Jedním ze základních kamenů legislativy veřejných zakázek je zásada zákazu diskriminace vyjádřená v proslulém § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (ZVZ), jakož i zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (ZZVZ). Přestože se jedná o notoricky známou zásadu, někteří zadavatelé mívají s její aplikací stále problémy. Za pozornost ovšem stojí rovněž argumentace zadavatele, z níž nekontrolovaně vyvřela nespokojenost s přístupem dotačních autorit v oblasti veřejného zadávání.
Univerzita Pardubice realizovala zadávací řízení na veřejnou zakázku rozdělenou na deset částí „Dodávka laboratorní technologie pro sekci DS“. Jako obchodní podmínku si kladla zajištění servisního střediska pro opravy zboží v záruční i pozáruční době na území ČR. Tento požadavek však ÚOHS vyhodnotil jako omezující vůči dodavatelům ze zemí EU a ostatních států s uzavřenými mezinárodními smlouvami, jež jim zaručují přístup k veřejným zakázkám, a „ocenil“ jej pokutou ve výši 60 tis. Kč.
Správní žaloba pardubické univerzity nepřesvědčila brněnský krajský soud, který podpořil rozhodnutí ÚOHS s poukazem na to, že uvedená podmínka mohla omezit počty dodavatelů ochotných se o veřejnou zakázku ucházet. Pro některé zahraniční dodavatele by dokonce mohla být vzdálenost od místa plnění veřejné zakázky vzhledem ke geografické poloze Pardubic kratší než pro dodavatele tuzemské. Zcela iracionální je tento požadavek podle krajského soudu u záručních oprav, které musí probíhat přímo v místě dodání. Cenu takové opravy si zadavatel mohl pojistit nastavením vícekriteriální soutěže.
Ve své kasační stížnosti Univerzita Pardubice argumentuje, že požadavek na servisní střediska vycházel z nutnosti pravidelného provádění servisu, seřizování a nastavení přístrojů. Uvádí, že má z obdobných veřejných zakázek zkušenosti s navýšením ceny servisního zásahu o cestovní náklady dodavatele. Poměrně kreativní je přenesení viny za nemožnost uskutečnění vícekriteriálního hodnocení na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo financí, Nejvyšší kontrolní úřad a Nejvyšší státní zastupitelství. „Úvahy o hodnocení nabídek podle ekonomické výhodnosti jsou tedy sice legitimní, ale zcela mimo realitu prostředí zadávání veřejných zakázek financovaných z fondů EU. Poskytovatelé dotací jsou navíc schopni zpětně zpochybnit vše, co předtím schválili a dovolávají se autority žalovaného, pokud jejich nový právní názor potvrdí. Stěžovatelka uvedené neuvádí jako omluvu svého jednání, ale jen jako názorný příklad toho, jak je pro příjemce dotací složité získat dotace“, uvádí doslova ve zjevné frustraci Univerzita Pardubice.
Nejvyšší správní soud (NSS) se poněkud pozastavil nad epickou šíří správní žaloby a kasační stížnosti, v samotném posouzení věci však neměl se zadavatele příliš slitování a v plném rozsahu potvrdil rozhodnutí ÚOHS i rozsudek krajského soudu. Nejprve odmítl nepřezkoumatelnost rozsudku, protože krajský soud popsal, jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení. V hodnocení věcné roviny rozsudku NSS připouští určitou míru diskriminace, ovšem pouze za předpokladu, že taková diskriminace má své zákonné nebo ekonomické odůvodnění. Univerzita Pardubice však nedokázala takové vysvětlení nabídnout. Požadavek na sídlo servisu v ČR žádným způsobem automaticky nezajišťuje poskytování výhodnějších servisních služeb. NSS také konstatuje, že není podstatné, zda je diskriminační podmínka obsažena v kvalifikaci, či v obchodních podmínkách. Údajné tlaky vyjmenovaných orgánů na konkrétní způsob hodnocení nabídek označil NSS za spekulaci a poukázal na zakázky realizované s využitím kritéria ekonomické výhodnosti nabídek. Navíc podmínky záručního a pozáručního servisu nemusely být předmětem hodnocení, stačilo je pouze zakotvit do obchodních podmínek.
Jiří Reichl
