Vodík jako obnovitelný zdroj energie se nabízí jako jedna z možností přechodu na bezemisní energetiku v Evropské unii. Unie proto vhlíží silný rozvoj používání obnovitelných plynů, a především zeleného vodíku, který by měl být do Evropské unie dovážen hojně ze zahraničí. Vědci z Oxfordského institutu pro energetická studia zanalyzovali možnosti dovozu zeleného vodíku do Evropy. Na forhontě jsou Austrálie, Chile a Maroko.
Před časem Evropská unie oznámila plán Fit for 55, který počítá se zásadním snížením emisí do roku 2030, respektive do roku 2050, kdy má Evropská unie jako celek dosáhnout klimatické neutrality. Skupina vědců z Oxfordského institutu nyní zhodnotila hlavní dodavatele zeleného vodíku pro země Unie.
Materiál porovnává potenciál tří zemí – Maroka, Chile a Austrálie – pro vývoz zeleného vodíku do Evropské unie. Tyto tři země jsou vůči sobě seřazeny na základě několika ukazatelů.
Oxford Institute for Energy Studies je přední světový nezávislý energetický výzkumný institut specializující se na pokročilý výzkum ekonomiky a geopolitiky energetické transformace a mezinárodní energetiky na trzích s ropou, zemním plynem a elektřinou.
Studie ukazuje, že tyto tři země mají vzájemně se doplňující slabé a silné stránky. Dokument také podrobně popisuje různé zdroje a mechanismy financování, které pravděpodobně budou financovat rozvoj odvětví výroby zeleného vodíku v každé z těchto zemí.
Očekává se, že obchod s vodíkem bude podpořen dvoustrannými dohodami dlouho předtím, než se vodík nebo jeho deriváty stanou globálně obchodovanými komoditami. Právě na základě toho dvoustranného obchodu by projekty s největší pravděpodobností získaly sankce a potřebné finanční prostředky od Evropské komise, tvrdí vědci z Oxfordského institutu pro energetická studia.
Zatímco celosvětovým dodávkám ropy a zemního plynu historicky dominovalo několik zemí světa, nízkoemisní vodík (včetně zeleného) má potenciál být vyvážen do v budoucnu mnohem více zemí.
Vědci porovnali exportní potenciál tří zemí: Austrálie, Maroka, Chile a Austrálie, s využitím tzv. ukazatelů, které jsou považovány za důležité pro úspěch při rozvoji zelených vodíkových projektů, jakož i a zajištění bezpečných dodávek vodíku do zemí EU. Tyto země byly následně seřazeny podle z hlediska toho, jak slibné jsou jejich vyhlídky, na základě následujících deseti ukazatelů:
- odhadované vyrovnané náklady na dodávky zeleného vodíku v čase
- stav rozvoje vodíkových projektů
- očekávaná domácí poptávka po vodíku
- stav odvětví obnovitelné elektřiny
- spolupráce se zeměmi a institucemi EU
- spolupráce se zeměmi a institucemi mimo EU
- dostupnost námořní infrastruktury
- schopnost manipulace s chemickými látkami a jejich vývozu
- obecné podnikatelské prostředí
- politická rizika
Zmíněné tři země byly vybrány proto, že patří mezi země s největší potenciálem možné výroby zeleného vodíku na světě. Podle Mezinárodní agentury pro energii stanou do roku 2050 vývozci čistého vodíku. Přestože jsou tyto země od sebe geograficky vzdálené, přesto mají všechny silné obchodní vazby se zeměmi EU. Země jsou odlišné z hlediska jejich velikosti, úrovně rozvoje a úvěrového hodnocení.
Maroko bylo vybráno vzhledem ke své geografické blízkosti k EU a existujícímu propojení s Unií, Španělskem, a také proto, že má nejvyspělejší zdroje obnovitelné energie v kombinaci s nejméně bohatými zdroji uhlovodíků v severní Africe. Maroko už před třemi roky představilo národní plán k výrobě zeleného vodíku, ten ale země dosud nezačala realizovat. Překážkou rozmachu výroby zeleného vodíku je nedostatečná výroba elektřiny.
„Růst poptávky po elektřině v Maroku předstihl růst obnovitelných zdrojů i celkové kapacity výroby elektřiny, což znamená, že severoafrická země je v energetice závislá na dovozu (převážně uhlí) a v posledních letech často dováží elektřinu prostřednictvím propojení se Španělskem. To také znamená, že bude trvat dlouho, než bude možné využít elektřinu ze sítě k výrobě zeleného vodíku v Maroku. Není proto překvapením, že žádná z ohlášených spoluprací mezi královstvím a EU se zatím nepromítla do významné dohody o pevných dodávkách,“ tvrdí studie.
Předpokládá se, že přeprava vodíku z Maroka k odběrateli v Evropské unii bude probíhat na vzdálenost 3 100 kilometrů, protože bezprostřední centra poptávky se pravděpodobně nebudou nacházet přímo na prahu severoafrické země. Výše uvedená vzdálenost je zhruba stejná jako vzdálenost, která dělí přístav Casablanca v Maroku a přístav Rotterdam v Nizozemsku
Pokud jde o Chile, Mezinárodní agentura pro energii očekává, že tato země do roku 2030 bude vyvážet největší množství vodíku z Latinské Ameriky. Vodík z jižní Ameriky by mohl být dražší kvůli dlouhému transportu. Vyšší cenu za dopravu by mohly snížit nižší náklady na výrobu naproti Maroku.
Chile už oproti Maroku postoupilo v realizaci projektů, šest jich už běží a další tři podle expertů z Oxfordu získaly souhlas. Země je energeticky soběstačná a má velkou možnost výroby elektrické energie obnovitelných zdrojů.
„(Chilské) projekty zahrnují více cest, jako je e-metanol a e-paliva. Navíc je pravděpodobné, že domácí poptávka po zeleném vodíku v Chile bude nízká. To v kombinaci s energetickou sítí země s vysokým podílem obnovitelných zdrojů (50 % celkové výroby elektřiny v roce 2022), která je na rozdíl od marocké rovněž soběstačná, vysvětluje, proč je Chile z těchto tří zemí podle názoru autor nejvíce orientováno na vývoz, pokud jde o výrobu zeleného vodíku,“ lze se dočíst dále ve studii.
Pokud jde o náklady na dopravu do Evropské unie, vzdálenost lodí z Chile by se pohybovala mezi 16 210 kilometry do Španělska a 18 450 kilometry do Německa.
Austrálie oznámila svou strategii „H2 pod 2 dolary“ pro rok 2030, do kdy chce snížit vyrovnané výrobní náklady na vodík na 2 australské dolary za kilogram vodíku. Objevily se už ale i předpovědi, že pokud by se výrobní náklady do roku 2030 dostaly pod 4 dolary za kilogram vodíku, stačilo by to k tomu, aby se Austrálie stala celosvětově konkurenceschopným dodavatelem ekologického vodíku. Experti navíc předpovídají, že vyrovnané náklady na výrobu zeleného vodíku v Austrálii dosáhnou do roku 2050 0,70-1,20 dolaru za kilogram.
Pokud jde o náklady na dopravu do Evropské unie, vzdálenost z jižní Austrálie do Německa nebo Španělska by činila přibližně 22 300 kilometrů, tedy asi 1,3násobek vzdálenosti z Chile do západní Evropy.
Vodík z Austrálie bude asi nejdražší, nejen kvůli dlouhému transportu, ale i vysokým výrobním nákladům. Austrálie má ale nejvíce vládou podporovaných vodíkových projektů: devět již je v běhu a dalších osmnáct je schváleno.
Australská vláda poskytla ze všech tří zemí největší podporu a je zde realizováno mnoho cest k zelenému vodíku, včetně přimíchávání do plynových sítí (v provozu), vyrovnávání elektrické sítě a zeleného čpavku.
„Rozvoj australského odvětví výroby zeleného vodíku je poháněn především snahou vyvážet tento produkt v různých formách do zahraničí, i když energeticky náročná odvětví v zemi, jako je výroba čpavku a metanolu, rafinace ropy, těžká doprava a těžba, budou pravděpodobně vyžadovat i značný domácí odběr. Na druhou stranu se předpokládá, že Austrálie do roku 2027 přidá více kapacit na výrobu energie z obnovitelných zdrojů čistě pro výrobu zeleného vodíku než ostatní dvě země. Zdá se, že Austrálie má ze všech tří hostitelských zemí nejrozsáhlejší spolupráci s EU v oblasti kapacit pro výrobu zeleného vodíku, zejména s Německem, vzhledem k existujícím memorandům o porozumění, podle kterých má do roku 2030 dodávat členskému státu EU celkem 5,1 MT/rok. Na druhou stranu se zdá, že Austrálie má také nejrozsáhlejší spolupráci se státy mimo EU, zejména s těmi ve východní Asii, které jsou jí geograficky blíže než Evropa,“ uzavírají oxfordští experti.
(nik)
