Dvacátého osmého března 1990 vypukla v jedné ze dvou nejtvrdších věznic na Slovensku vzpoura trestanců. Přes dvě stě vězňů začalo vyjadřovat nespokojenost s tím, že se jich nedotkla amnestie čerstvého československého prezidenta Václava Havla. Vzbouřenci obsadili kuchyni, sklad se zásobami potravin, následně ovládli celý kriminál a postavili barikády proti očekávanému zásahu ozbrojených složek. Jako zbraně si povstalci vyrobili sekery, mačety, další bodné a sečné zbraně, a dokonce funkční plamenomet.
Na okraji malého slovenského městečka Leopoldov, nedaleko Hlohovce, leží rozsáhlý komplex obehnaný vysokými zdmi. Barokní rysy napovídají o době vzniku leopoldovské pevnosti. Císař a král český a uherský a markrabě moravský Leopold I. zde v druhé půli sedmnáctého století rozhodl o vybudování nedobytné vojenské pevnosti, jež měla chránit Horní Uhry před nájezdy Turků. Stavba, jež nesla Leopoldovo jméno, začala v září 1665 pod dohledem bývalého velitele císařských vojsk na Moravě, polního podmaršálka Jeana-Louise Raduita de Souches. Moravští a bavorští řemeslníci ji dokončili o čtyři roky později. Pevnost hvězdicového tvaru zabezpečovaly mohutné obvodové zdi, obě vstupní brány jistil padací most. V roce 1855 rakousko-uherský ministr vnitra Alexander Bach nechal v Leopoldově zřídit trestnici pro tisíc trestanců. Leopoldovská pevnost funguje jako vězení pro nejtvrdší odsouzence dodnes.
Leopoldovské zdi zažily jednu z nejtvrdších vězeňských bouří v historii bývalého Československa. Patnáctého března 1990, jen pár měsíců po sametové revoluci, vyhlásilo 2017 leopoldovských klientů hladovku a vytlačilo dozorce z ubytovacích prostor věznice. Zakrátko se počet vzbouřenců rozrostl a trestanci obsadili téměř celý komplex.
V této trestnici byli za totality vězni zaměstnáváni v kovovýrobě společnosti TOS Trenčín a textilního kombinátu Liberec. To trestancům výrazně usnadnilo tvorbu povstaleckého zbraňového arzenálu. Na obranu proti zasahujícím policistům si vyrobili zápalné láhve, pohonné hmoty získali z vozového parku věznice. Používali také kovové tyče s bodly, sekery, dýky, mačety, boxery nebo pouhé žiletky, a podařilo se jim vyrobit i funkční plamenomet. Vzbouřenci drželi jako rukojmí zhruba 150 vězňů, kteří se nechtěli podílet na rabování a ničení věznice. Po celou dobu odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění.
Na potlačení vzpoury se podílela zhruba tisícovka mužů z Vězeňské služby, Útvaru rychlého nasazení a prostějovských výsadkářů.
Šturm s transportéry
O rychlém řešení situace se rozhodlo až 28. března, velením byl pověřen Andrej Sámel, který se zpočátku pokusil vyjednávat. Nakonec bezpečnostní složky přistoupily k zásahu. Bylo při něm použito i šest obrněných transportérů OT-64 SKOT.
„Vzpomínám si, že jsme se tehdy těšili s kamarády, že dostaneme po delší době vycházku a společně zajdeme do některé z prostějovských osvěžoven na pivo. Byl ale vyhlášen poplach, na letiště přiletěly vrtulníky, které s námi okamžitě odlétaly na Slovensko. Co se děje, jsme se dozvídali opravdu za pochodu,“ vzpomíná jeden z účastníků zásahu Radek Z.
Po příletu na Slovensko dostali výsadkáři z Prostějova za úkol zasahovat proti vzbouřencům z řad leopoldovských vězňů hned za příslušníky Útvaru rychlého nasazení. „Byl to opravdu velmi zvláštní pocit pro nás tehdy devatenáctileté dvacetileté vojáky základní služby. Proti nám stovky vězňů odsouzených k mnohaletým trestům za vraždy nebo násilí. Ještě i po letech smekám před chlapíky z Útvaru rychlého nasazení, kteří s klidem a odvahou postupovali v čele zásahu, který nikdo z nás neměl možnost předem nacvičit,“ dodává bývalý výsadkář. Podle něho se tehdejší výstroj a výzbroj vůbec nedá srovnat s tou, jakou mají zásahové jednotky k dispozici dnes.
„Dostali jsme informaci, že vzbouřenci sice neovládli celou věznici, ale vzbouřilo se jich hodně a měli v rukou podstatnou část z toho komplexu, z toho vysokými zdmi uzavřeného prostoru. A že ovládli tu nejstarší, nejrozlehlejší, vězeňskou budovu. Dostali jsme také informaci, že když ta vzpoura začala, tak se proti ní ne malá část vězňů postavila. A ty vzbouřenci nahnali do kinosálu v jiné budově. Součástí toho poznatku bylo také, že měli tu budovu se svými oponenty, kteří se do vzpoury zdráhali zapojit, zapálit,“ vzpomíná Karel A. z Útvaru rychlého nasazení, který stál v roce 1990 v první linii proto vzbouřeným vězňům.
„Na jedné straně byli kápové mající k dispozici celé vepřové kýty, bedny pomerančů, léky a těkavé látky k fetování, na druhé straně ubohé trosky lidí, kteří by při vyčkávací taktice ozbrojených složek dlouho při životě nevydrželi,“ citovala tehdy ČTK slovenské politiky. Vůdcové vzpoury tyto vězně pak dokonce zamkli v jednom objektu a zapálili střechu.
„Když už jsme byli vevnitř, byl jsem chvíli v jiné skupině, která měla jít druhou stranou, a bylo nám řečeno, že se dostaneme vzbouřencům do zad. Šli jsme v málo početné skupině, bylo nás zhruba deset. Bylo nám řečeno, že to tam je ´čisté´, a my jsme se tam chtěli dostat, protože to bylo blízko toho kinosálu, kde byli oportunisté, kteří se vzpoury účastnit nechtěli. My jsme předpokládali, že je z toho kinosálu nějak dostaneme. Nicméně, když jsme na tu plochu před kinosálem vyběhli, tak najednou proti nám stála víc jak stovka vzbouřenců. Byli ozbrojení chladnými zbraněmi. Měli sekyry, mačety, velké nože. Měli přístup do dílny, takže si vyrobili velmi efektivní zbraně pro boj zblízka, které samozřejmě vypadaly jak z nějakého apokalyptického filmu. A mohli s těmi zbraněmi bez potíží zabíjet. Oni se na nás najednou vyvalili a běželi proti naší zhruba desetičlenné skupině. Stříleli jsme do vzduchu, abychom je zastrašili a zastavili,“ popisuje dále zásah Karel A. (rozhovor s ním Ekonomický deník přinesl zde).
Do obří akce se tehdy zapojilo 62 příslušníků jednotky rychlého nasazení URNA, 150 výsadkářů, 350 dozorců, 80 psovodů, 350 příslušníků vojsk ministerstva vnitra a 1000 pohraničníků. Vnitro a armáda nasadila šest obrněných transportérů, jeden lehký a čtyři těžké vrtulníky. Zdravotní péči zabezpečovalo 200 lidí a okolní civilní nemocnice byly připraveny na nápor zraněných.
Zasahující museli často bojovat se vzbouřenci stylem muže proti muži. Po dvou a půl hodinách byla věznice obsazena bezpečnostními složkami. Při zásahu byla zhruba třicítka vzbouřenců zraněna, jeden zemřel. Na straně zasahujících bylo jedenáct zraněných. Škoda byla vyčíslena na 30 milionů korun a věznice se stala na čas nepoužitelnou. Z jedenácti historických nebo památkově chráněných budov pět zcela shořelo. Zničeny byly i výrobní haly včetně technologií.
Kápo znovu v akci
Vzpoura na jaře roku 1990 nebyla jediným vážným incidentem, jehož organizátorem byl odsouzenec Tibor Polgári. Další incident se odehrál o rok a tři čtvrtě později, kdy z Leopoldova uteklo sedm vězňů. Vedl je právě Polgári, jenž byl aktivní i při březnové vzpouře v roce 1990, kdy byl přezdíván druhým ředitelem věznice. Těsně před útěkem zkonzumovali vězni, z nichž někteří spolu udržovali intimní vztahy, množství koktejlů z alkoholu a analgetik. Láhev tvrdého alkoholu se tehdy dala pořídit na černém vězeňském trhu za 500 korun. Šéfům věznice ještě předtím nahlásili fingovanou zprávu, že se pokusí o útěk přes kanalizaci. Vedení se přesvědčilo, že tato cesta možná není, a uklidnilo se.
Uprchlíci ale měli jiný plán, šli hlavní branou. Nejprve vyzbrojeni několika vyrobenými noži a nunčaky zabili chodbového strážce, další svázali. Postupně trestanci zabili pět dozorců věznice, nejvíce u hlavní brány, převlékli se do uniforem vězeňské stráže a z areálu uprchli. Měli namířeno přes hranice do Polska a lodí do Austrálie. Cestou se zmocnili dvou aut, naskočili do jedoucího vlaku (bohužel pro ně zpět směr Leopoldov) a po honičce a střílení nakonec skončili ve stohu nedaleko Leopoldova, kde se ochráncům zákona vzdali.
Vůdce útěku Polgári spolu s Milošem Urigou a Ondrejem Harvanem dostali následně doživotí. Autor tohoto textu navštívil Leopoldov před pěti lety. První dva z útěkářů tehdy trávili čas v separátních celách v Ilavě, třetí Harvan po rozsudku napsal dopis rodině a v cele v Leopoldově se oběsil. Další z útěkářů Václav Fedák opustil brány věznice v Ružomberku v roce 2009, Vladimír Duda o dva roky později. Dalibor Bajger pak měl na svobodu odejít v dubnu 2015, Bartoloměj Botoš v listopadu roku 2017. Uriga se v minulosti pokoušel o nápravu procesu, ale klíčový svědek Bajger ho odmítl podpořit.
Polgári si dodnes vinu nepřipouští, v cele ilavské věznice tvořil figurky z hlíny a stýkal se s jiným vězněm odsouzeným na doživotí, s Urigou totiž jako spolupachatelem nemohl. Tehdy v listopadu scházelo jen málo a uprchlíky by policisté zastřelili. Volání po humánnějších podmínkách ve slovenském vězeňství bylo i přes tyto incidenty vyslyšeno.
Ševci za katrem
Zdi leopoldovské věznice se i dnes majestátně tyčí do výšky dvanácti metrů. Za hradbami žaláře, který tu podle ředitele Michala Haláse, se kterým autor textu hovořil v roce 2015, je elektronicky střežený bezpečnostní koridor ohraničený ploty. Šance na útěk mizivá i pro nejzdatnější útěkáře.
Hlavní brána leopoldovské věznice čítá celkem čtyři katry a velmi důkladnou prohlídku, strážci jsou chráněni bezpečnostním sklem. Po vstupu do areálu překvapí velikost prostoru i architektura, o tom se může valdickým i mírovským obyvatelům podobných komplexů jen zdát. V komplexu je celkem šest státem chráněných památek, které ovšem kvůli umístění nemají příliš šancí na dostatečnou údržbu a renovaci.
Hned vpravo (na fotografii hned vlevo vedle hlavní brány za teplárenským komínem) se tyčí majestátní budova staré vazby. Její interiér je velmi podobný patrovým věznicím z amerických thrillerů. Úzké balkony, prázdný prostor propletený dráty kvůli případným pádům a strohé cely. Budova je dnes prakticky nevyužívána, odsouzení se v ní scházejí s advokáty anebo v ní přečkají noc před odvozem do jiného zařízení.
Mezi starou vazbou, prádelnou a hradem je velké hřiště na fotbal a basketbal. Sem smějí vězni s mírnějším režimem. Ti v nejtvrdším režimu mají cely i prostor pro sportovní vyžití v uzavřeném hradu. Uprostřed je areál s kotci na vycházky a basketbalové hřiště, nad nímž se tyčí strážní věž. V noci je dvůr permanentně skrápěn silnými světlomety, poslední pokus o nezdařený útěk se v Leopoldově odehrál v roce 2009, vedení věznice nechce nic podcenit.
V podkroví starého hradu mají cely doživotně odsouzení a problémoví vězni. Autor textu na tomto patře potkal dozorce, který odváděl do cely jednoho z nejproblémovějších vězňů v době oběda. Mladý muž jedovatě pokřikoval, dozorci se kroutil, a nasazoval zlé grimasy. A nepřestal ani na cele, kterou sdílel s dalším problémovým spoluvězněm. „Neumí číst ani psát,“ přiblížil osobnost onoho vězně náměstek věznice Roman Dekan.
Dostat se do zařízení typu Leopoldova je na Slovensku snazší než u nás. Na Slovensku totiž platí zákon třikrát a dost, pachatelé závažné trestné činnosti tak mohou doživotí dostat za téměř banální trestný čin. Dekan uvedl například případ mladého muže, který dostal doživotí za loupež kabelky v hodnotě zhruba patnácti set korun.
Počet lidí v celách V Leopoldově různí, k tomu je uzpůsobena i jejich dispozice. Ve vězení je teplo a čisto, že by mnozí zahraniční dělníci,ubytovaní na pofiderních ubytovnách, záviděli. Nejčastěji tu bývají odsouzenci umístěni po dvou, na dveřích je nalepena jejich identifikace i to, zda jsou kuřáci nebo nekuřáci. „Poutat“, stálo výrazně napsáno na jedné cele, a varovalo tak dozorce, že v případě opuštění cely musejí zdejšímu obyvateli vždy nasadit želízka.
Za dveřmi cely jsou místnosti oddělené mříží, kde je postel, stůl se dvěma židlemi a záchod. Vše je pečlivě přišroubované. Za mříže jsou zamykáni ti problematičtější, ti, kteří dodržují pravidla, mají celu k dispozici celou. Vězni mají v cele tísňový hlásič a telefon. Pokud nepřekračují vězeňská pravidla, mohou dvakrát do měsíce na dvacet minut zavolat rodině. Systém jim to umožní díky osobní identifikační kartě, kterou mohou v kantýně používat i jako kartu platební. Mají tu i malou posilovnu. Místnosti dominuje plakát s Arnoldem Schwarzeneggerem a činky. Závaží je z plastu, plněné pískem. Z pochopitelných důvodů.
Chodbaři v době reportáže právě vydávali jídla z vozíku do ešusů a z cel se natahovaly ruce nedočkavých strávníků. Byla sekaná. Vězni mají nerezové příbory, včetně nože. Strážci nemají střelné zbraně, jen pendrek a pouta, ale zjevně tu funguje přirozený respekt. Kdyby se dozorci ocitli v ohrožení, mají na vysílačce tlačítko varovného signálu a zásah proběhne ve velmi krátké době, protože je pohyb dozorců lokalizován. Někteří z nich jsou oproti klientům Leopoldova výrazně subtilnější.
Za relativně klidnou atmosféru za zdmi arestu může možná i fakt, že tu vězni mají práci. „Vězni tu pracují. Daří se nám zaměstnat zhruba sedmdesát procent z nich,“ přiblížil autorovi článku ředitel Michal Halás. Vězni v přísnějším režimu pak šijí například ručně boty. V přízemí uzavřeného prostoru je malá dílna, přes chodbu je sklad. „Je dobře, že mám práci, neudím se tu,“ popsal svůj pobyt jeden z vězňů, nasadil si kožené náprstky a dvěma jehlami hbitě prošíval podrážku s vrchní usní lehké pánské boty. V civilu se jako švec ale asi živit nebude. „Ta společnost má provozovnu na jihu a já jsem ze středního Slovenska,“ pokrčil rameny. Vydělané peníze se vězňům ukládají na osobní účet, ze zisku za mřížemi platí zákonem stanovené srážky, pokud dluží na výživném nebo splácejí škodu, příslušná částka se jim také strhává.
Vězni v mírnějším režimu mohou pracovat pro automobilový průmysl. V prostorné hale svařují například kovové palety a obrábějí drobné díly. Odběrateli leopoldovských výrobků jsou velké automobilové koncerny. V hale se mohou pod dohledem dozorce a mistra z privátní firmy, která vězně zaměstnává, svobodněji pohybovat a nemusejí kouřit pouze na vyhrazených místech. Bylo to znát i na jejich náladě.
V zadním traktu zhruba čtyřicítka odsouzených v přísnějším režimu připravovala izolaci do aut. Do gumových pásů monotónně vpravují umělohmotné kuželky, aby se dala izolace zacvaknout do karoserie. Porovnání fyzických proporcí a tváří vězňů člověka nenechává na pochybách, s kým má tu čest. Udělaní chlapi se zastřeným pohledem bez vize brzkého návratu na svobodu.
Ráno v pět je čeká budíček, pak osm hodin s obědem v práci, trocha volna a ve 21.00 večerka. Každý den, měsíc co měsíc, rok co rok. Ale za práci jsou tu zjevně vděční. Z jiného uzavřeného provozu se ozval silný halas a rozezněla se vysílačka. Bylo třeba zasáhnout.
Vězni se v Leopoldově mohou nejen rekvalifikovat na svářeče, kuchaře a jiné profese, ale mohou dosáhnout i vyššího vzdělání. Na tabuli ve třídě jsou napsána německá slovíčka. „Spolupracujeme se školou, kde se učí jako cizí jazyk němčina. Vězně učení baví a máme tu spoustu jedničkářů,“ usmál se vězeňský kantor. Za učebnami je místnost s počítači. Vězni se tu mohou naučit základy počítačové gramotnosti. Samozřejmě bez internetu, ale mohou se učit pracovat v „ofisu“ nebo si číst v databázi zákonů. „Zájem ale příliš velký není,“ povzdechl si učitel.
Součástí vzdělávacího traktu je i knihovna pro strážné, kterým tu říkají referenti, i vězně. V policích je v papírových přebalech pečlivě skladováno na 14 tisíc knih pro vězně a tři tisícovky pro dozorce. Knihovnický režim včetně vyplňování signatur tu dodržují tak, že by jim mohla závidět leckterá civilní knihovna. „Největší zájem je tradičně o detektivky, napínavé čtení, ale půjčujeme samozřejmě i beletrii,“ popsal kantor. Detektivky byly ostatně oblíbenou četbou vězeňského bosse Polgáriho, rád se na ně ve svém povoleném omezeném čase díval i v televizi.
Za leopoldovskými mřížemi v roce 2015 žilo 1140 odsouzených a 278 vazebně stíhaných mužů. Kapacita doživotních cel, které může zabydlet 28 vězňů, byla před pěti lety podle slov ředitele Michala Haláse naplněna na devadesát procent.
O vzpouře z roku 1990 ani vražedném řádění Polgáriho týmu se Halás příliš bavit nechtěl.„Nepracuje tu už žádný pamětník, tak se nedivte,“ zdůvodňuje své mlčení k dramatickým událostem ředitel věznice.
Jan Hrbáček
