Evropská centrální banka se již více než dva roky snaží oživit skomírající evropskou ekonomiku pomocí záporných úrokových sazeb. Podle Mezinárodního měnového fondu tato politika funguje, ale má své limity.
Záporné úrokové sazby jsou doprovázeny sérií dalších opatření, která uvolnila monetární politiku Evropské centrální banky. Cílem tohoto počínání je dovést inflaci zpět k cílové úrovni 2% inflace, která je definována jako hranice cenové stability. Podle analytiků Mezinárodního měnového fondu mají negativní úrokové sazby smysl.
Pokud jsou komerční banky „penalizovány“ (spíše než odměňovány) za uložení své přebytečné likvidity u Evropské centrální banky, měly by více inklinovat k úvěrování spotřebitelů i firem. Spotřebitelé tedy mohou nakupovat více zboží a firmy mohou investovat do rozšíření svých výrobních kapacit. Rychlejší ekonomický růst zařídí, že inflace spíše poroste, než aby se držela na příliš nízkých hodnotách, či se dokonce ponořila pod nulu.
Po poměrně dlouhou dobu mnoho ekonomů i tvůrců hospodářské politiky věřilo, že by centrální banky neměly snižovat úrokové sazby do záporných hodnot. Argumentovali zejména tím, že pokud by se tak stalo, komerční banky by začaly tyto své dodatečné náklady přenášet na klienty. Ti by to pocítili na úrokových sazbách u svých vkladů. Výsledkem by pak bylo stahování hotovosti z bank a ládování do pověstných matrací.
Reálné úrokové sazby bylo třeba snížit
Jestliže ale sazby zůstanou nad nulou, znamená to, že reálné úrokové sazby v bankách (tedy očištěné od vlivu inflace) neklesnou, když bude inflace příliš nízká. Ve skutečnosti ale reálné úrokové sazby v eurozóně byly stále nad úrovní, která by dokázala přiblížit výkon ekonomiky ke svému potenciálnímu produktu. Jestliže tedy ECB chtěla reálné sazby snížit, neměla jinou možnost, než dostat ty nominální do záporu.
Jaký je tedy výsledek negativních úrokových sazeb, jež postupně převzaly i některé jiné centrální banky (například ve Švýcarsku či Japonsku)? Analýza Mezinárodního měnového fondu ukazuje, že politika byla úspěšná. Snížení sazeb rozvolnilo atmosféru na finančních trzích. Klesly náklady půjček jak spotřebitelům, tak bankám. Důležité bylo také sdělení Evropské centrální banky, že nízké úroky bude držet po mimořádné dlouhé období.
Nižší náklady na půjčky přece jen poněkud zvýšily objem úvěrů, které si vzaly domácnosti i firmy. To by mohlo pomoci k růstu inflace. V neposlední řadě je třeba také zmínit nákup aktiv Evropskou centrální bankou, které mají pomoci oživit trhy i ekonomiku. A to proto, že komerční banky zredukovaly držbu peněz a namísto toho zvýšily investice do riskantnějších, ale výnosnějších, aktiv.
Dvojsečná zbraň negativních sazeb
Na druhé straně, negativní úrokové sazby mají i svá omezení. Od té doby, co ECB účtuje bankám za přebytečnou likviditu úroky, ty jsou objemnější v zemích, kde banky udržují příliš vysoké rezervy. To je případ zemí s přebytkem běžného účtu platební bilance. Ve stejném okamžiku se schopnost bank generovat úrokové výnosy z eurových aktiv výrazně snížila. Je to dáno tím, že v mnoha zemích jsou úroky z úvěrů vázány na úrokové sazby centrální banky. Nižší úroková marže se navíc často týká nejen nových úvěrů, ale i stávajících, v případech, kdy je u nich sjednaná flexibilní úroková sazba.
Do jisté míry byly banky schopny snížení ziskovosti zredukovat tím, že půjčovaly větší objemy úvěrů, nižšími náklady na úroky, kapitálovými výnosy, nižšími provizemi za riziko, mírným zvýšením poplatků a úsporami na straně provozních nákladů. Samozřejmě i to má své limity.
Celkové má Evropská centrální banka stísněný prostor pro další výrazné snižování sazeb, aniž by to negativně ovlivnilo ziskovost bankovního sektoru. Mezinárodní měnový fond toto riziko již dříve akcentoval s tím, že přínosy negativních úrokových sazeb mohou být časem zcela vymazány. Banky nemohou donekonečna nízké úrokové marže suplovat vyšším objemem poskytnutých úvěrů. Trh se dříve či později nasytí a o další úvěry už nemusí být takový zájem.
Další snižování sazeb by tak mohlo přivést potenciálně na světlo trade-off mezi efektivním transmisním mechanismem monetární politiky a ziskovostí bank. Nižší ziskovost a ceny akcií by tak mohly vytvořit tlak na banky s méně objemným kapitálovým polštářem. Ty by pak mohly omezit půjčování, a to zejména ty s vysokým procentem rizikových úvěrů ve svých portfoliích.
Z těchto důvodů se dá očekávat, že se Evropská centrální banka bude spoléhat spíše na nákup aktiv. Další snižování sazeb by mohlo oslabit efektivitu celé monetární politiky, a to z důvodu potenciálně nižšího objemu poskytnutých úvěrů či rizika vybírání hotovosti z bankovních účtů. Naopak další nákupy aktivy by mohly vést k dalšímu růstu jejich cen, což může podpořit růst agregátní poptávky, aniž by utrpěla úvěrová aktivita. To by se mohlo přetavit v lepší kondici reálné evropské ekonomiky.
-usi-
