Jedno je jisté. Česko přijde o pořádný balík peněz. Desítky původně českých miliard zůstanou navždy v Bruselu. Jak se to stalo, kdo za to může a co dělat, aby se to neopakovalo?
108 miliard korun z evropských fondů zbývalo proplatit během posledních dvou měsíců loňského roku. Takovou sumu nezvládla Česká republika utratit dříve, přestože na to měla dlouhých devět let. Během nich přitom škrtala veřejné výdaje s argumentem, že státu chybí peníze. Nedočerpané peníze tvoří nezanedbatelnou část z dvaceti šesti miliardové eurové finanční injekce Evropské unie Česku v, která byla nabídnuta v programovém období 2007-2013. Čerpat se přitom mohlo až do posledního dne roku 2015.
Vláda musela již v předchozích letech nenávratně odepsat něco pod 20 miliard z evropských fondů za roky 2013 a 2014, protože je zkrátka nezvládla utratit. Další přiznání škody mimořádného rozsahu ji čeká letos. Vyúčtování za loňský rok zcela jistě překoná dosavadní neúspěchy. Politici a úředníci pravděpodobně do této chvíle přesně nevědí, jak hodně zlé to nakonec bude. Zářijový odhad ministerstva pro místní rozvoj (MMR), zodpovědného za koordinaci evropských fondů, hovoří o ztrátě 36 až 54 miliard v roce 2015.
V zářijové zprávě ministryně Karly Šlechtové (ANO) pro vládu se výslovně uvádí, že „většina řídicích orgánů, které v červnu 2015 indikovaly nedočerpání na konci programového období, aktuálně navyšuje své odhady nedočerpání“. V listopadu informuje ministerstvo pro místní rozvoj vládní kabinet o tom, že dochází k dalšímu propadu předpokládaného čerpání. „Během měsíce října 2015 došlo k významnému propadu v plnění predikcí, a to o 5,6 mld. Kč“ uvádí ministerstvo.
Muzikanti ze Staroměstského náměstí
Ačkoliv je neschopnost ministerstev smysluplně investovat prostředky evropských fondů alarmující, nelze házet všechny do jednoho pytle. Ministerstvo průmyslu a obchodu, spravující program pro podnikatele, proplatilo již všechny evropské prostředky příjemcům dotací. Nedojde-li k zásadním finančním opravám, ministr Jan Mládek (ČSSD) bude moci s klidným svědomím prohlásit, že jemu svěřené fondy vyčerpal do posledního eura.
Odpovědnost za pravděpodobně největší škodu ponese podle zářijového materiálu MMR ministr dopravy Dan Ťok (ANO). Jeho ministerstvo nedokáže investovat do chybějících či zanedbaných dálnic, silnic a železnic v roce 2015 20 až 34 miliard korun z evropských fondů. Vyčleněné peníze tak nenávratně zmizí a Česko si na ně již nikdy nesáhne.
Ministryně pro místní rozvoj Šlechtová (ANO) počítá s tím, že nechá propadnout „jen“ 3,7 miliardy korun. Jejím ministerstvem řízený Integrovaný operační program (IOP) však vykazoval nejhorší procentuální podíl proplacených prostředků ze všech ministerstev a krajů. 4. listopadu 2015 v IOPu ještě nebylo proplaceno 30,3 % z objemu peněz, na jejichž rozdělení MMR mělo bezmála devět let. Jakou autoritu asi vzbuzuje úřad, mající koordinovat a dohlížet na ostatní, když je sám v čerpání evropských fondů poslední?
Když posloucháte mnohé úředníky MMR, dokážou vám vyprávět o bezpočtu příčin, proč ke ztrátám a pochybením došlo. Za dlouhá léta, kdy MMR zodpovídá za celkovou koordinaci evropských strukturálních a investičních fondů, za řízení vlastních programů i za legislativu v oblasti zadávání veřejných zakázek (pro evropské fondy zásadní), byste se mohli dozvědět o příčinách problémů ledacos. Nikdy však nic nezavinilo ministerstvo sídlící na Staroměstském náměstí. Vždy se našly vnější příčiny komplikací, vždy za to mohl někdo jiný v duchu rčení „já nic, já muzikant“. Tento hluboce zakořeněný přístup k věci zřejmě v úřadu přetrvá i v následujících letech.
Za všechno může levice, pravice a také někdo z ANO
V rámci objektivity by se slušelo říci, že za řadu potíží, se kterými se ministři premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) setkali, tak úplně nemohou. Mnoho trablů zdědili po svých předchůdcích. Jenže to platí o všech nových vládách. A nový tým střídá starou partu, aby napravil chyby a věci posunul dopředu.
Sérii výmluv na předchůdce odstartovaly pravicové vlády již v roce 2006, když kritizovaly sociální demokraty (oprávněně) za to, že nastavili přebyrokratizovaný a přebujelý systém bezpočtu operačních programů, který se dal jen obtížně uřídit. Architektkou kritizovaného systému s tzv. „ROPy“, které se v některých krajích staly synonymem korupce, byla Věra Jourová (ANO), tehdy v pozici náměstkyně ministra MMR. Jourová byla jmenována do ředitelské funkce na MMR ministrem Pavlem Němcem (US-DEU). V té době však měla přísný zákaz předávat kompetence ministerstva jinam a obludně rozvětvenou strukturu programů by tak nemohla nastavit. To se ji povedlo až později. Po jejím jmenování ministryní pro místní rozvoj byla konfrontována s nepříznivými důsledky politiky, u jejíhož zrodu stála. Krátce nato ale zmizela do Bruselu.
Jiří Paroubek, v době kdy byl premiérem za ČSSD, vyjednal pro Českou republiku nejvíc peněz z eurofondů na léta 2007 – 2013 v přepočtu na jednoho obyvatele ze všech zemí Evropské unie. Pravicové vlády toho nedokázaly plně využít ani v době, kdy se česká ekonomika dostala do hospodářské recese a investice potřebovala jako sůl. S rozborem příčin neúspěchů a hledáním „chyb předchůdců“ bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Rozseknutí gordického uzlu
Lepší ale bude podívat se na to, co se osvědčilo. A inspiraci vidět tam, kde se místo výmluv postavili k problémům čelem. První příklad představuje ministerstvo průmyslu a obchodu, o kterém již byla řeč. Druhý, mnohem pozoruhodnější příběh, se odehrál na ministerstvu životního prostředí po té, co ho převzal ministr Richard Brabec (ANO). V té době dosahoval Operační program Životní prostředí (OPŽP) v čerpání evropských fondů naprosto katastrofálních výsledků. V roce 2013, díky špatnému řízení OPŽP, Česko nevyčerpalo 7,5 miliardy korun a definitivně o ně přišlo.
Při nástupu ministra Brabce (ANO) do funkce začátkem roku 2014 se předpokládalo, že OPŽP nedočerpá dalších 13 miliard v roce 2014 a 5 miliard v roce 2015. Brabcovi (ANO) se podařilo téměř nemožné. Zachránil všechny ohrožené peníze roku 2014 a s největší pravděpodobností to zopakuje i s prostředky roku 2015. To vše na samém konci devítiletého čerpání strukturálních fondů.
Brabec (ANO) začal tím, že krátce po nástupu do funkce vyházel z ministerstva a Státního fondu životního (SFŽP) prostředí klíčové lidi, zodpovědné za evropské fondy. (To by se mu dnes po nabytí účinnosti služebního zákona podařilo zopakovat jen těžko, přinejlepším v horizontu několika let a s nejistým výsledkem.) Přestože při této operaci odvolal i některé kvalitní manažery, v celku se zbavil struktury lidí kolem exministra Tomáše Chalupy (ODS) a jeho vlivné šedé eminence, poradce a právníka Linkeho. Právě sofistikované zákulisní hry kolem toho pro koho, kdy, v jakém objemu a za jakých podmínek pustit dotační peníze z OPŽP, způsobily podstatnou měrou nedočerpání peněz ze strukturálních fondů.
Ministr Richard Brabec (ANO) pak měl šťastnou ruku při výběru nového manažerského týmu. Náměstkem na ministerstvu životního prostředí udělal Jana Kříže a do funkce šéfa Státního fondu životního prostředí jmenoval Petra Valdmana. Ti se místo vymlouvání na předchůdce pustili společně do práce.
Nové vedení ministerstva a fondu mělo odvahu razantně ukončit tzv. „spící projekty“, na které se v minulosti vyčlenily velké finanční prostředky, ale z různých důvodů se neposunovaly dopředu. V zásadě tak rozetnuli gordický uzel. Spící projekty na sebe vázaly obrovské sumy peněz a každým dnem zvyšovaly riziko nedočerpání fondů. Jejich ukončení otevřelo dveře pro přesun prostředků jinam. Kříž s Valdmanem přesměrovali uvolněné finance do tzv. „rychloobrátkových projektů“, u kterých byl odůvodněný předpoklad, že se podaří rychle realizovat. Jednalo se především o opatření na úspory energií, zateplení a pořízení obnovitelných zdrojů energie pro veřejné budovy. Začaly se vypisovat výzvy pro předkládání projektů v tempu dříve nevídaném. Skokově se zrychlilo hodnocení žádostí o dotaci a proplácení schválených projektů. Tlak na pracovníky ministerstva i Státního fondu životního prostředí enormně stoupnul. Chodili do práce o víkendech a zvládli tisíce projektů v rekordně krátkém čase. Výsledek nakonec předčil očekávání.
Jedeme dál močálem černým kolem bílých skal
V letošním roce se dozvíme konečnou sumu, o kterou jsme ze strukturálních fondů v letech 2007-2013 (přesněji 2007 – 2015) přišli. Vzápětí uslyšíme celou řadu alibistických výmluv a budeme svědky vzájemného svalování viny na jiné. A tím to také celé pravděpodobně skončí.
V nadcházejícím programovém období 2014 – 2020 se nám rýsují dva úspěšné programy. Program ministerstva průmyslu a obchodu k 9.11.2015 již nashromáždil tisíce zájemců o dotaci v celkové výši 145 miliard. Není prozatím potřeba mít strach, že by Mládkovo ministerstvo nezopakovalo úspěšné čerpání z předchozího období. Rovněž dosavadní činnost týmu Richarda Brabce (ANO) dává důvěryhodnou záruku pozitivního výsledku.
Obavy však vzbuzují ostatní ministerstva. Máme s nimi špatné zkušenosti z předchozího období. Podle „Informace ministerstva pro místní rozvoj o stavu realizace programů v programovém období 2014 – 2020“ ministerstvo dopravy 5 výzev na celkem 84 miliard korun. Najde-li se však dostatek dobře připravených dopravních projektů, zůstává velkou otázkou.
K 1.12.2015 byly vypsány výzvy pro předkládání projektů za celkem 220 miliard korun. Ministerstvu pro místní rozvoj však k 9.11.2015 dorazily pouze 3 žádosti o dotaci v celkové výši 20 milionů korun. V následující prosincové zprávě pro vládu MMR již informace o došlých žádostech pro jistotu ani neuvádí.
Samozřejmě můžeme doufat, že v období 2014-2020 MMR zvládne svou roli lépe a uřídí nejen vlastní Integrovaný regionální operační program, ale také efektivně dohlédne na ostatní ministerstva, aby Česká republika využila plně nových 650 miliard korun, které ji Evropská unie nabízí. Příliš racionálních důvodů k takovému očekávání však nelze nalézt. Proto je na místě otázka, zda by roli národního orgánu pro koordinaci peněz z evropských strukturálních a investičních prostředků neměl hrát někdo jiný. Třeba ten, kdo si s evropskými fondy v letech 2007 – 2015 úspěšně poradil. I když by tato změna byla procedurálně dosti komplikovaná, premiér Sobotka (ČSSD) by o ni měl uvažovat. Ve hře je přece jen dost peněz a nové programové období je teprve ve své první třetině.
Ivo Hartmann
