Čtyři z pěti obyvatel Singapuru bydlí ve státem financovaných bytech. Model, který ve známém daňovém ráji funguje přes čtyřicet let, udivuje svět.
Mladý Singapuřan Eugene ukazuje návštěvníkům svůj nový třípokojový byt. Jeden z mnoha, které vyrostly v rámci unikátního modelu státního systému pro výstavbu bytů. Ten v jihovýchodním městském státě, jenž platí za místo s velice nízkým daňovým zatížením, funguje už přes čtyřicet let. A zdá se, že se něm jen tak něco nezmění.
Bytová politika je věčné téma. Ve světě najdeme mnoho různých schémat, pomocí nichž se stát snaží otázku dostupného bydlení řešit, ale jen málo takových, jimž je místní obyvatelstvo tak oddané, jako v Singapuru. Že ve státem financovaných příbytcích bydlí kolem 80 procent Singapuřanů, skutečně není náhoda, jak líčí portál prestižního časopisu The Economist.
Vše začalo v roce 1960, kdy byla tehdejší urbanizační plánovací agentura (kterou Singapur zdědil z dob britských kolonizátorů) nahrazena Výborem pro bydlení a rozvoj (HDB – Housing and Development Board). Jejím úkolem zpočátku byla výstavba nájemního bydlení pro chudé rodiny. Jenže během čtyř let došlo ke změně a HDB už stavěl byty pro široké masy.
Vlastnické bydlení pro každého
Cílem této politiky nebyla pouhá snaha zajistit každému Singapuřanovi bydlení, ale také vytvořit místo, kde spolu budou v klidu žít tři hlavní národnosti, které tvoří singapurské obyvatelstvo – Číňané, Indové a Malajci. Vláda totiž byty přiděluje podle etnického klíče, který má sloužit jako prevence před vznikem národnostních enkláv. Obyvatelstvo zkrátka musí být „správně namícháno“.
Program stojí na státním vlastnictví půdy – vládě jí patří kolem 90 procent. Vláda pak obyvatelstvu každý rok prodává určitý počet bytů, jejichž výstavba ještě ani nezapočala. Úspěšným zájemcům jsou byty prodávány za nižší ceny, než jsou obvyklé na trhu. Součástí nabídky je také možnost byty splácet příštích 99 let. Novopečení majitelé pak na svá obydlí čekají tři až čtyři roky.
Typický třípokojový „státní“ byt stojí něco málo přes 217 tisíc amerických dolarů (bezmála 5 milionů korun). Chudší domácnosti mohou získat na koupi bytu také vládní grant až do výše 75 tisíc dolarů. U průměrného bytu tak mohou ušetřit více než třetinu ceny. Ale pozor, řeč je stále o primárním trhu se státními byty. Pokud jde o prodej původně státních bytů ze druhé či třetí ruky, ceny jsou zhruba o pětinu až čtvrtinu vyšší.
Vedle státem vytvořeného trhu s bydlením samozřejmě existuje i trh standardní. Na něm fungují soukromí developeři, kteří staví bydlení především pro bohatou klientelu. Takový byty jsou pak i třikrát dražší než ty, které na trhu nabízí stát.
Byt: zdroj příjmů na důchod
Celý systém státního bydlení je financován za pomoci centrálního fondu (CPF – Central Provident Fund). Do něho musí Singapuřané v produktivním věku odvádět 20 procent ze své měsíční mzdy, zaměstnavatel přispívá dalších 17 procent. Když potom lidé žádají o přidělení státního bytu, část ze svých takto vytvořených úspor mohou použít na zaplacení první splátky nebo na uhrazení části splátek následujících.
Schéma financování bydlení také do jisté míry funguje jako obdoba fondového důchodového systému. Jakmile totiž lidé odejdou do penze, byt mají zpravidla splacený. Mohou jej tedy prodat na sekundárním trhu a pořídit byt menší. Ze zbylých peněz pak mohou žít.
Kromě toho dostávají obyvatelé Singapuru finanční pobídky, pokud si své bydlení pořídí v místě, kde žijí jejich rodiče a prokazatelně se o ně starají. Tím ze státu snímají část nákladů na sociální a zdravotní péči.
Poptávka po relativně levném státním bydlení je přirozeně vysoká, a tak se celý systém neobejde bez regulace, respektive stanovení poměrně striktních pravidel pro to, kdo si může byty ze státních „rezerv“ pořídit. Ty jsou primárně určeny pro sezdané páry. Singapurská vláda se tím snaží zabít dvě mouchy jednou ranou – kromě zajištění bydlení je to také nástroj na podporu porodnosti.
Lidé, kteří jsou single, o byt požádat mohou také, ale jen pokud jsou mladší 35 let. Takto nastavené podmínky často vedou k tomu, že mladí lidé žijí se svými rodiči ve „státních“ bytech, dokud je po nich nezdědí. Podobně obtížný přístup k bytům z vládního programu mají svobodné matky nebo páry stejného pohlaví – jejich sňatky jsou v Singapuru zatím nelegální.
Není všechno zlato
Jenže žádný systém není bezchybný a platí to i pro singapurský program státního bydlení. V poslední době se například ukazuje, že Singapuřani v důchodovém věku nejsou ochotni své byty prodat, protože za ně nedostanou tolik, kolik si představují. Jedno z možných řešení je odprodej takových bytů zpět do státního vlastnictví.
Rovněž pro mladé Singapuřany je stávající systém stále méně atraktivní. Velmi přísné podmínky pro získání „státního“ bytu mladým flexibilním lidem nevyhovují. Kromě toho, že na byt se musí tři až čtyři roky čekat, činí celý systém zkostnatělým také podmínka, podle níž nesmí být byt prodán po dobu nejméně pěti následujících let.
Problém je také v tom, že prostor pro výstavbu bytů je omezený, což žene jejich ceny vzhůru. Současná singapurská ekonomika ale už nemá takovou dynamiku jako před třiceti či čtyřiceti lety, a tak příjmy mladé generace nerostou tak rychle, jako v případě jejích rodičů. Systém státem garantovaného bydlení je tak stále častěji vnímán spíše jako zlatá klec.
-usi-
