Nový zákon o zadávání veřejných zakázek, který implementuje nařízení Evropské směrnice z roku 2014, se stal účinným 1. října 2016 a teprve nyní se k Nejvyššímu správnímu soudu dostávají první spory vycházející čistě z tohoto zákona.
Univerzita Karlova vyhlásila koncem roku 2018 veřejnou zakázku „RUK – ÚVT – Dodávka, technická podpora a rozvoj jednotného ekonomického informačního systému na Univerzitě Karlově – Druhé opakování“. V únoru 2019 podal jeden ze zájemců o veřejnou zakázku námitky proti nastavení technické kvalifikace požadující zkušenost dodavatele se zpracováním tzv. ekonomicko- organizačního projektu (EOP), dále proti netransparentnímu nastavení subjektivních hodnotících kritérií a také proti nepřiměřenému prodloužení lhůty pro podání nabídek v souvislosti s vysvětlením zadávací dokumentace. ÚOHS však návrh zamítl a celá záležitost se posléze přesunula ke Krajskému soudu v Brně.
Předně je třeba říci, že krajský soud vyhověl návrhu na předběžné opatření znemožňující uzavření smlouvy. Argumentem pro diskriminační nastavení technické kvalifikace byla údajná faktická neexistence zkušeností vedoucích k prokázání kvalifikace: „Požadavek technické kvalifikace spočívající v předchozí realizaci EOP, a to včetně zkušeností členů realizačního týmu s takovou činností, byl nepřiměřené také proto, že vypracování EOP před implementací EIS (Ekonomický informační systém – pozn.aut.) je v praxi zcela neobvyklé, požaduje to až nyní zadavatel, a proto na trhu neexistuje dostatek relevantních referenčních zakázek. Tím je omrzena hospodářská soutěž pro dodavatele, kteří jsou kvalifikovaní pro implementaci EIS a související vypracování EOP, pakliže si jej zadavatel přeje.“ Předmětem dalších výtek se pak stal samotný postup ÚOHS, který podle názoru navrhovatele nekriticky přejímal argumentaci zadavatele a nedostatečně zjišťoval skutkový stav. ÚOHS na druhou stranu odmítl, že se mohl jakkoli pouštět do požadovaného posuzování kvalifikačních předpokladů, neboť tato kompetence náleží pouze zadavateli. ÚOHS rovněž odmítl údajnou neexistenci požadované reference, protože z předložených nabídek vyplývá, že se takové reference někteří dodavatelé minimálně pokusili předložit. ÚOHS tak nijak nezpochybnil oprávněnost technického kvalifikačního požadavku ze strany zadavatele.
Krajský soud se vyhnul meritornímu posouzení údajného diskriminačního charakteru požadovaných referencí a zůstal při svém rozhodování pouze u zkoumání správnosti a úplnosti postupu ÚOHS ve vztahu k vypořádání předkládaných argumentů. A v tomto bodě se podle názoru krajského ÚOHS nedaří přesvědčivě vyvracet tvrzení o faktické neexistenci předkládaných referencí. Stručně řečeno se nepodařilo ani ÚOHS, ale ani zadavateli samotnému doložit, že zpracování EOP je běžnou činností při realizaci obdobných zakázek. Krajský soud konstatuje: „Soud přitom netvrdí, že žalovaný nutně musel podrobně vyhodnocovat, zda podané nabídky odpovídají požadavkům zadávací dokumentace ( …) a „snímat“ tak ze zadavatele tíži odpovědnosti za tuto otázku. Na druhou stranu žalobce namítl konkrétní nedostatky, které měly dokumenty předložené jinými uchazeči vykazovat. Hodnocení této otázky se nelze vyhnout abstraktními úvahami, nýbrž je nutné příslušné námitky konkrétně vypořádat, a to v rámci konfrontace se zpochybňovanými podklady (referencemi); to platí zejména za situace, kdy nelze vůči žalobci korektně tvrdit, že pokud bude mít následně za to, že si zadavatel vybral v zadávacím řízení dodavatele, který nesplňuje kvalifikační předpoklady, má otevřenou cestu k tomu, aby rozhodnutí o výběru dodavatele napadl novým návrhem.“
Na základě uvedených argumentů vrátil tedy krajský soud celou věc ÚOHS k dalšímu řízení. ÚOHS má však v tomto případě ještě samozřejmě možnost prosadit svoji optiku prostřednictvím kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu.
Jiří Reichl
