Eurozóna v druhém kvartále opět šlápla na plyn a poprvé za posledních šest let růst překonal 2 % (0,6 % q/q; 2,1 % y/y). Zásadním faktorem je podle všeho dobrý výkon trhu práce – počet nezaměstnaných klesá nepřetržitě od roku 2013 a za poslední rok se snížil o více než 1,5 milionu (o více než 10 %).
Růst tažený trhem práce by měl ECB vyhovovat – je méně náchylný vůči vnějším šokům a s vyšší pravděpodobností časem nastartuje i výraznější domácí inflační tlaky. Na ty ECB netrpělivě čeká již minimálně sedm let. Problém je, že to asi ještě chvíli bude trvat a inflace na rozdíl od růstu skončí letos daleko za původními představami centrálních bankéřů. Proč?
Především proto, že přes výrazné vylepšení situace na trhu práce zůstávají mezi jednotlivými zeměmi stále velké rozdíly. Německo má nezaměstnanost pod 4 %, zatímco Španělsko přes největší pokles počtu nezaměstnaných od krize stále okolo 17 %. I proto tam zatím mzdově-inflační tlaky zatím nemohou být výrazněji cítit. Na druhou stranu i v místech, kde je nezaměstnanost nízká, zatím mzdy nijak dramaticky nezrychlují.
Podle poslední výroční zprávy BIS (Banky pro mezinárodní platby) je to tím, že v euro-krizi výrazněji poklesla vyjednávací síla zaměstnanců. Zaměstnancům také zhoršují pozici dlouhodobější strukturální změny – zejména nástup nových technologií, který řadu pozic hrozí jednoduše “vymazat” z trhu. I proto se přes dobrá čísla z ekonomiky zatím ECB nemusí obávat rychlého nástupu inflace. Podzimní obrat v kurzu měnové politiky tak bude asi zatím velice mírný.
Dalším důvodem k opatrnosti bude ostatně kurz eura, který jen v předtuše konce měnové expanze posílil od začátku roku zhruba o 14 %.
Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance
