Evropská unie aktivovala článek 7 Lisabonské smlouvy, který má chránit její základní hodnoty. Maďarsko a Polsko by v krajním případě mohlo přijít o hlasovací práva v EU. Takový scénář však zdaleka nehrozí. O co tedy Unii jde a neškodí si tím víc, než pomáhá?
Asi málokdo by současnou politickou situaci v Evropské unii označil za stabilní. I když bylo konfliktů mezi členskými státy vždy mnoho, žádný nedosáhl takové vážnosti, aby kvůli němu došlo na aktivaci článku 7 Lisabonské smlouvy. V prosinci minulého roku však přetekl pomyslný pohár trpělivosti a Polsko se navždy zapsalo do historie jako první země EU, u které byl článek 7 aktivován. Možná to bylo Visegrádské bratrství, ale spíše to bude porušování zakládajících smluv EU, co přispělo k tomu, že Maďarsko v čele s Viktorem Orbánem osud Polska nedávno následovalo.
Článek 7
Význam aktivace článku 7 je v současné politické situaci spíše symbolický, ale i tak bychom jej neměli podceňovat. Obzvlášť když se český parlament formálně postavil na stranu Polska s Maďarskem. Potenciální konflikt by se mohl všem zúčastněným stranám velice vymstít. O co ale v článku 7 jde?
Článek 7 Lisabonské smlouvy, která položila základy Evropské unie, tak jak ji známe dnes, je v podstatě obranný mechanismus ostatních států proti jakýmkoliv hrozbám, které jdou proti základním hodnotám EU, plynoucích z jiného členského státu Unie. Spíše než o rozsudek se však jedná o dlouhodobý proces, který může vyústit až v pozastavení hlasovacích práv a v budoucnu i o ztrátu evropských peněz, díky úpravám v novém Víceletém finančním rámci. Podrobně jsme o tomto tématu psali v textech Juncker představil návrh nového rozpočtu EU. Hodlá trestat nedodržování právního státu a Turecko evropské peníze nedostane, shodli se europoslanci. Agrofert může mít problémy
Video jak funguje článek 7:
Není až tak překvapivé, že celý článek 7 vznikl během debat o rozšíření Evropské unie o státy bývalého Východního bloku. O to smutnější je, že o pár desítek let přesně k takové situaci dochází. Celý článek 7 odkazuje na článek 2 Lisabonské smlouvy, který doslova říká: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“
Komise nebo Europarlament
V případě Polska došla Evropská komise k názoru, že reforma ústavního soudu, ale i úpravy ve vedení veřejnoprávních médií, mohou tyto hodnoty porušovat. Zato Maďarsku srazil pomyslný vaz Evropský parlament, bezesporu nejdemokratičtější evropská instituce, který kvalifikovanou většinou 448 europoslanců rozhodl o aktivaci článku 7. Pro hlasovala i většina europoslanců EPP frakce, které je Orbánova strana Fidesz součástí.
V4 proti všem?
Veškeré kroky podniknuté Evropským parlamentem a Komisí se až do teď mohou zdát rozumné. Přeci jenom jde o dodržování smluv, které Polsko i Maďarsko dobrovolně podepsalo. Navíc podle obhájců článku není namířený proti občanům těchto zemí, ale dává si za cíl vyšetřit problémy týkající se jejich vlád. Situace ale není úplně černobílá, a jak už to v Evropské unii bývá, ani pozice všech členských států není jednotná. Krom podpory od českého parlamentu, který schválil usnesení, že hlasování Evropského parlamentu proti Maďarsku byla chyba, se dočkal Orbán podpory od italských nebo bulharských europoslanců. Proti aktivaci článku 7 se postavili pochopitelně i konzervativci z Velké Británie, ale překvapivě i někteří němečtí europoslanci. Veškeré rozdíly v pohledu na Evropskou unii se tak staly zase o něco výraznější.
Evropský vabank
Pravděpodobně největším problémem článku 7 je fakt, že se jedná o zdánlivý konec hry. Nic dalšího smlouvy o Evropské unii členským státům neumožňují. Unie právě vyložila na stůl všechny karty a čeká, s čím přijdou ostatní členské státy. A výsledek se jí nemusí líbit. Česká republika už dala najevo, že bude stát na straně svých Visegradských partnerů. Rovněž Itálii v čele s populistickou vládou se hodí ukázat na EU jako na orgán omezující suverenitu členských států. Navíc tento krok přilévá olej do ohně populistům ve všech členských státech včetně Německa, Nizozemí nebo Rakouska.
Právě u Rakouska se stačí podívat do nedávné historie. V roce 1999 snad nejhlasitěji podporoval existenci článku 7 krajně pravicový politik Jörg Haider (FPÖ), který se bál rozšíření EU a „invaze z východu“. O rok později vstoupil Haider s FPÖ do vládní koalice a EU to značně vyděsilo. Přeci jenom se jednalo o první vládu s účastí krajní pravice od konce druhé světové války. V reakci na složení vlády se rozhodli lídři EU zavést vůči Rakousku „diplomatické sankce“. Tyto sankce si mylně vyložilo Rakousko jako aktivaci článku 7. Snaha EU se však naprosto minula účinkem. V Rakousku došlo k nárůstu anti-EU nálad a Haiderova popularita akorát rostla. Nakonec ještě téhož roku byla ustanovena komise, která shledala sankce uvalené na Rakousko za neoprávněné, a za pár měsíců přestaly platit.
Současnost
Členské státy dnes stojí proti sobě jak pánové v kloboucích ve spaghetti westernu. Za zvuku Ennio Morriconeho se čeká, kdo první vytasí kolt. Dobře, takové přirovnání je přemrštěné, ale možností k manévrování již EU mnoho nezbylo. Aktivací článku 7 nikdy nešlo, ani za současné situace nemohlo, o kompletní pozastavení hlasovacích práv Maďarsku. Aktivací článku 7 se problémy spojené s porušováním právního státu v Maďarsku a Polsku nevyřeší. Naopak hrozí, že se tím v celé EU napětí zvýší a prostoru k manévrování již mnoho nezbývá.
Filip Hanka
