Česko verbálně podporuje start-upy, v praxi na ně ale úřady často hledí s podezřením. Navíc tu v podstatě neexistují výrazní politici, kteří by se profilovali na tématu digitální ekonomiky a akcentovali podnikatelský pohled. Hlas „nového“ byznysu v politice chybí. Máme v oboru řadu úspěšných firem, které exportují do celého světa – většinou služby, nikoliv výrobky, jak jsme v Česku stále zvyklí. České IT firmy hledí do budoucnosti s optimismem a mají všechny předpoklady k tomu, aby se staly novým motorem české ekonomiky, řekl na sympoziu Ekonomického deníku s názvem Modernizační a strukturální fondy, dotace a granty jako příležitost pro ekonomiku ředitel Asociace pro aplikovaný výzkum v IT (AAVIT) Jaromír Hanzal.
Česká republika hledá svoji novou ekonomickou identitu. Máme téměř nejvyšší energetickou náročnost na jednotku HDP v Evropské unii. Řada ostatních zemí se přitom systematicky věnuje efektivní podpoře startu-upů a IT firem obecně. Jejich výhodou je často nízká energetická náročnost produkce, ale především velký potenciál pro vytváření přidané hodnoty. Přidaná hodnota ICT sektoru totiž významně převyšuje zbytek ekonomiky a roste rychlejším tempem. Podle aktuální studie Polského ekonomického institutu ICT tvoří 11,4procentní podíl na celkové hodnotě HDP vytvořené v Česku, a to včetně přímých, nepřímých a indukovaných dopadů. To je vůbec nejvíce ze zemí takzvaného Trojmoří, tedy států střední a východní Evropy.
„Přidaná hodnota ICT služeb v EU rostla v posledním desetiletí každoročně a zvýšila se v průměru o 35,6 procent. Růst přidané hodnoty zpracovatelského průmyslu za stejné období byl pouze 14,7 procent,“ uvedl Jaromír Hanzal.
V oboru jsou také obvyklé až dvojnásobně vysoké mzdy, než v průmyslu. Lidé pak mohou vést spokojenější životy.
Česká republika si podle Hanzala nestojí špatně z hlediska investic do výzkumu a vývoje, ale i tady se dají najít rezervy.
Podle dat Evropské investiční banky má Česko jednu z největších dynamik růstu od roku 2004, kdy se díky vstupu do EU stalo předmětem srovnávacího statistického šetření. Hlubší pohled na data ukazuje, že u nás většinu peněz za výzkum a vývoj utratí pobočky firem se zahraničním kapitálem. To je samozřejmě vítané, ale pobočky mají historicky v zásadě jeden úkol, ušetřit náklady, nebo řešit specifický dílčí problém, nikoliv celek, který přináší přidanou hodnotu.
„Jako asociace se snažíme v české veřejné debatě víc plédovat za zájmy founderů, neboli zakladatelů inovativních společností,“ podotkl Hanzal.
Inovativní firmy a start-upy se podle něj ale někdy setkávají s tím, že při řešení každodenní agendy českému byrokratickému aparátu „podezřelé“. Na rozdíl od zavedených firem a poboček jsou totiž méně administrativně zdatné.
Český stát totiž pro firmy předpokládá řadu dílčích administrativních povinností, jejichž plnění je pro start-upy obtížně srozumitelné – český úřední jazyk je pro běžného uživatele často velmi abstraktní, což se promítá i do úředních zvyklostí.
Mladé lidi to často odrazuje od podnikání, bojí se nutnosti tvorby komplexních interních směrnic, které ve skutečnosti nepotřebují. Jsou často popotahování za drobná pochybení již při zakládání firem, jednoduché založení firmy online jako v Estonsku nebo ve Rwandě je stále sci-fi. Úřady vymáhají dodržování administrativních detailů a samy se ve své přísnosti odvolávají na „kontroly shora“. Neumí si poradit s přiměřeností, raději volí zbytečně přísná řešení. To je strukturální problém, nikoliv anekdotický detail.
V dotační politice to podle Hanzala vede k tomu, že nejsnáze se dotují firmy, které existují od roku 1993, mají jednoho majitele, nic příliš nemění a jiné dotace už několikrát dostaly, takže jsou administrativně prověřené.
Tendence ke konzervativnímu „sázení na jistotu“ se promítá i do formulace vývojových záměrů. Výzkumné týmy tak v dotačních projektech pokaždé vyvinou o 3 procenta lepší lepidlo, které bude lepit o něco lépe, než jeho předchozí generace. Tím se dá při kontrole snadno prokázat dosažení domnělého pokroku.
„Posledních 10 let je systém nastaven tak, že většina žadatelů o dotace je ve svých žádostech nucená tvrdit, že dělá něco světově unikátního. Podle mě kromě silonek, chromatografu a kontaktních čoček jsme světově unikátního vyvinuli opravdu máloco,“ řekl dále Jaromír Hanzal.
Světová unikátnost ale často spočívá v tom, že to pomyslné lepidlo lepí o 2 procenta silněji, než dříve a o 1 procento více, než konkurence z jiných zemí. Podle Hanzala to je denní realita dotační podpory v Česku.
Při tomto nastavení je pak často složité uspět pro opravdu inovativní výzkumně-vývojové záměry IT podniků, protože chybí jednoduché srovnání, tak jako u strojírenských výrobků nebo ve stavební chemii. Až teď se trochu začínáme dívat, že takhle nepřemýšlejí v ostatních zemích a že by nám to mohlo komplikovat život, respektive vytváření přidané hodnoty. Protože představa, že se mezinárodní konkurenceschopnosti dobereme, řečeno s Haškem, mírným pokrokem, může být lichá. Česká ekonomika potřebuje významný impuls, kvantový skok.
Celá problematika má i další mezinárodní souvislosti. České malé a střední podniky mají totiž ve srovnání s dalšími zeměmi mnohem horší přístup kapitálu. Týká se to všech fází jejich financování, od tzv. „seed“ kapitálu až po větší investice do pokročilých start-upů, takzvaných scale-ups.
A kapitál je důležité mít v tom správném čase. V Evropě diskutujeme o regulaci AI, zatímco Američané a Čína do ní investují. I když se v dotační politice takové výzkumně-vývojové projekty také částečně prosazují, sráží je délka hodnocení projektů, která nezřídka přesahuje 12 měsíců a ještě nad hodnocením dochází k dohadování různých úřadů navzájem, což všechno dál prodlužuje.
„Z administrativních procesů jsme si udělali zlaté tele, ke kterému se klaníme. Smysl poskytování podpory a jeho mezinárodní souvislosti ale z celého procesu často úplně vypadávají,“ uvedl k tomu Hanzal.
Jako u jiných záležitostí, i zde je podle Hanzala jasný prostor pro politiku. Podle něj se v posledních letech v Česku opakuje situace, kdy nový ministr průmyslu a obchodu při svém nástupu deklaruje start-upy a inovativní podnikání jako jednu ze svých hlavních priorit, aby následně zjistil, že má v portfoliu telekomunikace a energetiku. Té se následně věnuje přednostně, mimo jiné proto, že je vysoce regulovaná a promítají se do ní zájmy velkých podnikatelských konglomerátů.
„Opakovalo se to i v případě ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely, který má s investicemi do mladých podniků zkušenosti. U něj to ale vzhledem k mimořádné geopolitické situaci lze pochopit. Nejedná se ale o nový fenomén, ten cyklus se v zásadě opakuje“ dodal Hanzal.
Ministr Síkela podle něj ale celkově v problematice ICT a start-upů sehrává pozitivní roli. Jako ekonom chápe důležitost tohoto segmentu pro národní hospodářství a to se promítá i do jeho rozhodování. I přesto ale stále nemáme politika, který by se vyloženě vyprofiloval na podpoře digitálních firem. Politici se v Česku profilují na tom, že hodně pijí víno, nebo že jsou z nějakého regionu, nebo něco podobného. Ale není tu politik, který bouchne do stolu a řekne, pojďme si z toho udělat národní program, nainvestujeme do ICT a start-upů alespoň dvojnásobek, než doteď. Za několik let by to přitom mělo jasný výsledek.
„Mluvím o penězích, protože to je téma dnešní panelové diskuse, ale dá se to zobecnit i mimo finanční otázky,“ upřesnil Hanzal.
Že se v mezinárodním prostředí ekonomická situace mění a Česko není vždy připraveno reagovat, je více, než evidentní. Jako příklad může posloužit návštěvu alžírského ministra pro start-upy. Je mu asi 28 let a chtěl se potkat se svým protějškem v Česku. Vedla se tedy debata, kdo je adekvátním protějškem – delegaci to zavedlo k paní ministryni Heleně Langšádlové, návštěva se podařila, ale vzájemné porozumění nebylo tak velké. Paní ministryně se na tématu start-upů nikdy neprofilovala, naopak čím dál více naslouchá akademikům, protože v jejím resortu mají silnější lobby, než podnikatelé. S delegací přijel i vlastník největšího alžírského podnikatelského inkubátoru a akcelerátoru. Zajímalo ho partnerství pro tzv. soft landing firem. Firmy přijdou z Afriky na pozvání do Alžíru a pak chtějí přiletět sem, do Evropy.
„My to vidíme jako podnikatelskou příležitost, ale hned narážíme na problematiku získávání pracovních povolení pro občany třetích zemí. Ta je velmi konzervativní a limitovaná malým počtem termínů na zastupitelských úřadech“ uzavřel ředitel Asociace pro aplikovaný výzkum v IT (AAVIT) Jaromír Hanzal.
Jan Hrbáček
