Ministerstvo průmyslu a obchodu zpracovalo analýzu k případnému zapojení státních organizací do těžby lithia. Předkládá několik variant z nichž nejlépe vychází ta, že by stát „pouze“ zvýšil procentní podíl odvodu těžařů na vydobytých surovinách ze současných 0,6 – 0,7% až na 10%. Nenesl by přitom žádná podnikatelská rizika.
Odkoupení práv na osvojování ložisek, založení společného podniku a postup bez zvýšené ingerence státu. To jsou tři varianty možného dalšího postupu státu při průzkumu a případné těžbě lithia o které se hodně diskutovalo před parlamentními volbami. Analýzu připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu spolu se státními podniky Diamo a Palivový kombinát Ústí, které mají v této oblasti zkušenosti.
Nejlépe z toho vychází třetí varianta. „V případě ložiska evropského významu Cínovec lze předpokládat následující postup: Společnost EMH-GEOMET zpracuje v r. 2018 studii proveditelnosti a na jejím základě se rozhodne o dalším postupu. V případě ekonomické efektivity a za přiměřených rizik bude pokračovat v realizaci těžebního záměru. Stát v tomto případě obdrží podíl na úhradách ze všech vydobytých nerostů, včetně velmi vysokých úhrad z cesia a rubidia. Ministerstvo průmyslu a obchodu může, v souladu s nařízením vlády č. 98/2016 Sb. a horním zákonem, zvýšit sazbu úhrady za lithium (až na maximálních 10 %) ze stávajících cca 0,6 – 0,7 %. Stát na sebe dále nebere žádnou odpovědnost za realizaci těžebního záměru a za jeho výsledky,“ píší autoři analýzy, kterou dostanou na stůl ministři.
Podle autorů analýzy v případě ekonomické neefektivity, resp. nepřiměřeně vysokých rizik, lze předpokládat ukončení těžebního záměru a případný prodej vlastních výsledků geologického průzkumu dalšímu zájemci. „V rámci podpory vzniku zpracovatelského řetězce na území ČR může být dalším zájemcem stát s tím, že další vývoj osvojování ložiska bude mít zcela pod kontrolou,“ píší analytici MPO.
Odkoupení práv na osvojování ložisek by přišlo na miliardy, stát by riskoval neúspěch v těžbě
Odborníci z MPO propočítali i variantu odkupu práv na osvojení ložisek. Podle nich je jen tržní cena firmy mezi 1 a 3 miliardami korun a v případě tohoto kroku by stát navíc bral riziko případného neúspěchu těžby. „Pokud na základě studií proveditelnosti bude doložena ekonomická efektivita těžebních záměrů, nelze předpokládat, že bude postačovat prostá úhrada dosud vynaložených nákladů. Např. hodnota společnosti EMH-GEOMET s akciemi obchodovanými na burze v současné době dosahuje částky v řádu prvních miliard Kč. Podle údajů Australské obchodní burzy Australian Securities Exchange ke dni 2. 11. 2017 (viz www.asx.com.au) bylo ve prospěch společnosti European Metals Holdings Ltd. doposud vydáno 131,8 mil. akcií. Při aktuální tržní ceně akcie ve výši 0,755 $AUD činí aktuální tržní cena společnosti cca 88,3 mil. $AUD (přibližně 1, 48 mld. Kč). Při ročním minimu 0,525 $AUD za akcii a ročním maximu 1,390 $AUD za akcii se tržní cena společnosti v průběhu roku pohybuje v rozmezí cca 1 – 3 mld. Kč,“ uvádí analýza.
„Po úhradě dohodnuté částky, by stát (resp. státní entita) úplně převzal těžební projekt. Veškeré případné zisky by byly příjmem státního rozpočtu. Stát by na své náklady dokončil průzkumné práce, jejich vyhodnocení a rozhodl by se, zda zahájí těžbu či nikoliv. Stát by musel vyřídit všechna potřebná povolení a zahájit masivní investice v řádu miliard korun do přípravy těžby a zpracování nerostu. Stát by tedy musel nést veškerá rizika. Problémem by byla i otázka veřejné podpory. Stát by nemohl přímo z rozpočtu na tuto podnikatelskou aktivitu poskytnout finanční prostředky. Jednalo by se s největší pravděpodobností o nedovolenou veřejnou podporu. Investice by musela být řešena standardním úvěrem. Majetek výše uvedených státních podniků by však pravděpodobně neumožňoval získat úvěr v dostatečné výši. Muselo by tedy dojít k zapojení státem ovládané entity, která je dostatečně bonitní k profinancování projektu.“
Oba státní podniky disponují majetkem, který by bylo možno do nově vzniklé společnosti vložit a zajistit tak přímý podíl státu na tomto projektu.
Stát by mohl také vstoupit do jednání o založení společného podniku. Výhodná pozice státu by mohla spočívat v tom, že DIAMO, s. p. má kontrolu nad hlavními důlními díly a důlními prostory v ložisku Cínovec, které jsou zásadní pro realizaci těžebního záměru. Státní podnik Palivový kombinát Ústí je vlastníkem pozemků, o které v současnosti projevuje společnost GEOMET zájem z důvodu zvažované možnosti na nich vybudovat úpravárenský komplex.
„DIAMO může do společného podniku vstoupit svým majetkem v lokalitě Cínovec (hlavní důlní díla), poskytnutím specialistů v oblasti těžby a úpravy nerostných surovin a v krajním případě, po doplnění technologií na chemické úpravně v Dolní Rožínce, i možností úpravy Cínoveckých rud, zakoncentrovaných na 1/7 původního objemu. Tato možnost by však z hlediska ekonomické efektivity přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by se výstavba úpravárenských provozů v Karlovarském nebo Ústeckém kraji, resp. na jiné bližší lokalitě, ukázala jako nereálná z pohledu environmentální legislativy,“ uvádí analytici s tím, že právě DIAMO je poslední státní organizace v ČR, která dosud disponuje zkušenostmi a know-how v oblasti těžby a úpravy rud. Navíc převzalo archivy zrušeného státního podniku Rudné doly Příbram, disponuje geologickou a důlně-měřickou dokumentací související s těžebním záměrem na ložisku Cínovec. Jedná se o výpočty zásob a závěrečné zprávy o ložisku z období let 1953 až 1991. Součástí jsou např. i tehdejší návrhy na těžbu a úpravu cínoveckých rud.
Další plusovou kartou státu je skutečnost, že těžební záměr je situován do Ústeckého kraje, kde dlouhodobě provozuje hornickou činnost státní podnik Palivový kombinát Ústí, jenž disponuje právem hospodaření k nemovitostem, které mohou splňovat požadavky na umístění doprovodných provozů těžebního projektu. „Státní podnik Palivový kombinát Ústí zde hospodaří s rozsáhlým nemovitým majetkem státu částečně soustředěným v několika areálech napojených na potřebnou infrastrukturu, který byl dříve využívaný k těžbě a následné úpravě vytěženého hnědého uhlí. Tento majetek je možné nabídnout k vybudování provozů ke zpracování lithných rud. Státní podnik Palivový kombinát Ústí může z pozice správce těchto pozemků sloužících k těžbě hnědého uhlí vhodným a efektivním způsobem provázat některé fáze, především při zpracování lithiových rud, se sanačně rekultivačními projekty, které se realizují nebo v budoucnosti budou realizovat na pozemcích státu, ke kterým právo hospodařit vykonává státní podnik Palivový kombinát Ústí,“ píše se v analýze.
Ložisko má cca 200 mil. t rudy s průměrným obsahem 0,2 % lithia v rudnině
Možná rizika: nejsou lidi a neefektivní hlubinná těžba
V současné době se na území ČR netěží žádné rudné ložisko. Těžba na posledním rudném dole (uranovém dole Rožná I) byla ukončena k 31. 12. 2016. Poslední báňské specialisty s aktuální provozní zkušeností zaměstnává DIAMO.
Vyřešení personálních potřeb znamená přijmout a vyškolit cca 1 000 zaměstnanců. Při stávající vysoké průměrné mzdě ve výši cca 30 tis. Kč nelze očekávat masový zájem o nově vzniklá pracovní místa ve ztížených pracovních podmínkách. Bude nutné vybudovat systém zaměstnaneckých bonusů včetně výstavby dočasných i trvalých ubytovacích kapacit v regionu. Obdobný pobídkový systém aktuálně uplatňovaný na Ostravsko-Karvinsku však selhává. Zaměstnanci uvolňovaní z dolu Paskov nejsou ochotni přecházet na doly v karvinské části revíru, a to i přes významné náborové příspěvky a rutinní znalost požadované práce. Podrobně jsme o tom psali v textu OKD opustí stovky zaměstnanců, desítky lidí zároveň firma shání. DIAMO doposud disponuje základním kádrem báňských a úpravárenských specialistů. V jeho silách je sestavení a provozování zaškolovacího programu profesně zacíleného na potřeby nového těžebního záměru na Cínovci.
„Lithné ložisko Cínovec je řazeno k evropsky významným lithným ložiskům. Hodnocení se opírá o celkový obsah lithia v těžitelných koncentracích (cca 200 mil. t rudy s průměrným obsahem 0,2 % lithia v rudnině). Báňsko-technické podmínky podmiňují hlubinné dobývání ložiska, které je při daných koncentracích lithia ekonomicky mnohem méně efektivní než povrchová těžba v Austrálii nebo v Jižní Americe. Světová těžba v r. 2016 činila cca 35 000 t lithia. Největší podíl na vytěženém objemu měla těžba ložisek v Austrálii (38 %) a v Chile (34 %). V Austrálii jsou těženy pegmatity a v Chile solanky v pánvích a slaných jezerech aridních oblastí. V obou případech jsou ložiska těžena povrchovým (ekonomicky velmi efektivním) způsobem,“ uvádí analýza.
Vzhledem k vysokým výrobním nákladům je těžební záměr na Cínovci citlivý vůči kartelovým dohodám těžebních organizací s ekonomicky efektivnější produkcí. Při poklesu světových cen lithia vlivem zahájení těžby na ekonomicky efektivnějších ložiskách ve světě hrozí riziko zastavení těžby na ložiscích v ČR.
První varianta by znamenala, že po úhradě dohodnuté částky, by stát (resp. státní entita) úplně převzal těžební projekt. Veškeré případné zisky by byly příjmem státního rozpočtu. Stát by na své náklady dokončil průzkumné práce, jejich vyhodnocení a rozhodl by se, zda zahájí těžbu či nikoliv. Stát by musel vyřídit všechna potřebná povolení a zahájit masivní investice v řádu miliard korun do přípravy těžby a zpracování nerostu. Stát by tedy musel nést veškerá rizika. Problémem by byla i otázka veřejné podpory. Stát by nemohl přímo z rozpočtu na tuto podnikatelskou aktivitu poskytnout finanční prostředky. Jednalo by se s největší pravděpodobností o nedovolenou veřejnou podporu. Investice by musela být řešena standardním úvěrem. Majetek výše uvedených státních podniků by však pravděpodobně neumožňoval získat úvěr v dostatečné výši. Muselo by tedy dojít k zapojení státem ovládané entity, která je dostatečně bonitní k profinancování projektu.
Stát může sazby zvyšovat jednou za pět let, snižování není omezeno
Stát je navíc ve velmi nevýhodném postavení, jelikož mu stávající legislativa neumožňuje omezení možnosti zvyšovat sazby úhrad z vydobytých nerostů. Odstavec 3, který zní: „(3) Výše sazeb úhrad může být zvyšována na základě vývoje tržních cen, a to ve lhůtách nejméně pěti let.“ byl do zákona doplněn až na základě předloženého poslaneckého pozměňovacího návrhu. Tedy je situace velmi nevýhodná pro stát jako vlastníka nerostného bohatství, který by byl v případě každého výrazného snížení tržní ceny vyhrazeného nerostu vyzýván ze strany těžebních organizací a zaměstnavatelských svazů ke snížení sazby úhrady, což není v zákoně časově omezeno. V opačném případě by však mohlo k navýšení sazby úhrady docházet ve lhůtách nejméně pěti let.
Jiří Reichl
