektů a nechtělo se vzdát. Nad nimi létal vrtulník. Nakonec měli hlad a neměli co pít, postupně jsme získávali situaci pod naši kontrolu, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník vzpomíná jeden z přímých účastníků zásahu proti vzpouře vězňů ve věznici ve slovenském Leopoldově v březnu 1990. Bývalý příslušník Útvaru rychlého nasazení URNA Karel A. dnes po třiceti letech od zásahu připouští, že s podobnou akcí neměl on, ani jeho kolegové, zkušenosti.

Celé jméno si jako bývalý příslušník elitního útvaru nepřejete zveřejnit. Chápu. Tak tedy Karle, byl to vůbec první, a zatím i poslední, zásah Útvaru rychlého nasazení proti vzbouřeným vězňům v takovém rozsahu. V leopoldovské káznici nebyli vězni žádná ořezávátka. Tresty si tam odpykávali odsouzenci s nejtvrdšími tresty, vrahové, pachatelé loupežných přepadení. Co se vám, když jste dostal rozkaz, začalo honit hlavou? Že půjde možná i o život?

Na dumání o takových věcech nebylo moc času, ten přesun do Leopoldova byl rychlý. Drtivá většina z nás tam letěla vrtulníky do městečka poblíž Leopoldova. Přistáli jsme v kasárnách a k vězení jsme se přesunuli vojenskými auty a autobusy. Někteří specialisté, například pyrotechnici, museli jet z Prahy autem, protože sebou vezli potřeby pro zásah, které se nedaly přepravovat letecky.

Tedy pyrotechniku, zásahové výbušky, a podobně…

Ano, vezli nebezpečný náklad, který se ve vrtulníku standardně přepravovat nemohl. Ale letěli s tím po dálnici z Prahy doslova jak o život.

Co samotnému zásahu předcházelo, nějaké sešikování před leopoldovským kriminálem, rychlé seznámení s plány na ovládnutí vzpoury? Obklíčili jste věznici, nebo se šlo přímo „šturmem“?

Ta věznice už byla zajištěná, obklíčená vojáky a speciály, parašutisty z Prostějova. Čekalo se na velitelské rozhodnutí. Dovnitř jsme šli první my – URNA.

Znali jste podrobnosti, kolik je uvnitř aktivních vzbouřenců, jestli nezajali rukojmí, jestli někoho nezabili?

Informace byla taková, že vzbouřenci sice neovládli celou věznici, ale vzbouřilo se jich hodně a měli v rukou podstatnou část z toho komplexu, z toho vysokými zdmi uzavřeného prostoru. A, že ovládli tu nejstarší, nejrozlehlejší, vězeňskou budovu. Dostali jsme také informaci, že když ta vzpoura začala, tak se proti ní ne malá část vězňů postavila. A ty vzbouřenci nahnali do kinosálu v jiné budově. Součástí toho poznatku bylo také, že měli tu budovu se svými oponenty, kteří se do vzpoury zdráhali zapojit, zapálit.

Vzbouřenci sice neovládli celou věznici, ale vzbouřilo se jich hodně a měli v rukou podstatnou část z toho komplexu, z toho vysokými zdmi uzavřeného prostoru. A, že ovládli tu nejstarší, nejrozlehlejší, vězeňskou budovu. (největší budovou jsou barokní kosodélníková kartouza, v objektu na letecké mapě vlevo dole). Repro: mapy.cz

Vzpoura vězňů v Leopoldově v březnu 1990

V leopoldovské trestnici byli za totality vězni zaměstnáváni v kovovýrobě společnosti TOS Trenčín a textilního kombinátu Liberec. To trestancům výrazně usnadnilo tvorbu povstaleckého zbraňového arzenálu. Na obranu proti zasahujícím policistům si vyrobili zápalné láhve, pohonné hmoty získali z vozového parku věznice. Používali také kovové tyče s bodly, sekery, dýky, mačety, boxery nebo pouhé žiletky, a podařilo se jim vyrobit i funkční plamenomet. Vzbouřenci drželi jako rukojmí zhruba 150 vězňů, kteří se nechtěli podílet na rabování a ničení věznice. Po celou dobu odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění.

Do obří akce se 28. března 1990 zapojilo 62 příslušníků jednotky rychlého nasazení URNA, 150 výsadkářů, 350 dozorců, 80 psovodů, 350 příslušníků vojsk ministerstva vnitra a 1000 pohraničníků. Vnitro a armáda nasadila šest obrněných transportérů, jeden lehký a čtyři těžké vrtulníky. Zdravotní péči zabezpečovalo 200 lidí a okolní civilní nemocnice byly připraveny na nápor zraněných.

Zasahující museli často bojovat se vzbouřenci stylem muže proti muži. Po dvou a půl hodinách byla věznice obsazena bezpečnostními složkami. Při zásahu byla zhruba třicítka vzbouřenců zraněna, jeden zemřel. Na straně zasahujících bylo jedenáct zraněných. Škoda byla vyčíslena na 30 milionů korun a věznice se stala na čas nepoužitelnou. Z jedenácti historických nebo památkově chráněných budov pět zcela shořelo. Zničeny byly i výrobní haly včetně technologií.

Takže se tehdy dost spěchalo…

To si pište. Spěchali jsme, abychom se dostali dovnitř co nejdříve, abychom ty zajaté, kterých se podle těch informací vzbouřenci pokusili zbavit, dostali ven. Měli jsme možnost dostat se tam dvěma vstupy. Jeden z nich končil průjezdem a tam vzbouřenci zabarikádovali železná vrata. Rozhodlo se o tom, že se dovnitř půjde tudy, ale bylo zapotřebí ten zabarikádovaný vstup zprůchodnit. Takže se tam dávala výbušnina, aby se ty vrata trhly a mohlo tam jako první vjet ótéčko (obrněný transportér OT-64 SKOT – pozn. red.). Za ótéčkem pak měli postupovat zasahující.

Tento plán se podařilo realizovat?

V podstatě to proběhlo podle toho plánu. Jediný problém v tu chvíli byl, že se muselo chvátat. Když se pracovalo s tou výbušninou na těch vratech, tak jsme škvírou viděli, že tam ti vzbouření muklové přivezli kyslíkové láhve na dvoukoláku s autogeny a pod vraty začal téct olej. Bylo zapotřebí reagovat opravdu rychle, protože mastný olej a kyslík může explodovat, a nevěděli jsme, jak to tam narafičili. Předpokládali jsme, že to celé chtěli vyhodit do vzduchu, protože věděli, že za těmi vraty jsme. Chtěli nás paralyzovat, zranit, možná i zabít, znemožnit nám vstup dovnitř.

Jak jsme začali pronikat na nádvoří, a vjelo tam to ótéčko skrz ty vrata, zprůchodněná trhavinou, začali jsme dostávat objekt věznice pomalu pod kontrolu. Pak to šlo patro po patru, chodba po chodbě a vyndávali jsme je ven, vzpomíná účastník zásahu proti vzpouře vězňů v Leopoldově. Repro: ED
Když jste dostali dovnitř, plány na zpacifikování vzpoury fungovaly?

Ano. Ale byl tam ještě jeden hodně nebezpečný okamžik, nepopíšu ho teď přesně do detailu, omlouvám se, je to dlouho, takže si nepamatuji přesnou časovou posloupnost zásahu. Když už jsme byli vevnitř, byl jsem chvíli v jiné skupině, která měla jít druhou stranou, a bylo nám řečeno, že se jim dostaneme do zad. Šli jsme v málo početné skupině, bylo nás zhruba deset. Bylo nám řečeno, že to tam, je „čisté“, a my jsme se tam chtěli dostat, protože to bylo blízko toho kinosálu, kde byli oportunisté, kteří se vzpoury účastnit nechtěli. My jsme předpokládali, že je z toho kinosálu nějak dostaneme. Nicméně, když jsme na tu plochu před kinosálem vyběhli, tak najednou proti nám stála víc jak stovka vzbouřenců. Byli ozbrojení chladnými zbraněmi.

V areálu věznice, kde si odpykávají trest vězni odsouzení za tu nejhorší násilnou trestnou činnost, bylo možné si vyrobit takový nebezpečný arzenál?

No ježíšmarjá. Měli sekyry, mačety, velké nože. Měli totiž po začátku vzpoury přístup do dílen. Takže si vyrobili velmi efektivní zbraně pro boj zblízka, které samozřejmě vypadaly jak z nějakého apokalyptického filmu. A mohli s těmi zbraněmi bez potíží zabíjet. Oni se na nás najednou vyvalili a běželi proti naší zhruba desetičlenné skupině.

Jak jste tu přesilu zvládli, střílelo se?

Stříleli jsme do vzduchu, abychom je zastrašili a zastavili. A pak jsme se radši na chvíli stáhli, aby nedošlo k nějakému šílenému krveprolití, nervy byly napnuté, až to bylo snad možné cítit ve vzduchu. Nakonec jsme po čase ty zajaté lidi z kinosálu dostali všechny ven. Tohle byl hodně nepříjemný okamžik. Jak jsme začali ve větší síle postupovat, tak se vzbouřenci stáhli do obytných prostor, do domů, které měli pod kontrolou. Škála palných zbraní, které u nás viděli, tehdy asi splnila svůj vizuální odstrašující efekt.

Dovnitř šla tedy jenom URNA, parašutisté a vojáci zabezpečovali perimetr?

První šla URNA, za námi pak prostějováci, policie a vojáci. Prostějováci nám kryli záda. Jak jsme začali pronikat na nádvoří, a vjelo tam to ótéčko skrz ty vrata, zprůchodněná trhavinou, začali jsme dostávat objekt věznice pomalu pod kontrolu. Pak to šlo patro po patru, chodba po chodbě a vyndávali jsme je ven. Nejtvrdší jádro vzbouřenců se stáhlo na střechu jednoho z objektů a nechtělo se vzdát. Ale podstatná část těchto aktivních vězňů, když viděla, jaká proti nim jde zasahující síla, rezignovala. Asi pak dostali hodně psychicky „po čuni“, všichni šli do naha, svázaní se nazí vedli ven, kolem štěkali zasahující psi. Tam už byla psychická převaha jednoznačně na straně zasahujících.

Zásah samotný se obešel bez ztráty na životech, ale pokud si vybavuji k jednomu úmrtí došlo, jeden z vězňů měl spadnout ze střechy…

Ano, stalo se tam něco takového. Hned po zásahu se říkalo, že to byl někdo, kdo se chtěl prý vzdát, a že ho ti nejmilitantnější vězni ze střechy kvůli tomu shodili. Ale nechci o tom spekulovat. Na to, jak to byla obří akce, a když se člověk podívá na tehdejší záběry ze zásahu, jak tam všude hořelo, tak to byla kupodivu jediná oběť.

Jak se URNA podařilo zvládnout to tvrdé jádro na střeše?

Na tu střechu bylo těžko se dostat beze ztrát na naší straně. Velkou roli sehrálo vyjednávání. A já nevím, jestli je to na těch video záběrech vidět, tak nad tou střechou létal vrtulník, to mělo velký vliv na jejich psychiku. Pak byli také vyhladovělí, neměli vodu, takže byli pod tíhou okolností donuceni z té střechy slézt. Když slezli, a postupně odcházeli vchodem budovy, tak jsme si je brali. A dopadli jak jejich předchůdci, museli vysvléknout, svázali jsme je, a odvedli jsme je.

Potkal jste se Tiborem Polgárim, vůdcem té vzpoury, jenž zhruba rok a půl na to vedl skupinu vězňů, která při pokusu o útěk z Leopoldova zabila 5 dozorců?

Ne. My jsme zadržené hned předávali policejním vyšetřovatelům. Mluvit s nimi nebyla naše práce, navíc na to nebyl čas. A přiznám se dobrovolně, na to jsme ani nebyli učení, abychom dělali takové věci.

Měli jste strach, když jste šli do akce? Sice jste cvičili operace v domech, ale ostrý zásah tohoto typu je, s prominutím, přeci jen jiná káva, než cvičit s kolegy ve vybydlené ruině…

Určitě, trochu strachu měl v sobě každý. Když budu mluvit za sebe, já jsem ho určitě měl, když jsem tam šel. Bylo tam pár okamžiků, které rozhodně nebyly příjemné. Trénovali jsme tehdy v budovách, určených k demolici, v urbanizované zástavbě jsme se samozřejmě uměli pohybovat. Byli jsme cvičeni na zásah proti ozbrojené skupině. Ale malé, na tak obrovské. Na potlačování obří vzpoury ve věznicích jsme nikdy cvičeni nebyli. Nemůžu si dnes hrát na hrdinu a říkat, že jsem se ani trochu nebál. To bych lhal.

Myslíte, že kdyby vzbouřenci nevyhladověli a měli dostatek vody, a dozvěděli by se to i vězni v jiných věznicích, že by byli ti leopoldovští schopni tu vzpouru protahovat déle a nabalit na sebe další vězně z jiných, tehdy ještě československých, káznic?

Za sebe si myslím, že ne, že by neměli šanci to protahovat a rozdmýchat podobné vzpoury i jinde. Kdyby byla jejich rezistence, odpor, tvrdší, my bychom intenzitu operace zesílili taky, abychom tu vzpouru do jádra zlikvidovali. Jak jste už řekl vy, v tom vězeňském povstání se angažovala určitá sorta vězňů, kteří už měli „leccos“ za sebou. A rozhodně nešlo o sražení chodce na přechodu, nebyli to zkrátka lidé, trestaní za neúmyslné trestné činy. Velící důstojníci by to z těchto důvodů proto nenechali dojít tak daleko, jak naznačujete. Lidská síla i prostředky na tvrdší formu zásahu jednoznačně v tu dobu jednoznačně byly. A jsou i dnes.

Jan Hrbáček