Dennis Ross, dlouholetý americký vyjednavač pro Střední východ vypočítává, proč jaderná dohoda s Íránem nemusí změkčit jeho politiku vůči Západu. Problém je Chameneí, který je faktickou hlavou státu.
Dennis Ross pro portál Politico vysvětluje, jak to vlastně s jadernou dohodou mezi USA a Íránem je. Je přesvědčen, že dokud budou političtí vůdci jen formálními lídry země, na vztahu mezi Íránem a Západem se vlastně nemusí vůbec nic změnit. A to i navzdory tomu, že se nyní Íránská islámská republika otevírá světu ekonomicky.
„Íránci se mohou chtít reformovat ekonomicky, ale jasné je, že od doby, kdy byla podepsaná nukleární dohoda, nenastaly prakticky žádné kulturní a společenské změny,“ tvrdí Ross. Ten vidí jako hlavní překážku skutečných změn duchovního vůdce v Alim Chameneiím, který je neformální, ale faktickou hlavou státu.
Chameneí pokračuje ve své kampani proti všemu americkému, zabředá do slovních přestřelek se Saudskou Arábií a podporuje Hizballáh a další šíitské milice v posilování íránského vlivu v regionu. Je to Kásim Sulejmaní, velitel Íránských revolučních gard, a nikoli umírněný prezident Hassan Rúhání, kdo tvoří a prosazuje íránskou politiku v Iráku, Sýrii, Libanonu nebo Jemenu. A je to také Sulejmaní, kdo slíbil 7 tisíc dolarů každému palestinskému „mučedníkovi“.
Je pravdou, že Společný akční plán může Rúháního posílit politicky, nebo ho mezi širší íránskou veřejností alespoň učinit populárnějším. A možná, že časem k tomu skutečně dojde. Nicméně v tuto chvíli nebyla zatím klíčová mocenská centra v Íránu nijak oslabena. „Pokud skutečně chceme vidět, jak Rúhání časem politicky posiluje a získává stále širší podporu mezi voliči, bude třeba zvýšit náklady Íránu na jeho destabilizující politiku v regionu,“ je přesvědčen dlouholetý diplomat Ross. Jinými slovy je podle Rosse třeba ukázat, že to, co provádí v regionu Kásim Sulejmaní, stojí Írán nejen nemalé peníze, ale především je to na úkor jeho budoucího ekonomického rozvoje.
Nedávné volby však ukázaly, že kýžené změny v Íránu mají ještě víc limitů, než bychom mohli předpokládat. Týdny před volbami do íránského parlamentu a „rady starších“ rozhodla „řídící rada“ (těleso 12 lidí, kteří rozhodují o tom, kdo může kandidovat) o vyřazení kandidátů, které vyhodnotila jako reformní nebo umírněné. Zprávy z té doby sdělovali, že ze 760 reformních kandidátů, kteří se chtěli ucházet o hlasy voličů v Teheránu, bylo jen čtyřem dovoleno kandidovat do parlamentu. V rámci celého Íránu chtělo kandidovat na 3 tisíce reformních politiků, ale jen třem stovkám byla kandidatura umožněna. A hned po volbách byly íránské noviny plné palcových titulků, hlásajících, jak reformní křídlo v parlamentu posílilo.
Nejpravděpodobnější odpovědí běžných Íránců, a středostavovských voličů zvláště, by byla volba nikoli pro, ale proti kandidátům. A to proti těm, o nichž vědí, že patří ke konzervativnímu tvrdému jádru, které bude vystupovat proti nukleární dohodě a proti Rúhánímu, ale i proti ekonomickým reformám.
A Íránci tak skutečně volili. Volili proti konzervativním kandidátům, kteří nemají zábrany omezovat občanská práva. Dennis Ross je přesvědčen, že kdyby Íránci měli možnost hlasovat pro skutečné reformy, udělali by to. Naneštěstí pro íránský lid hlasování o otevření politického systému, liberalizaci společenských restrikcí, omezení moci muláhů a Revolučních gard, posílení právního státu a zastavení agresivní a nákladné podpory šíitských milicí se nikdy hlasovat nebude. „A když už je zvolen reformní prezident, je evidentně držen na řetězu,“ vyjadřuje skepsi Ross a připomíná, že toho jsme mohli být v Íránu svědky už u Muhammada Chatámího.
Rúhání není schopen přijít s žádnými skutečnými reformami. Chameneí zůstává hlavní rozhodující osobou. Rúhání neovládá soudnictví ani hlavní bezpečnostní složky, včetně Revolučních gard. Důkazem jeho omezené moci je skutečnost, že nedokázal zařídit propuštění z domácího vězení dva prezidentské kandidáty z voleb v roce 2009 – Mirhosejna Músávího a Mahdího Karrúbího. Stejně tak můžeme připomenout nárůst počtu poprav nebo počtu uvězněných novinářů.
Pokud tedy chceme vidět razantnější změny v Íránu, je podle Rosse třeba uplatňovat stejnou logiku, s jakou se podařilo Íránce dovést k jednacímu stolu o jaderných záležitostech. „Na jedné straně je jim třeba ukázat cenu, kterou zaplatí za špatná rozhodnutí a na straně druhé, že mohou dosáhnout ekonomického úspěchu, vybudovat si respekt a hrát jednu z klíčových rolí v budování bezpečností architektury v regionu,“ říká Ross.
-usi-
