Česká republika bude pokrývat až čtvrtinu spotřeby zemním plynem nakoupeným v Ázerbájdžánu. Tedy aspoň podle nedávného oznámení ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka. Je to hezká vize, ale v praxi těžko realizovatelná. Dovoz plynu složitou cestou přes šest dalších zemí by byl až moc složitý – a také nákladný.
Havlíček a premiér Andrej Babiš jednali s Ázerbájdžánci o nákupu dvou miliard metrů krychlových plynu ročně. Dodávky by mohly začít v roce 2028 nebo 2029. Konkrétní dohoda zatím podepsaná není, ale kontrakt je prý „na velmi dobré cestě“. Odběratelem by nejspíš byl ČEZ, který už s podporou státu nakupuje plyn v Alžírsku a rezervoval si kapacitu pro dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG) v Nizozemsku.
Mnoho zemí, drahé poplatky
Zajištění dodatečných dodávek plynu pro Česko je chvályhodné. Přechod tepláren z uhlí na plyn a plánovaná výstavba paroplynových elektráren totiž zvednou jeho spotřebu. Provozovatel tranzitních plynovodů NET4GAS ve svém investičním plánu odhaduje nárůst spotřeby až o 50 procent do roku 2035. Jenže koupit plyn v zahraničí je jen část příběhu. Další výzvou bude tento plyn dostat ke spotřebitelům v Česku.
Zdroje z prostředí plynárenství upozorňují, že ázerbájdžánský plyn by musel protéct územím šesti tranzitních zemí – Gruzie, Turecka, Řecka, Itálie, Rakouska a Slovenska. I kdyby náhodou dorazil až do Česka, tranzitní poplatky by jeho cenu zvedly na úroveň, která by byla oproti dovozu plynu z Norska nebo z LNG terminálů v Německu a Nizozemsku nekonkurenceschopná.
Jistý smysl by to snad dávalo v případě, pokud by se realizoval plynovod Eastring. Tento ambiciózní záměr počítal s propojením Turecka a Slovenska přes území Bulharska, Rumunska a Maďarska (s variantou „bez Orbána“ vedoucí přes západní Ukrajinu). O Eastringu se hodně psalo a hovořilo v druhé polovině minulého desetiletí; zato v posledních šesti letech už působí jako zapomenutý projekt.
Kde je plyn z Alžírska?
Plány na dovoz ázerbájdžánského plynu tak vypadají podobně „virtuálně“ jako dovoz plynu z Alžírska. ČEZ na podzim roku 2024 uzavřel smlouvu na dodávky objemu, který odpovídá přibližně dvěma procentům celoroční spotřeby plynu v Česku. Po roce pak smlouvu o nákupu plynu od státního koncernu Sonatrach prodloužil.
V řadách plynárenských expertů už tehdy zavládla skepse, zda jsou podobné smlouvy k něčemu dobré. Objem dohodnutých dodávek s Alžířany je příliš malý na to, aby posílil pozici České republiky na trhu s plynem. Druhý problém je v dlouhé a nákladné trase přes Tunisko, Itálii, Rakousko a Slovensko. „K nám ten alžírský plyn asi nikdy nepřiteče, jen přeprava by stála okolo 6 eur za MWh dle aktuálních tarifů,“ reagoval jeden z oslovených expertů, který si nepřál být jmenován.
Reální dodavatelé: Norsko a USA
Odkud tedy Česko bere plyn od doby, kdy přestal proudit ruský plyn do Německa a na Slovensko? Jednu z mála odpovědí na tuto otázku nabízejí detailní čísla Českého statistického úřadu o zahraničním obchodu. Během posledních 12 měsíců podle ČSÚ odebíralo Česko hlavně norský plyn, jehož podíl dosahoval skoro 70 procent. Zbývajících 30 procent tvoří těžko přiřaditelná „směska“ z evropského trhu. V praxi se nejspíš jedná o plyn z USA a dalších zemí, který prošel přes LNG terminály v Německu či v západní Evropě.
V případě norského i amerického plynu zpravidla platí, že se ekonomicky nevyplatí uzavírat dlouhodobé smlouvy s dohodnutou cenou. Tamní těžaři totiž požadují prémii oproti běžné ceně na burze. Jako první se k podpisu dlouhodobé smlouvy s Nory odhodlala Pražská plynárenská. Loni v listopadu uzavřela desetiletý kontrakt s těžařskou společností Equinor. Ten pokryje zhruba jednu pětinu plynu, který Pražská plynárenská ročně prodá koncovým zákazníkům.
