Británie se během dvou týdnů z bývalé velmoci živořící na okraji Evropy stala klíčovou vůdčí silou budoucí bezpečnostní architektury starého kontinentu. Shodu náhod dokázal ministerský předseda sir Keir Starmer využít s (trochu nečekanou) šikovností.

Únor 2025 vejde do dějin jako doba globálního politického zemětřesení. Čína zásadně přitvrdila v hrozbách  Tchajwanu, Donald Trump a Elon Musk se hlava nehlava pustili do demontáže systému americké vlády, největší evropská demokracie si zvolila novou vládu – a Británie převzala vůdčí roli ve vytváření nové obranné struktury Evropy. Existenční ohrožení dalo do jisté míry zapomenout na pachuť brexitu i procedurální bezmocnost Evropské unie.

Když americký viceprezident James Vance na konferenci v Mnichově 14. února podpálil osmdesát let fungující transatlantický bezpečnostní most, spustil tím období horečného diplomatického úsilí. O deset dnů později přijel do Washingtonu francouzský prezident Emmanuel Macron, aby se přímo u prezidenta Donalda Trumpa zasadil o pokračování angažovanosti USA v oblasti transatlantické bezpečnosti. Trump jej přijal vlídně, ale na klíčové otázce podpory Ukrajině se oba prezidenti zjevně neshodli.

O další tři dny později, ve čtvrtek 20. února, přišel na řadu sir Keir Starmer. Pro jeho relativně čerstvý – a dosud ne příliš úspěšný – kabinet to byla příležitost. Starmerovi domácí kritici často tvrdí, že jeho vláda postrádá cíl, který by přesahoval obecné ambice hospodářského růstu. Shoda okolností, jinak nešťastná, tak siru Keirovi přihrála nečekanou šanci prosadit se na mezinárodní scéně.

Mohlo by vás zajímat

Britský ministerský předseda ji využil se stejně nečekanou obratností. Minulý čtvrtek se v Bílém domě Trump vyhnul jeho otázkám stran úmyslů podporovat Ukrajinu ve válečnému úsilí proti ruské agresi, ale – za cenu lichotek a královské pozvánky na druhou státní návštěvu – si liboval nad stavem „zvláštního vztahu“ obou zemí.

O čtyřiadvacet hodin později naopak americký prezident dštil síru a žhavé železo, když mu další evropský vůdce, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, v Bílém domě pochlebovat odmítl. Trump s okamžitou platností odvolal plánovanou dohodu o americkém využití nerostného bohatství Ukrajiny výměnou za pokračování jakés takés vojenské podpory.

Starmerova šance

V tu chvíli přišla Starmerova chvíle, píše think-tank Atlantic Council. Okmažitě zorganizoval návštěvu Zelenského nejen v Londýně (kde jej uvítal s vřelostí, již nešlo vnímat jinak než na dálku vyťatý políček Trumpovi), nýbrž i u krále Karla III. na jeho venkovském sídle v Sandringhamu v hrabství Norfolk. Král předeslal, že ukrajinského prezidenta přijme v jeho obvyklém ustrojení, tedy bez obleku. Lidem mimo Spojené království to může připadat jako nesmyslný detail, ale jako diplomatické gesto hlavy státu (poté, co Zelenskému jeho oblečení v Blém domě vytýkal protrumpovský novinář) to mluvilo řečí velmi jasnou.  

Ministr kabinetu (zhruba ekvivalent americké funkce personálnho šéfa Bílého domu) Nick Thomas-Symonds uvedl, že je „zcela na místě“, že se pan Zelenskyj s králem setkal, a odmítl dohady, že je to myšleno jako provokace Bílého domu. Rozhodnutí pozvat ukrajinského prezidenta do Sandringhamu však je nejviditelnějším politickým činem, který král učinil od chvále, kdy nastoupil na trůn. Jeho předchůdkyně a matka, královna Alžběta II., se snažila držet se mimo politiku; dokonce strpěla aby se jí Donald Trump neformálním způsobem během návštěvy Londýna dotkl.

Zelenskyj přijel do Londýna zúčastnit se narychlo svolaného summitu evropských lídrů, na kterém byla řeč o mírovém plánu pro Ukrajinu a evropské bezpečnosti obecně.  Sir Keir se jím pokusil překlenout propast mezi Ukrajinou a Bílým domem. Zároveň však v neděli oznámil, že Británie spolu s Francií sestavují „koalici ochotných“, jež by pro Ukrajinu nejen mírovou dohodu vyjednala, nýbrž byla ji také schopna účinně hájit, píše britský list The Independent.

Britský ministerský předseda prozradil, že na summitu devatenácti lídrů včetně českého premiéra Petra Fialy se „řada zemí“ dohodla, že se k této iniciativě připojí. Společně s Ukrajinou vypracují tyto země alternativní mírový plán k tomu, který připravuje administrativa Donalda Trumpa ve Washingtonu, a poté nasadí spojené síly, které budou urovnání garantovat.

Sir Keir a Emmanuel Macron budou nejprve na plánu pracovat a nakonec jej předloží Trumpovi, který již svá jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem zahájil. Evropští představitelé se snaží na tato jednání reagovat, aby si zajistili místo u jednacího stolu. Ať už bude dohoda vypadat jakkoli, Bílý dům očekává, že odpovědnost za poválečnou bezpečnost Ukrajiny převezmou Evropané.

Pozdě v neděli Macron uvedl, že Francie a Británie navrhují částečné jednoměsíční příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, které by se týkalo útoků ze vzduchu, moře a energetické infrastruktury. Podle francouzsko-britského návrhu by evropské pozemní jednotky byly na Ukrajině rozmístěny až ve druhé fázi, řekl Macron. Británie a Francie v zásadě souhlasily s tím, že budou muset nést většinu tohoto břemene a pokusí se tak Trumpa získat na stranu Ukrajiny.

Kdo je koalice „ochotných“?

Bezpečnostní záruky nabídnuté Kyjevu budou muset být dostatečné, aby odradily Putina od porušení jakéhokoli ujednání o příměří. Londýn a Paříž se domnívají, že prvním krokem je pomoc Ukrajině při budování jejích ozbrojených sil, jež by měly být účinným odstrašujícím prostředkem.

K lidem, na nichž bude při vzniku koalice záležet nejvíce, patří kromě sira Keira a prezidenta Macrona také pravděpodobný německý spolkový kancléř Friedrich Merz (jenž dosud na adresu vojenské spolupráce s USA mluvil velmi realisticky a skepticky) a Donald Tusk, šéf vlády Polska coby země s nejštědřejším vojenským rozpočtem v rámci Evropské unie v přepočtu na HDP na hlavu. Kromě toho budou Poláci až do konce června předsedat Radě Evropské unie, což Tuskovým vyjádřením ještě dodává na váze.

Jiní politici, jejich význam je v tomto jednání citelně menší, přidávali na metaforách, přičemž v jejich volbě hrála prim gastronomie. Bývalý britský ministerský předseda Boris Johnson se na procesu vytváření koalice nepodílel, ale popsal jej jako proměnu Ukrajiny v „dikobraza s ocelovými ostny“, o němž by si Putin dvakrát rozmyslel, zda něho bude chtít kousnout. Stejný jazyk použila i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která trvá na tom, aby se Ukrajina stala pro útočníky „nestravitelnou“.

Pokračování ve zbrojení Kyjeva je rovněž považováno za nejlepší metodu, jak dostat ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského do co nejsilnější pozice před případnými mírovými rozhovory s Putinem.

Po zprostředkování příměří by ukrajinské jednotky odpovídaly za střežení 800 km dlouhého nárazníkového pásma mezi nimi a územím okupovaným ruskými silami.

Smrtící síla

Za Ukrajinci by stály „zajišťovací síly“ složené z necelých 30 tisícovek vojáků, jež mají vyčlenit evropské země a Kanada. Jejich hlavním úkolem by byla ochrana ukrajinských měst a kritické infrastruktury, jako jsou jaderné elektrárny a přístavy, pomocí systémů protivzdušné obrany. Řada vojáků by se na ukrajinském území také věnovala výcviku kyjevských ozbrojených sil.

Letouny F-35 či Eurofighter Typhoon by měly být nasazeny na mise ochrany vzdušného prostoru, připravené sestřelit jakoukoli ruskou vzdušnou hrozbu. Do Černého moře by koalice vyslala námořní plavidla, která by hlídkovala ve vodách a zabránila jakémukoli ruskému pokusu o blokádu ukrajinského vývozu a dovozu.

Londýn a Paříž chtějí příslib, že Washington odpoví „smrtící silou“, kterou by pravděpodobně poskytly letouny a rakety umístěné ve východní Evropě, pokud by se evropské jednotky staly terčem útoku Ruska nebo Kremlu nakloněných zástupných skupin. Trump však s nabídkou podpory pro takové nasazení nadále váhá. Tvrdí, že pojistka není nutná, protože věří, že Putin „dodrží své slovo“, pokud mírovou dohodu na Ukrajině uzavře.

S masovým nasazením západních vojsk na Ukrajině jsou spojeny i další praktické problémy. Existují například obavy, že Británie by nebyla schopna hrát vedoucí úlohu a zároveň dodržet své další závazky vůči Estonsku, Kypru a vlastní obraně. Do podobných nesnází by se v důsledu podinvestování obranného sektoru a obecného podcenění válečného nebezpečí dostala i Francie a většina ostatních evropských zemí.

Odpověď na klíčovou otázku, kdo se koalice účastní a kdo ne, zatím neznáme. Její vedení bude společnou věcí Británie a Francie, jež však nebudou schopny operaci provést osamoceny. Starmer v neděli večer novinářům řekl, že řada lídrů, které hostil v Lancaster House, přislíbila tomuto plánu podporu, aniž by je jmenoval.

Například kanadský premiér Justin Trudeau řekl, že „vše zůstává na stole, kanadská armáda má způsoby, jak může přispět“. Konečné rozhodnutí však bude Trudeau muset ponechat na budoucí ottawské vládě; sám po téměř deseti letech letos u moci končí.

Otevřená mysl i populisté

Dánsko je „otevřené mysli“, pokud jde o vyslání mírových sil na Ukrajinu, uvedla premiérka Mette Frederiksenová. Není divu – dánské království je dosud jedinou evropskou zemí, na jejíž území (Grónsko) si Trump klade nárok. Také Švédsko, Nizozemsko a pobaltské státy již dříve naznačily, že by byly připraveny se připojit.

Naopak italská premiérka Giorgia Meloniová se na řadě jednání s evropskými lídry za zavřenými dveřmi prezentovala jako odpůrkyně mírové mise. Podobně, ačkoli méně vyhraněně, vystoupili vůdci Španělska a Portugalska.

Uherští bossové Viktor Orbán (Maďarsko) a Robert Fico (Slovensko) jsou blízkými spojenci spojenci Kremlu a s jejich účastí na čemkoli užitečném v tomto smyslu nikdo nepočítá. Sir Keir je do Londýna ani nezval.

Následné vyjádření české vlády sice o účasti v koalici nemluví přímo. Implicitně z něho však vyplývá, že Praha stojí na straně civilizovaného světa.

SUmmit ukázal, že přes jednání Washingtonu Ukrajina spojence stále má. Vojenští analytici se podle britkésho listu The Telegraph domnívají, že Ukrajina by za podpory ostantích Evropanů byla schopna bojovat ještě „mnoho měsíců“.