Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové v případu převodů vyřazených armádních motorů a náhradních dílů. Státní zastupitelství znovu zpochybnilo práci soudů s důkazy, znaleckými posudky i cenami, za které ministerstvo obrany později prodalo desítky motorů pro bojová vozidla pěchoty a další vojenské díly. Úředníci mohli státu způsobit škodu ve stovkách milionů korun. Nejvyšší soud ale tuto argumentaci nepřijal.
Podle Nejvyššího soudu dovolání Lenky Bradáčové z velké části pouze opakovalo námitky, s nimiž se nižší soudy už vypořádaly, a nabízelo vlastní verzi skutkového děje.
Případ se týkal nakládání s nepotřebným majetkem ministerstva obrany. V centru sporu stály především motory UTD-20 pro bojová vozidla pěchoty (BVP) a další náhradní díly pro vojenskou techniku. Obžaloba kladla úředníkům Josefu Lachmanovi a Romanu Pavlíkovi za vinu, že při přípravě převodu majetku na VOP CZ porušili své povinnosti. Do případu vstoupil také tehdejší ředitel VOP CZ Adolf Veřmiřovský.
Státní zastupitelství prostřednictvím dovolání Lenky Bradáčové tvrdilo, že úředníci umožnili převést majetek za cenu, která neodpovídala jeho skutečné hodnotě, a tím mohli poškodit stát. Jeho argumentace stála především na rozdílu mezi cenou, za kterou chtěli majetek převést, a částkami, za které ministerstvo obrany později prodalo motory v samostatné veřejné soutěži.
Soudy nižších stupňů však takovou konstrukci nepřijaly. A Nejvyšší soud nyní jejich závěry podržel.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání především napadla způsob, jakým soudy hodnotily důkazy. Zpochybnila znalecké posudky, technický stav motorů, údaje z logistického informačního systému ministerstva obrany i závěry týkající se jejich ceny. Současně znovu otevřela otázku znaleckého posudku Jiřího Stodoly a jeho údajné podjatosti.
Nejvyšší soud však dovolání 29. července 2026 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ekonomický deník nyní prostudoval celé odůvodnění rozhodnutí.
Žalobci se znovu vrátili k ceně motorů
Jedním z hlavních bodů sporu zůstala cena motorů UTD-20. Státní zastupitelství upozorňovalo na znalecké ocenění, podle něhož činila jejich takzvaná časová cena 286 400 korun v roce 2010 a 290 300 korun v roce 2013.
Znalci zároveň uvedli, že u těchto motorů nelze spolehlivě stanovit cenu obvyklou, protože se na českém trhu běžně neobchodovaly. Právě tento závěr však státní zastupitelství odmítlo jako nedostatečný. Podle jeho názoru mohly další podklady ukázat, jakou hodnotu motory ve skutečnosti měly.
Nejvyšší státní zástupkyně proto upozornila především na veřejnou soutěž, v níž ministerstvo obrany na podzim roku 2013 prodalo všech 111 motorů. Jednotlivé kusy tehdy získali zájemci za 263 003 až 271 600 korun. Ministerstvo přitom stanovilo minimální cenu 250 000 korun za motor.
Podle státního zastupitelství představovaly skutečně dosažené ceny důležitý údaj o hodnotě motorů. Argumentovalo tím, že nejde pouze o teoretické znalecké ocenění, ale o částky, které byli konkrétní zájemci ochotni zaplatit.
Právě na tomto místě se však podle Nejvyššího soudu argumentace Bradáčové a státního zastupitelství dostala do konfliktu s časovou posloupností případu.
Pozdější prodej nemůže určovat cenu z minulosti
Veřejná soutěž, na kterou státní zastupitelství tolik spoléhalo, totiž přišla až po jednání, které obžaloba kladla úředníkům za vinu. Soud proto nepřijal představu, že pozdější prodejní ceny lze jednoduše přenést do období, kdy úředníci rozhodovali o převodu majetku.
Nejvyšší soud přihlédl také k okolnostem samotné soutěže. Podle nižších soudů ovlivnila její výsledek konkurence mezi firmami, které měly o motory a náhradní díly vlastní obchodní zájem. Soudy přitom vyslechly také svědky spojené se společnostmi Excalibur Army (ze skupiny CSG – pozn. red.) a STV Group. Spor mezi těmito zbrojovkami totiž celý případ odstartoval.
Úředníci navíc v době svého jednání nemohli znát okolnosti pozdější soutěže ani její výsledné ceny. To podle Nejvyššího soudu zásadně oslabovalo možnost použít pozdější ceny jako přímý důkaz o tom, jakou cenu měl majetek v době původního rozhodování.
Soud zároveň připomněl, že znalecké dokazování nepřineslo spolehlivý podklad pro stanovení ceny obvyklé. Speciální vojenská technika podle skutkových zjištění neměla v Česku běžný trh a znalci neměli k dispozici dostatek objektivních údajů. Do výsledné ceny navíc vstupoval technický stav, způsob skladování, údržba nebo záruky.
Nejvyšší soud proto odmítl představu, že pozdější výsledek veřejné soutěže sám o sobě dokáže zpětně určit škodu.
Státní zastupitelství předložilo vlastní verzi
Hlavní výhradu Nejvyšší soud směřoval k samotnému způsobu, jakým nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová dovolání postavila. Podle soudu Bradáčová z velké části zopakovala argumenty, které už zazněly před soudy nižších stupňů. Především znovu polemizovala s jejich hodnocením znaleckých posudků, svědeckých výpovědí, listin, e-mailů a dalších důkazů.
Místo právní otázky tak podle Nejvyššího soudu předložila především vlastní verzi skutkového děje. To má v dovolacím řízení zásadní význam. Nejvyšší soud není další plnohodnotnou odvolací instancí, která by znovu vyslýchala svědky, porovnávala znalecké závěry a vybírala mezi různými skutkovými verzemi.
Dokazování podle něj patří především před soud prvního stupně, přičemž případné chyby může napravit odvolací soud. Dovolání ale nemůže sloužit jako další kolo dokazování jen proto, že státní zastupitelství hodnotí stejné důkazy jinak.
A právě to podle Nejvyššího soudu představovalo jeden z hlavních problémů dovolání.
Soudy důkazy nezanedbaly
Bradáčová v dovolání tvrdila, že nižší soudy některé podstatné důkazy přehlédly nebo je vyložily nesprávně. Nejvyšší soud ale tento závěr odmítl.
Podle něj soudy hodnotily důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Neignorovaly ani důkazy, které mohly podporovat verzi obžaloby. Naopak vysvětlily, proč některým argumentům státního zastupitelství nepřisvědčily.
To se týkalo například technického stavu motorů. Státní zastupitelství poukazovalo na výsledky zkoušek několika kusů a na svědectví o jejich funkčnosti. Soudy však současně zohlednily způsob skladování, údržbu a možné poškození některých motorů.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nižší soudy své skutkové závěry neopřely o libovolný výběr důkazů. Naopak podle něj měly dostatek podkladů pro závěr, že kolem skutečné hodnoty a použitelnosti motorů přetrvávají důvodné pochybnosti. Takové pochybnosti přitom musí soud podle zásady in dubio pro reo vyložit ve prospěch obviněného.
Ani posudek státní zastupitelství nezpochybnilo
Další významnou část dovolání představovala kritika znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc. Nejvyšší státní zástupkyně zpochybnila jeho nestrannost a upozornila na jeho profesní působení, kontakty na Univerzitě obrany i možné vazby na osoby a firmy, které se v případu objevovaly.
Nejvyšší soud však ani tento argument nepřijal. Připomněl, že soudy nižších stupňů se otázkou případné podjatosti znalce už zabývaly. Samotný fakt, že Stodola zpracoval více posudků souvisejících s vojenskou technikou, podle Nejvyššího soudu neznamená, že ztratil potřebnou nestrannost.
Soud se zabýval také jeho profesní minulostí. Stodola vedl příslušné pracoviště Univerzity obrany v letech 1995 až 2003 a v letech 1997 až 2003 působil jako děkan. Od roku 2003 však podle rozhodnutí pracoval jako řadový akademický pracovník.
Nejvyšší soud proto nenašel tak intenzivní vztah k osobám či subjektům v případu, který by z jeho posudku udělal procesně nepoužitelný důkaz.
Bradáčová navíc upozorňovala na další okolnosti týkající se přístupu znalce k logistickému informačnímu systému. Ani zde však Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by měl závěry znalce automaticky vyřadit.
Úředníci nemohli určit cenu, spolehlivě to neuměli ani znalci
Významnou roli v rozhodnutí sehrál také informační systém logistiky ministerstva obrany. Státní zastupitelství tvrdilo, že takzvané „rozpuštěné ceny“ v systému nemohly představovat skutečné tržní ceny. Podle něj šlo pouze o matematické rozdělení ceny za celý balík majetku.
Nejvyšší soud však připomněl, že právě tento systém poskytoval pracovníkům ONNM údaje o předchozích převodech a cenách. Systém navíc nerozlišoval mezi jednotlivými způsoby prodeje ani mezi různými kategoriemi majetku.
Podle soudu proto nelze zpětně požadovat, aby úředníci ignorovali zavedený postup a sami stanovili cenu obvyklou způsobem, který nedokázali spolehlivě určit ani přizvaní znalci.
Nejvyšší soud výslovně odmítl, aby soudy přičetly obviněným trestní odpovědnost za to, že nedokázali určit cenu, kterou za daných podmínek nebylo možné spolehlivě určit ani odborným dokazováním.
To podle něj platilo tím spíše, že armádní náhradní díly se v minulosti neprodávaly vždy stejným způsobem. Ministerstvo obrany využívalo veřejné soutěže, ale v některých případech prodávalo materiál přímo konkrétním právnickým osobám.
Ani škodu, ani úmysl soudy neprokázaly
Celá konstrukce obžaloby nakonec narazila na dvě zásadní otázky: vznikla státu škoda a chtěli ji úředníci způsobit?
Nejvyšší soud na obě odpovědi reagoval ve prospěch závěrů nižších soudů. Podle něj státní zastupitelství nepředložilo takové důkazy, které by prokázaly, že obvinění úmyslně porušili své povinnosti s cílem poškodit stát nebo zajistit ekonomickou výhodu jiné osobě.
Nešlo tedy pouze o spor o několik čísel v znaleckých posudcích. Chyběl především spolehlivý základ pro samotný závěr, že úředníci způsobili státu trestněprávně relevantní škodu.
Důležitou okolností zůstalo také vlastnictví majetku. Převodem na státní podnik podle Nejvyššího soudu stát o vlastnictví nepřišel. Na jiný subjekt přešlo právo s majetkem hospodařit, nikoli vlastnické právo České republiky.
V případě plánovaného převodu na VOP CZ navíc ministerstvo obrany nakonec smlouvu zrušilo. Majetek se tak v roce 2013 podle skutkových zjištění z resortu obrany do VOP CZ fyzicky nepřeváděl.
NS odmítl žalobcům jejich konstrukci škody
Státní zastupitelství přitom pracovalo s velmi vysokými částkami. V jednom z bodů obžaloby vyčíslilo možnou škodu na více než 150 milionů korun, v dalším na více než 138 milionů.
Tyto částky však představovaly hypotetickou škodu, kterou obžaloba spojovala se scénářem, kdy by nedošlo ke zrušení převodu a další okolnosti by proběhly podle její konstrukce. Nelze je proto zaměňovat za skutečně vzniklou škodu.
Právě tady Nejvyšší soud odmítl logiku státního zastupitelství. Podle něj soudy správně zkoumaly, zda existuje spolehlivý podklad pro určení skutečné hodnoty majetku v rozhodné době a zda jednání obviněných skutečně naplnilo zákonné znaky trestného činu. Takový podklad však podle Nejvyššího soudu nevznikl.
Pro připomenutí si přečtěte: Úředníci z obrany a šéf zbrojovky jsou nevinní. Žalované skutky nejsou trestnými činy
Dovolání zůstalo bez úspěchu
Nejvyšší soud nakonec nepřijal ani argument, že skutkové závěry nižších soudů stojí v tak zjevném rozporu s důkazy, aby mohl zasáhnout prostřednictvím dovolání. Takový rozpor neshledal.
Naopak konstatoval, že soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily své závěry, vypořádaly se s důležitými důkazy a respektovaly zásadu in dubio pro reo. Státní zastupitelství podle něj především nabídlo jiné hodnocení týchž důkazů. To samo o sobě ale nestačí.
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové odmítl jako zjevně neopodstatněné a ponechal v platnosti závěry soudů nižších stupňů.
Pro úředníky, jejichž jednání státní zastupitelství znovu napadlo, tak řízení skončilo dalším potvrzením dosavadního výsledku. Nejvyšší soud nenašel ani důvod k novému dokazování, ani právní základ pro to, aby přijal konstrukci škody postavenou na pozdějších cenách motorů.
Státní zastupitelství tak neuspělo ani s argumentem o škodě, ani s výhradami ke znaleckým posudkům, ani s tvrzením, že nižší soudy špatně vyhodnotily důkazy. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl a věc tím v dovolacím řízení definitivně uzavřel.
