Německo zažívá renesanci hospodářského zázraku. Nezaměstnanost je rekordně nízká, obchodní přebytek největší na světě. Ale i zde platí, že není všechno zlato, co se třpytí.

Říká se, že lidé často ve volbách rozhodují podle toho, jak moc plná je jejich peněženka. A zdá se, že i v případě voleb do Spolkového sněmu tomu nebude jinak. Německému hospodářství se již poměrně dlouhou dobu daří tak, jako naposledy v 80. letech minulého století, kdy v čele spolkové vlády stál Helmut Kohl.

Nezaměstnanost se u našich západních sousedů dostala pod 4 procenta a dál klesá. Země v minulém roce vykázala největší obchodní přebytek na světě ve výši kolem 300 miliard dolarů. To je do konce o 100 miliard dolarů víc než obchodní přebytek Číny. Na rozdíl od Helmuta Kohla sklízí současná kancléřka Angela Merkelová plody práce svého předchůdce Gerharda Schrödera. Alespoň to tvrdí analytici portálu prestižního časopisu The Economist.

„Cesta od obtloustlého chlapíka k ekonomice číslo jedna vedla přes Schröderovu Agendu 2010,“ zdůvodňuje současnou renesanci německého hospodářského zázraku Mario Ohoven, šéf Spolkového svazu malých a středních podniků.

Schröder zasel, Merkelová sklízí

Pro pochopení současného stavu německé ekonomiky se musíme vrátit do druhé poloviny 90. let. Hospodářství se potýkalo se silnou recesí, počet nezaměstnaných přesahoval 4 miliony osob, což byla asi desetina pracovní síly. Podíl Německa na světovém obchodu se snižoval a jeho běžný účet platební bilance se propadal do nepříjemného deficitu.

Hospodářské potíže byly tehdy částečně dědictvím několikerých devalvací zahraničních měn vůči německé marce, kdy po nájezdech spekulantů došlo k narušení evropského mechanismu směnných kursů. Ten totiž nepřipouštěl, aby měny zúčastněných států vůči sobě nějak výrazně kolísaly. Olej do ohně také přiléval nepřiměřeně vysoký růst mezd, zejména v nových spolkových zemích po německém sjednocení. Na německé kondici se v neposlední řadě podepsaly také hospodářské krize v Rusku a jihovýchodní Asii.

Německé firmy se snažily na situaci reagovat zpomalením mzdového růstu, což by nebylo možné bez umírněných odborů. Ty byly často ochotny na mzdovou střídmost přistoupit výměnou za zachování pracovních míst. Důležitým prvkem bylo i to, že zástupci odborů nezřídka zasedali ve vedení firem, a tak mohli nepříznivé dopady na hospodaření společností vidět v přímém přenosu, což odborářskou vstřícnost ještě umocňovalo.

V roce 2002 povolal tehdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder (SPD) do zbraně Petera Hartze, který v té době pracoval jako personální šéf automobilky Volkswagen. Pod jeho vedením vznikla komise složená ze zástupců firem a odborů, jejímž cílem bylo navrhnout reformy pracovního trhu, které by dokázaly s vysokou nezaměstnaností zatočit. Hartzovy reformy byly součástí zmíněného dokumentu Agenda 2010 a pracovní trh skutečně zpružnily. Došlo například ke značnému omezení sociálních benefitů pro dlouhodobě nezaměstnané či k prosazení částečných úvazků nebo možnosti vyměnit přesčasy za dodatečné dny dovolené.

Schröder si však rozhněval část pracovní síly, kterou tvoří takzvaní „blue collar workers“ (modré límečky – termín používaný pro označení manuálně pracujících). To se mu stalo osudným v parlamentních volbách v září 2005, kdy ho v čele spolkové vlády vystřídala Angela Merkelová (CDU-CSU).

Přínosy reforem zavedených Gerhardem Schröderem se ukázaly poměrně brzy, když propukla finanční krize, která se přelila do krize reálné ekonomiky. Zatímco nezaměstnanost v téměř všech klíčových světových ekonomikách začala růst, německé firmy využívaly možnosti, které jí dávaly Hartzovy reformy. Díky nim se německým podnikům dařilo si své zaměstnance udržet (na zkrácené úvazky a podobně) a současně nejtěžší časy přežít.

Volný obchod v ohrožení

Umírněná mzdová politika a celková atmosféra k šetření vedla nakonec k tomu, co můžeme pozorovat dnes: rekordně nízká nezaměstnanost a rekordní obchodní přebytek. Německo se stalo následováníhodným vzorem pro překonání téměř jakékoli hospodářské krize.

Jenže jak The Economist upozorňuje, jde pouze o jednu stranu mince. Tou druhou je okolní svět. Jestliže Německo láme rekordy v dosahování zahraničněobchodního přebytku, nutně musí existovat země, které naopak zápasí s obchodním deficitem.

Německo se rozpomnělo na období poválečné ekonomické obnovy, kdy byla jeho růstová strategie na exportu založena. Tehdy to ani nikomu příliš nevadilo. Světové supervelmoci se předháněly ve zbrojení a v dobývání vesmíru, Německo jen zaplňovalo mezery na světovém trhu, které v důsledku toho vznikaly.

Dnešní situace je ale jiná. Německo šetří, a tak jeho dovozy rostou daleko pomaleji než vývozy. Výsledkem je přebytek běžného účtu platební bilance, který se blíží 9 procentům HDP. Prakticky tak dochází k narušení mechanismu, který ekonomové označují jako teorém lokomotivy. Z německého hospodářského boomu tedy těží pouze Německo.

Problém je však ještě palčivější, protože nejde o důsledek nějaké protekcionistické hospodářské politiky. Prakticky bychom dnes těžko ve světě našli většího zastánce volného obchodu než Angelu Merkelovou a její vládu. Němci zkrátka šetří zcela přirozeně, možná ještě pod vlivem nedávno proběhlé ekonomické krize.

To se ale může paradoxně proti volnému obchodu obrátit. Donald Trump dal již před několika měsíci najevo svou rozladěnost z toho, kolik německých automobilů se na americkém trhu prodá a že mají Spojené státy s Německem pasivní obchodní bilanci. „To zastavíme,“ prohlásil americký prezident. I proto došlo k odložení dojednání smlouvy TTIP, i proto chce Donald Trump přehodnotit smlouvu o severoamerické zóně volného obchodu, i proto nyní první muž USA zvažuje uvalení cel na dovoz oceli z Evropy a zbytku světa.

Řešení přijde samo

Jak z toho ven? „Všechno je to o mzdách,“ nastiňuje možné řešení nerovnovážné situace Peter Bofinger, který je členem ekonomického expertního týmu spolkové vlády. Jestliže je problémem to, že Němci málo utrácejí, musí se změnit situace tak, aby bylo německé obyvatelstvo k větším nákupům motivováno.

A k tomu může dojít skrze mzdový růst a návrat inflace v eurozóně do cílového pásma, tedy mezi 1 a 3 procenta ročně. Zdá se, že takové konstelaci je Německo poměrně blízko. Jestliže se nezaměstnanost dostala pod úroveň, která je dlouhodobě neudržitelná, firmám nezbyde nic jiného než začít mzdy zvyšovat rychlejším tempem.

Pokud začne zrychlovat růst mezd, nutně se to následně projeví v růstu spotřebních výdajů a tím také akcelerace inflace. Rozjetá německá lokomotiva pak konečně roztáhne okolní vagóny, z nichž některé zatím osamoceně stojí v depu. Je to jen otázka času.

-usi-