INZERCE

Zastavení řízení před ÚOHS nebrání dodavateli vést civilní spor o náhradu škody

Zastavení řízení pro bezpředmětnost z důvodu uzavření smlouvy je logicky zdrojem frustrace a beznaděje pro dotčené účastníky zadávacího řízení. Není proto divu, že se snaží z této frustrace dostat alespoň prostřednictvím soudních sporů. Je však otázkou, zda vedení takových sporů tuto beznaděj spíše neznásobuje, než aby ji tišilo…

Podstatou sporu nebyl ani tak samotný průběh zadávacího řízení jako správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Důvodem zastavení správního řízení ze strany ÚOHS bylo nedoručení návrhu na zahájení správního řízení v zákonem stanovené lhůtě a posléze ÚOHS zamítl i návrh na přezkoumání úkonů zadavatele, protože návrh nebyl podán oprávněnou osobou. Druhostupňové rozhodnutí předsedy ÚOHS pak zastavilo celé řízení pro zjevnou bezpředmětnost, neboť v průběhu řízení o rozkladech došlo k uzavření smlouvy na předmět plnění veřejné zakázky. Z tohoto důvodu nebylo možné zjednat nápravu v době, kdy lze ještě pochybení zadavatele napravit. Zároveň předseda ÚOHS konstatoval, že účastníci řízení neprokázali, že by jiné rozhodnutí mohlo mít význam pro náhradu škody.

Krajský soud v Brně nenašel pro argumentaci stěžovatelů pochopení. Protože není zadávání veřejných zakázek výkonem veřejné moci, nýbrž jde o civilní kontraktační proces modifikovaný zvláštními předpisy, není možné na ně aplikovat ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou dodavateli je možné uplatňovat v občanském soudním řízení. Zákon o veřejných zakázkách rovněž nepředpokládá, že je možné, aby ÚOHS vydal pouhé deklaratorní rozhodnutí o porušení zákona zadavatelem. Vznik škody mohlo teoreticky způsobit prvostupňové rozhodnutí ÚOHS. To však nebylo pravomocné a vykonatelné. Krajský soud rovněž potvrdil zjevnou bezpředmětnost návrhu po uzavření smlouvy. Zastavení řízení pro bezpředmětnost však stále umožňuje případné řízení o správním deliktu zadavatele.

Obě společnosti, které se domáhaly svého práva správní žalobou, přistoupily rovněž k podání kasační stížnosti. Její podstatou byl zcela odlišný náhled na problematiku rozhodování s možností uplatnění náhrady škody. Kritiky se dočkal rovněž postup ÚOHS spočívající v zastavování řízení v okamžiku uzavření smlouvy. V tomto případě označily stěžující si společnosti ÚOHS ve svém rozhořčení přímo zametačem věcí pod koberec. ÚOHS ve svém vyjádření označil za jediný okamžik, kdy může mít rozhodnutí význam pro případnou náhradu škodu, je jeho zrušení pro nezákonnost. Jedná se však o výjimku z pravidla. Dodavatel nebo uchazeč však nemají uzavřenou cestu pro uplatnění náhrady škody v civilním řízení.

Nejvyšší správní soud (NSS) plně podpořil stanovisko soudu krajského. Potvrdil občanskoprávní povahu případné škody způsobené dodavateli či uchazeči o veřejnou zakázku. Rozhodnutí ÚOHS není nezbytným předpokladem pro uplatnění náhrady škody u civilního soudu. NSS poukázal na dostatečnou erudici civilních soudů a zbytečnost prokazovat se před nimi rozhodnutím správních orgánů: „…soudy rozhodující v občanském soudním řízení jsou kompetentní i k posouzení otázky, zda došlo k porušení povinností zadavatele vyplývajících z právních předpisů upravujících zadávání veřejných zakázek. Ani riziko horší důkazní pozice navrhovatele samo o sobě nemůže založit povinnost žalovaného, aby nad rámec požadavků platné právní úpravy projednal návrh meritorně a zaujal stanovisko k porušení zákona o veřejných zakázkách zadavatelem. Nadto, závěrem žalovaného o pochybení zadavatele vysloveným pouze v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí návrhu, tedy nad rámec rozhodovacích důvodů, by nebyly civilní soudy vázány.“

Jiří Reichl