Pětatřicet milionů korun. Tak vysokou částku musí stát podle pravomocného rozhodnutí pražského městského soudu vyplatit Vladimíru Sittovi staršímu, někdejšímu šéfovi papírny Neograph a jednomu z klíčových svědků takzvané jízdenkové kauzy. Příběh, který se táhne už 15 let, tím ale nekončí.
Bývalý příslušník komunistické Státní bezpečnosti Vladimír Sitta po státu původně požadoval 200 milionů korun a část sporu se točí kolem akcií firmy, kterou založil a kterou během let převzali jiní lidé.
Rozhodnutí soudu přichází po letech právních sporů. Sitta čelil trestnímu stíhání kvůli údajnému tunelování Neographu, justice ho nakonec osvobodila. Soud nyní dospěl k závěru, že mu vznikla škoda kvůli postupu státu při zajištění jeho akcií a následné správě jeho hlasovacích práv.
Soud definitivně přiznal téměř 35 milionů
Pražský městský soud se případem zabýval už potřetí. Spor se v předchozích letech opakovaně vracel k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který měl doplnit dokazování. Tentokrát už odvolací soud rozhodl pravomocně.
Odvolání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítl jako nedůvodná. Tak i Sitty, ten chtěl přitom výrazně více. Po státu původně požadoval 200 milionů korun. „Máme za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a provedl též správné právní posouzení věci,“ uvedla předsedkyně odvolacího senátu Jana Knotková. Při stanovení škody soud vyšel z ekonomického znaleckého posudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 Sittovi naposledy přiznal 34,785 milionu korun a osmiprocentní úrok z prodlení od června 2024 do zaplacení. Pravomocné rozhodnutí nyní tento nárok potvrzuje.
Stát zajistil akcie, Sitta přišel o jejich hodnotu
Jádro sporu nespočívá pouze v samotném trestním stíhání. Sitta tvrdil, že mu stát způsobil další škodu při nakládání s jeho akciemi společnosti Neograph. V době trestního řízení stát akcie zajistil. Sitta kvůli tomu nemohl vykonávat svá hlasovací práva na valné hromadě. Podle soudního závěru se následně snížila hodnota jeho obchodního podílu a firmu, kterou založil, převzali jiní lidé.
Sitta tvrdil, že škodu způsobil nezákonný postup dozorující státní zástupkyně Dagmar Máchové při zajištění akcií a následný nesprávný úřední postup. Právě otázka toho, jak měl stát se zajištěnými akciemi nakládat, představovala jednu z nejdůležitějších částí dlouhého sporu.
Mohlo by vás zajímat
Ekonomický deník ve svém dnešním ranním textu upozorňoval, že samotné zajištění akcií soudy přezkoumaly a označily za zákonné. Spor se tak soustředil na to, zda stát po jejich zákonném zajištění řádně vykonával správu a zda měl například zasáhnout při rozhodování valné hromady.
Největší spor se vede o akcie Neographu
Významnou část Sittova nároku představuje tvrzená škoda spojená s akciemi Neographu. Sitta tvrdí, že mu stát způsobil škodu nezákonným rozhodnutím státní zástupkyně Dagmar Máchové o zajištění akcií. Podle jeho argumentace následkem zajištění došlo ke snížení jejich hodnoty.
V době zajištění akcií zároveň Sitta nemohl vykonávat hlasovací práva v Neographu, který založil a vedl. Společnost později převzali jiní lidé. Právě tato část případu má ovšem podle nového podnětu několik dalších vrstev.
Podnět upozorňuje především na to, že samotné zajištění akcií podle dostupných rozhodnutí soudy přezkoumaly a shledaly zákonným. Usnesení státní zástupkyně ze 4. prosince 2013 a zákaz výkonu hlasovacích práv přezkoumal Městský soud v Praze, Ústavní soud i Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podle podnětu pak výslovně uzavřel, že zákon nebyl porušen ani zákazem výkonu hlasovacích práv. Spor se tak podle autora podnětu přesouvá jinam. Nejde podle něj o otázku, zda bylo samotné zajištění akcií zákonné, ale zda stát po zákonném zajištění akcie řádně spravoval.
Konkrétně jde o otázku, zda měl stát v prosinci 2013 vykonat hlasovací právo na valné hromadě Neographu a hlasovat proti zvýšení základního kapitálu.
Měl stát na valné hromadě hlasovat proti?
A právě tady leží jeden z klíčových bodů celého sporu. Nejvyšší soud v rozhodnutí z 28. ledna 2015 podle podnětu dospěl k závěru, že správa zajištěných akcií může zahrnovat také úkony, které jinak činí vlastník a které vlastník kvůli zajištění vykonávat nemůže.
Autor podnětu však upozorňuje, že z tohoto obecného závěru podle jeho názoru automaticky nevyplývá konkrétní povinnost státu účastnit se právě valné hromady 20. prosince 2013 a hlasovat proti zvýšení základního kapitálu. To je důležité také proto, že právě na tomto závěru podle podnětu staví odpovědnost státu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 19. prosince 2024.
Podnět proto klade několik konkrétních otázek: Jaká přesná povinnost státu v danou chvíli existovala? Měl stát k dispozici informace, podle nichž musel dospět k závěru, že hlasování proti zvýšení kapitálu je nezbytné? A zabránilo by takové hlasování skutečně vzniku tvrzené škody?
Sitta bojuje o peníze už od roku 2015
Soudní bitva o odškodnění trvá od roku 2015. Bývalý příslušník komunistické Státní bezpečnosti Sitta letos oslaví 70 let a při dnešním jednání několikrát zdůraznil, že celý případ se táhne už 15 let. Jeho příběh je přitom úzce spojený s jednou z nejznámějších pražských korupčních kauz.
Sitta a jeho syn Vladimír, který v Neographu působil jako obchodní ředitel, čelili obžalobě ze zneužití informací v obchodním styku. Oba tvrdili, že trestní stíhání představovalo pomstu lidí z okolí lobbisty Iva Rittiga.
Právě Sittové předtím upozornili na problematickou zakázku pražského dopravního podniku na tisk jízdenek. A tím se příběh dostal do takzvané jízdenkové kauzy.
Z jízdenek mělo odcházet 17 haléřů
V kauze šlo o zakázku pražského dopravního podniku na výrobu papírových jízdenek. Podle obžaloby odváděla papírna Neograph 17 haléřů z každé vyrobené jízdenky karibské firmě, která patřila obchodnímu partnerovi Iva Rittiga.
Rittig kvůli případu stanul před soudem stejně jako další obžalovaní. Nakonec ale justice zprostila viny všechny aktéry jízdenkové kauzy. Stejně tak osvobodila Sittu a jeho syna v případu údajného tunelování Neographu.
V jízdenkové kauze se nepodařilo prokázat klíčovou část obžaloby. Znalci nedokázali vyčíslit obvyklou cenu jízdenek a nepodařilo se ani vyvrátit tvrzení, že odváděná částka představovala provizi za zprostředkování zakázky. Právě tato skutečnost významně ovlivnila konečný výsledek celé kauzy.
Stát už Sittovi vyplatil dalších 1,38 milionu
Dnešní částka není první odškodnění, které Sitta od státu dostal. Ministerstvo spravedlnosti mu už dříve v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vyplatilo celkem 1,38 milionu korun. Z této částky připadlo:
- 802 548 korun na náklady obhajoby,
- 500 000 korun jako zadostiučinění za samotné trestní stíhání,
- 77 808 korun za nepřiměřenou délku řízení.
Nově pravomocně přiznaných téměř 35 milionů tak představuje další, výrazně vyšší částku. Celková částka, kterou Sitta v souvislosti s jednotlivými nároky od státu získal nebo má podle těchto rozhodnutí získat, tím přesahuje 36 milionů korun.
Odškodnění dostal i Sittův syn
Stát musel v minulosti odškodnit také Sittova syna. Ten vysoudil 609 tisíc korun za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Ministerstvo spravedlnosti mu předtím dobrovolně vyplatilo 70 tisíc korun. Sittův syn získal také další odškodnění ve výši 697 tisíc korun. Tato částka souvisela s tím, že kvůli trestnímu stíhání nemohl po dobu pěti let působit jako znalec.
Příběh obou mužů se tak postupně proměnil nejen v jednu z výrazných kapitol jízdenkové kauzy, ale také v dlouhý spor se státem o náhradu škody.
Státní zástupkyně skončila v kauze Bereta
Významnou postavou příběhu je také státní zástupkyně Dagmar Máchová, která rozhodla o zajištění Sittových akcií. Máchová byla později pravomocně odsouzena v jiné kauze, známé jako kauza Bereta. Soud jí uložil tříletý podmíněný trest za vynášení informací ze spisů.
Její jméno se tak v Sittově příběhu objevuje ve dvou odlišných souvislostech: nejprve při rozhodnutí o zajištění akcií Neographu a později v trestní kauze Bereta.
Proč Sitta žádal 200 milionů
Přiznaných téměř 35 milionů korun ale neznamená, že soud vyhověl celému Sittovu požadavku. Sitta po státu požadoval až 200 milionů korun. Významnou část jeho nároku tvořila právě tvrzená škoda spojená se znehodnocením akcií Neographu.
Ekonomický deník ve svém dřívějším textu upozornil, že kolem této části sporu existují další právní a ekonomické otázky. Jedna z nich se týká toho, zda stát měl po zákonném zajištění akcií skutečně povinnost aktivně vykonat hlasovací práva na valné hromadě a zabránit zvýšení základního kapitálu.
Podnět, který Ekonomický deník popsal, upozorňoval také na další okolnosti, například na pozdější prodej akcií a na skutečnost, že Sitta v minulosti uplatňoval nároky i vůči jiným osobám. Tyto okolnosti mohou podle autora podnětu hrát roli při posuzování příčinné souvislosti a skutečné výše škody.
Pravomocné rozhodnutí městského soudu však nyní znamená, že stát musí Sittovi vyplatit přiznanou částku téměř 35 milionů korun s příslušným úrokem. Případ ale nemusí skončit definitivně. Stát může podat dovolání k Nejvyššímu soudu a může se rozjet hra o použité judikáty, se kterými soudy v případu Sitta pracovaly.
