Přesně před 27 lety získala Česká republika pevnou bezpečnostní kotvu. Dostupné archivní dokumenty nyní ukazují, že cesta do NATO nebyla jen formálním procesem, ale mnohovrstevnatým strategickým bojem o národní přežití. Praha musela přesvědčit skeptický Washington, že postkomunistická střední Evropa má západnímu společenství co nabídnout.
Historik Petr Janoušek z Vojenského historického ústavu uvádí, že po sametové revoluci politici zformulovali zcela novou bezpečnostní politiku.
Československo usilovalo o návrat na Západ mezi demokratické státy. Tehdejší varianty zajištění evropské bezpečnosti na základě KBSE (dnešní OBSE) se však ukázaly jako nereálné. Praha, Varšava a Budapešť proto začaly vyvíjet společný tlak na západní vlády s jasným argumentem: rozšíření NATO dává smysl.
Tato trojice států věděla, že členství nedosáhne ze dne na den, proto nejprve usilovala o navázání co nejtěsnějších kontaktů s Aliancí.
Zlomový obrat Billa Clintona a role Václava Havla
Praktické kroky k členství lze podrobně rekonstruovat od ledna roku 1993, kdy se úřadu ujal americký prezident Bill Clinton. Ohledně rozšiřování NATO vyjadřoval Clinton zprvu skepsi, svůj názor ale později změnil.
Petr Janoušek zdůrazňuje, že klíčovou roli v tomto zásadním obratu sehrál český prezident Václav Havel, který ve Spojených státech požíval mimořádného respektu. Historik připomíná také zásluhy tehdejší americké ministryně zahraničí a české rodačky Madeleine Albrightové, která proces integrace výrazně podporovala.
Cesta k cíli vedla přes postupné diplomatické a vojenské milníky. Prvním výsledkem tlaku postkomunistických států bylo vytvoření Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC) v prosinci 1991. Větší průlom však přinesl až v roce 1994 projekt Partnerství pro mír (PfP). Ten sice stále nepředstavoval přímou záruku členství, ale samostatná Armáda České republiky díky němu začala systematicky spolupracovat se západními armádami a osvojovat si jejich postupy.
Prověrka armády v ohni balkánských krizí
Armáda České republiky musela svou připravenost prokázat přímo v terénu. Čeští vojáci zvládli nové úkoly se ctí v zahraničních operacích IFOR (Společné úsilí, 1995–1996) a SFOR (Společná stráž, 1996–2004) v Bosně a Hercegovině.
Příslušníci české armády v těchto misích působili pod velením NATO už v době, kdy se o členství v Alianci teprve vyjednávalo. Úspěšné zapojení do těchto operací v 90. letech potvrdilo, že země dokáže plnit náročné alianční standardy.
Mohlo by vás zajímat
Zatímco Česká republika si díky těmto krokům udržovala pozici mezi hlavními kandidáty, sousední Slovensko začalo kvůli tehdejší domácí politické situaci zaostávat. Rozhodující moment nastal na summitu v Madridu 8. a 9. července 1997.
Aliance zde oficiálně nabídla členství České republice, Maďarsku a Polsku. Tím odstartovala klíčová domácí diskuse, která potvrdila, že vstup do NATO zásadně posílí bezpečnost země.
Záruka, že se Mnichov už nikdy nebude opakovat
Historický proces vyvrcholil 12. března 1999. Spisovatel, politik a význačný představitel exilu Pavel Tigrid při této příležitosti napsal, že jsme se stali Čechy bez bázně a Evropany bez komplexu. Česká republika se stala členem aliance devatenácti demokratických států s rovnými právy i povinnostmi.
Petr Janoušek ve svém textu cituje Tigridova slova o zásadním historickém důsledku: „Mnichov se už nikdy nemůže opakovat.“ Tato záruka vychází z článku 5 Washingtonské smlouvy, který členským zemím ukládá závazek hájit každého člena před napadením zvnějšku.
Klíčem je zde nedělitelná solidarita, která ukládá povinnost jít na pomoc napadeným podle svých sil a možností. Pro českou armádu přijetí do NATO znamenalo nové výzvy. Bylo nutné zrychlit modernizaci výzbroje a výstroje, ale především přípravu lidí pro působení v náročných aliančních strukturách.
