Jestliže bude turecká vláda ve shodě se zájmy turecké armády, k vojenskému převratu zřejmě nedojde. Nakonec došlo, ale byl to jen neúspěšný pokus.
Gönül Tolová se na portálu Foreign Affairs letos v květnu zamýšlela nad vztahem turecké vlády a armády. Armáda vojenský převrat vždy opírala o silnou podporu veřejnosti. Podle Tolové je šance na úspěch takového kroku v současném Turecku malá. Vláda a armáda mají společné zájmy. A jak se ukázalo, zřejmě měla pravdu.
Erdoganův bianco šek
Ještě než se Turecko vydalo pod svým současným prezidentem Erdoganem směrem k autoritářskému režimu, mnoho lidí se domnívalo, že bývalý šéf a zakladatel Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) vejde do historie jako ten, kdo konečně ukončil několik desetiletí trvající konflikt s Kurdy. Tyto naděje se ale v dnešním světle ukazují jako naprosto liché.
Erdogan dal naopak armádě bianco šek na vedení války proti Kurdům. A to ze dvou důvodů. Prvním je oslabení největší turecké menšiny, která dosud brzdí Erdoganovy ambice na neomezenou vládu v zemi. Druhým je pak skutečnost, že demonstrace síly proti Kurdům zvyšuje moc v očích tureckých nacionalistů. Erdogan se také snaží urovnat vztahy s armádou, což se může hodit zejména v době, kdy se kolem něj stahuje smyčka domácích i zahraničních oponentů.
Pro tureckého prezidenta však taková hra může být riskantní. Někteří jeho blízcí, včetně poradců, se obávají, že Erdogan jede na tygrovi. Ten je po letech nepříliš vlídného zacházení pod vládou AKP stále divočejší a pomstychtivější. Armáda má zášti důvod. Po velkou část tureckých dějin hrála roli významného kyvadla v politických záležitostech, stojí za čtyřmi převraty, donutila několik politických vůdců k rezignaci a funguje jako samozvaný ochránce sekulární demokracie.
Slábnoucí vliv armády
Od té doby, co se v roce 2002 dostala k moci AKP, je politická moc prakticky odříznuta od vlivu generálů, což téměř všemocnou tureckou armádu oslabilo, ale i rozdělilo. S tím, jak Ankara usiluje o vstup do Evropské unie, musela přijmout opatření, která dostala armádu pod civilní kontrolu. Došlo k omezení rozhodování vojenských soudů ve prospěch těch civilních a civilní sektor začal mít navrch na úkor nejvyšších vojenských velitelů.
Další ránu armáda schytala v dubnu 2007, když na svůj web umístila ultimátum (později to bylo označeno jako e-převrat), v němž AKP varovala před podporou Abdullaha Güla v úsilí o prezidentský úřad. Gül dříve patřil k islamistickému hnutí. Turecká veřejnost tím byla pobouřena a Gül nakonec v prezidentských volbách zvítězil. Pokus armády proti populární politické straně vážně selhal a AKP později svůj volební výsledek zlepšila o 13 procentních bodů.
Poté proběhly vyšetřování a soudní procesy, v nichž bylo několik generálů uvězněno. Další stovky těch, kteří už dříve z armády odešli, byly zadrženy. Souboj mezi vládou AKP a armádou vyústil v hromadnou rezignaci vysokých armádních důstojníků. Henri Barkey, expert na Střední východ to později označil jako „den, kdy armáda hodila do ringu ručník.“
Erdogan narovnává vztahy
Zdálo se tedy, že turecká armáda zaznamenává definitivní ústup ze slávy. Jenže ne na dlouho. Erdoganovi oddaný Necdet Özel se stal náčelníkem generálního štábu poté, co jeho předchůdce na protest rezignoval. Od té doby se vztahy mezi Erdoganem a armádou velmi zlepšily. Alespoň na té nejvyšší úrovni. Skutečné tání ledů nastalo až v době, kdy Erdoganovi oponenti, takzvaní gulenisté (Fethullah Gülen je dnes obviněn ze zorganizování vojenského převratu – pozn.red.), spustili vyšetřování korupce, která zasáhla až do blízkých Erdoganových kruhů, včetně jeho rodiny. Erdogan si v tu chvíli uvědomil, že armáda může být do budoucna vhodným spojencem. Na radu svých poradců obnovil proces s generály, kteří byli v roce 2012 uvězněni pro podezření z přípravy vojenského převratu. Soud celý předchozí proces zrušil a důstojníci byli propuštěni. Na znamení, že AKP a armáda jsou zase spojenci, se nový náčelník generálního štábu Hulusi Akar (ve funkci vystřídal Özela) zúčastnil svatby Erdoganovy dcery jako svědek.
Nedávný konec klidu zbraní mezi tureckým vedením a kurdskou stranou práce (PKK) odstranilo další třecí plochu mezi vládou a armádou. Armáda byla totiž vždy proti jakýmkoli mírovým rozhovorům s PKK, a dokonce vládu obviňovala z toho, že nad aktivitami PKK mhouří oči. Znovuobnovení „bojů“ tureckého státu s PKK tak vydláždilo cestu k ještě těsnějšímu spojenectví mezi vládou a armádou. K tomu přispěl také chaos v Iráku a Sýrii a rostoucí napěti mezi Tureckem a Ruskem. Armáda se tak znovu stala symbolem ochrany před vnějším i vnitřním nepřítelem. Erdogan i provládní média začali armádu oslavovat jako hrdinskou.
Vojenský převrat? Spíše ne
Erdogan nepochybně vsází na to, že mu podobná gesta pomohou armádu udržet pod kontrolou. Zahrává si však s ohněm. Existují obavy, že by se armáda mohla snažit o návrat ke starým časům, kdy podle potřeby intervenovala do politického procesu. Ozbrojené síly sice mohou být v tuto chvíli zkroceny, ale určitě nejsou zcela mimo hru. Je třeba s nimi počítat jako s autonomní institucí, která má vliv. Kemalismus, původní republikánská doktrína, dlouhé dekády sloužila jako pevnost proti islamismu a kurdskému separatismu. A stále formuje ideologické jádro vojenských škol a akademií. Armáda dokonce vyslyšela požadavky z vládních kruhů, aby vojenské školy mohli studovat absolventi imámských středních škol, kde studují budoucí státem zaměstnávaní muslimští kněží. Armáda věří, že se tito studenti mohou ve vojenské škole snáze rozejít se svou vírou.
To všechno jsou důvody, proč se zdá být nepravděpodobné, aby armáda měla zájem na zasahování do politických procesů, přinejmenším v tuto chvíli. Generální štáb nedávno zveřejnil důrazné prohlášení, v němž kategoricky odmítá spekulace z provládních kruhů, podle kterých armáda připravuje převrat. Armáda se vždy spoléhala na podporu veřejnosti, když se pro takový krok rozhodla. Vojenský převrat z roku 1980, nejkrvavější v turecké historii, měl obrovskou podporu veřejnosti, která jej považovala za nezbytný k obnovení politické stability. Dnes si je ale armáda vědoma, že jakýkoli podobný krok proti Erdoganovi a jeho AKP (která v posledních volbách získala téměř 50 % hlasů) by veřejnost téměř jistě odmítla a armáda by tak v jejích očích ztratila dobrou pověst.
Jen kdyby se Erdogan zbláznil
Portál Foreign Affairs před několika týdny ukázal, za jakých okolností by se turecká armáda k zásahu přece jen mohla odhodlat. Čtrnáct let vlády AKP poněkud obměkčilo armádní setrvávání na přísném sekularismu, nicméně kurdský separatismus je stále něco, co na tureckou armádu působí jako červený hadr na býka. Armáda by mohla zasáhnout v případě, kdy by se souboj mezi PKK a státem dostal mimo kontrolu, pokud by propuklo masové násilí ve velkých městech na západě země, zkolabovala by bezpečnost, nebo kdyby došlo k rapidnímu ekonomickému propadu. Anebo kdyby vláda začala být extrémně autoritářská. Takové okolnosti by mohly zažehnout masivní protivládní protesty. Jestliže by na ně Erdogan odpověděl brutálním policejním zásahem, mohlo by to zvýšit poptávku veřejnosti po armádní akci. Ale i v takovém případě by zřejmě generálové preferovali spíše politické než vojenské prostředky k tomu, aby vládu donutili odstoupit. „Turecko už urazilo příliš dlouhou cestu na to, aby mu vládla vojenská junta,“ popisovala ještě koncem května situaci Tolová.
K pokusu o vojenský převrat nakonec došlo, navzdory tomu, že k němu podle Forreign Affairs vlastně nebyl důvod. Nebyla splněna především podmínka špatné ekonomické situace. Když se hospodářství daří, lidé jsou ochotni leccos skousnout, včetně okleštění části svých svobod. Gönül Tolová však ani nepočítala s tím, že by se k převratu odhodlala jen část turecké armády. V tom je akce z páteční noci na tamní poměry unikátní. Zatčených už je přes 6 tisíc lidí, včetně desítek soudců a státních zástupců. Podle šéfa soudcovských odborů Mustafy Karadaga jsou kromě účastníků puče zatýkáni i kritici režimu. Zdá se, že v Turecku začala velká čistka.
-usi-
Převzato z ForreignAffairs.com
