Letošní extrémní sucho, které zasáhlo podstatnou část Evropy, ukázalo znepokojivý trend. Podle bioklimatologa a ředitele Ústavu výzkumu globální změny AV ČR – CzechGlobe Miroslava Trnky se ukazuje, že zásadní problémy mohou mít i tak velké a obvykle vodnaté řeky, jako je Dunaj.
Podle Trnky deficit vody v povodí Dunaje následuje po podobných krizích na Rýnu (2022), Labi (2023) nebo opakovaných problémech v povodí Pádu.
Když vysychají stovky tisíc kilometrů
Tyto evropské veletoky zažily v posledních pěti letech sucho, které zasáhlo stovky tisíc čtverečních kilometrů jejich povodí. O to citelněji sucho dopadá na české řeky, které nemají zázemí vysokohorských pramenů. Podle Trnky je zjevné, že nastal čas na širokou společenskou diskusi o zajištění zásob vody.
Samotným šetřením ani přírodě blízkými řešeními totiž následky extrémního sucha nezastavíme. Mezi nezbytné kroky řadí zvyšování akumulace v nádržích i intenzivnější využívání řízené infiltrace pro posílení podzemních vod.
Odborníci z CzechGlobe již pracují na konkrétních adaptačních scénářích pro rok 2050, konkrétně pro povodí Dyje. Analyzovali řadu možností včetně technicky náročného sdílení vody mezi povodím Dyje a hlavním tokem Dunaje, na kterém by musela Česká republika spolupracovat s Rakouskem.
Alpy už řeky v létě nespasí
„Letošek je ukázkou toho, jak to v některých letech v budoucnu může vypadat. V úvahách o adaptacích musíme brát zcela vážně variantu extrémního sucha v celém povodí veletoku,“ upozorňuje Trnka. Na vodnost Dunaje se řada států dosud spoléhala, protože letní průtok dříve spolehlivě nadlepšovalo tání sněhu v Alpách. „Jenže Dunaj vodu kvůli dopadům klimatické změny ztrácí a podobně jsou na tom i další velké řeky jako Rýn, Pád či Rhôna, které taktéž pramení v Alpách,“ dodává vědec.
U řek, které v létě nejsou dotovány vodou z tajícího sněhu a ledu, jsou problémy v nadprůměrně teplých sezonách běžné. Situace se však zhoršuje plošně. „Jsme v situaci, kdy se objem sněhu v nižších a středních polohách zmenšuje, zkracuje se doba se sněhovou pokrývkou a prodlužuje se období, kdy povodí musí vystačit jen s tím, co naprší,“ vysvětluje Trnka. Prognózy pro Dyji ukazují rostoucí deficit v teplé části roku a čím dál větší rozdíl mezi tím, kolik vláhy krajina kvůli delšímu vegetačnímu období potřebuje a kolik jí reálně spadne.
Systém z první republiky naráží na limity
Česká vodárenská infrastruktura, jejíž základy vznikaly za první republiky, byla navržena v době před akcelerací globální změny klimatu. „I když jsme snížili nároky díky redukci spotřeby, rezervu postupně umazává měnící se klima. Pokud jsme na podmínky 20. století měli velmi robustní infrastrukturu a mohli jsme se spolehnout na dostatečné rezervy, nyní to přestává platit,“ varuje Trnka.
Data mluví jasně: závěrným profilem Dyje proteklo v letech 1991 až 2020 o čtvrtinu méně vody než v období 1961 až 1990. Do roku 2050 má tento objem klesnout o další desítky procent.
Mohlo by vás zajímat
Cesta k nápravě: Retence i nové nádrže
Za nevyhnutelné považuje vědec posílení akumulace vody pomocí kombinace zpomaleného odtoku v horních částech povodí a technických opatření. Cílem je zachytit srážky v době nadbytku a převést je do podzemních vod i dodatečných nádrží. Reálnou pomocí by podle něj bylo i zmíněné propojení Dyje s Dunajem.
Stavba nových přehrad je sice citlivé téma, ale příprava trvá zhruba 20 let. „V povodí Dyje máme několik míst, kde by menší přehrady mohly být a počítá se s nimi. To, že v letošním roce vodohospodáři vidí limity, které vodárenská soustava má, by mělo být výzvou k odborné diskusi. Kapacita, která dosud stačila, v budoucnu stačit nemusí,“ uzavírá Miroslav Trnka.
