Stav československé ekonomiky na přelomu 80. a 90. let nebyl dobrý. Zahraniční obchod se musel přeorientovat na západní trhy. RVHP se rozpadla.
Ekonomická situace Československa a poté samotné České republiky nebyla po roce 1989 vůbec jednoduchá. Po po pádu železné opony došlo k rozpadu východních trhů, na kterých byl český export vysoce závislý. Východní země, které byly schopny v rámci RVHP hltat československé strojírenské zboží, měly značné problémy samy se sebou. Například výkladní skříň celého socialistického bloku, Sovětský svaz, se ekonomicky zcela zhroutil. Kromě propadu HDP tam došlo také k hyperinflaci.
Sovětský svaz, potažmo Rusko, byl také velkým dlužníkem Československa, kterému v dobách reálného socialismu platilo za zboží dlužními úpisy. Proto nebylo v politickém zájmu Česka do této země exportovat do té doby, než dojde alespoň k částečné úhradě minulých dluhů. Obchodní výměna proto drasticky klesla.
Ještě hůře se situace vyvinula v tehdy 50milionové Ukrajině nebo v Jugoslávii. Nadějí pro československý, a později český, obchod mohly být asijští tygři, a to především Čína a Vietnam. Vzhledem k tomu, že se ale česká zahraniční politika začala orientovat na západ, k většímu rozvoji vzájemného obchodu s Dálným východem nedošlo. Podle některých kritiků k tomu také přispíval tehdejší prezident Václav Havel, který se nebál připomínat otázku nezávislosti Tibetu.
Problematická situace byla také v bývalé NDR. Sjednocení se SRN za nepříliš ekonomicky racionálních podmínek vedlo k tomu, že se východní spolkové země staly prakticky závislé na fiskálních transferech ze zemí západních.
O německém sjednocení jsme psali zde.
Ekonomickému propadu na počátku transformačního procesu se pochopitelně nevyhnuly ani slabší ekonomiky, než byla ta československá a česká, a sice Polsko a Maďarsko. Ty byly navíc oproti Československu nebo bývalé NDR postiženy vysokou inflací.
Je také nutné připomenout, že československý a český export byl tlumen také v důsledku naplánované privatizace mimo jiné velkých exportních podniků. V takových případech se podniky celkem pochopitelně neměly vůli pouštět do riskantních obchodů se zahraničím, aby nedošlo k poklesu jejich ceny před privatizací.
Pro představu, jak se náš zahraniční obchod během posledních 25 let změnil, je dobré vědět, jaká byla jeho výchozí teritoriální a komoditní struktura. Ačkoli bylo Československo součástí RVHP, tak jen asi 60 – 80 % obchodu se odehrávalo s východními zeměmi. Zbylých 20 – 40 % zahraničního obchodu probíhalo s tržními ekonomikami.
Československo mělo ve svém vývozu na konci 80. let výrazně zastoupeny stroje a zařízení (kolem 45 %). Tento podíl bezprostředně po rozpadu trhů RVHP klesl zhruba o třetinu, zatímco narostl podíl surovin a polotovarů. V importu pak byly v roce 1989 stroje a zařízení zastoupeny zhruba z 35 %, suroviny, materiál a polotovary tvořily cca 15 % československých dovozů. Se začátkem transformace pak podíl dovozu strojů a zařízení výrazně stoupl (přes 40 %), což bylo důsledkem zoufalého nedostatku kapitálu a moderních technologií na našem území.
Československá ekonomika byla také poměrně uzavřená. Podíl obratu zahraničního obchodu na HDP (tedy export + import ku HDP) činil v roce 1990 pouhých 54 %. Pro srovnání, nyní je to cca 150 % HDP.
Velké překvapení: Ke gigantickým obchodním deficitům nedošlo
Podle předešlých odstavců je tedy jasné, že obchodní situace Československa nebyla vůbec jednoduchá, spíše extrémně složitá. Ačkoli by se dalo očekávat, že po liberalizaci zahraničního obchodu bude Československo čelit podobným obchodním deficitům, jako bývalá NDR, nic tak dramatického se nestalo. V roce 1990 sice činil deficit zahraničního obchodu 2,2 % HDP, avšak o rok později byl vykázán přebytek ve výši 3,3 %, aby se v letech následujících opět dostal do deficitu. Ten však nikdy nepřesáhl 10 % HDP (nejhlubší deficit byl vykázán v roce 1996, a to 9,2 % HDP).
Hlavním důvodem dosažení relativní vnější rovnováhy byla několikerá devalvace československé koruny v průběhu roku 1990. Zatímco na konci roku 1989 se na oficiálním trhu dolar obchodoval za 14,30 korun, tak o rok později byla stanovena centrální parita fixního kurzu na 28 korun za dolar. Tím došlo k vytvoření tzv. „kurzového transformačního polštáře“, který napomáhal domácímu zboží zachovat určitou míru konkurenceschopnosti vůči zboží zahraničnímu.
Například Žídek uvádí, že v roce 1990 došlo ke třem devalvacím. První, 8. ledna, poslala korunu o 16,6 % níže. Největší z devalvací proběhla 15. října, kdy koruna ztratila dalších 55,3 % a tři dny před koncem roku oslabila ještě o 16 %.
Bývalý premiér a tehdejší federální ministr financí Václav Klaus si tuto devalvaci pochopitelně chválí: „Ti, kteří si stále ještě nějakým způsobem idealizovali kvalitu sytému zděděného z dob komunismu, nás tlačili k devalvaci mnohem menší. Mezinárodní měnový fond naopak naší ekonomice důvěřoval méně než my sami a chtěl devalvaci koruny daleko větší. Jsem rád, že jsem nepodlehl a zvolil míru devalvace, jež umožnila, aby náš kurz beze změny vydržel více než šest let. Žádná jiná transformující se země neměla 75 měsíců nezměněný fixní kurz,“ uvedl Klaus a připomněl, že například v Polsku či Maďarsku k devalvaci běžně docházelo.
Slabá koruna byla nejsilnějším pilířem, který umožnil českému průmyslu se nadechnout. Slabá měna výrazně snížila cenu práce a například oproti západnímu Německu byly mzdy přibližně jen desetinové. Průměrná mzda tehdy v Československu dosahovala 3 286 Kč. Podle ekonoma Pavla Kohouta byla situace ještě horší a průměrná mzda Čechoslováka byla při směně jen 60 dolarů.
Český průmysl, ale i zemědělství, tak mohlo být konkurenceschopné v oborech s nízkou přidanou hodnotou, jednalo se především o textilní, sklářský, či potravinářský průmysl.
V dalších letech se však kurzový polštář postupně vyčerpával (díky reálnému posilování koruny) a česká ekonomika se začala přehřívat. Toto přehřívání vyústilo v měnovou krizi v květnu 1997, která si mimo jiné vynutila změnu kurzového režimu, krátkodobé oslabení koruny a ve střednědobém horizontu jakousi standardizaci zahraničně-obchodního prostředí.
Arsen Lazarevič, Petr Musil
