Žalobce pražského Vrchního státního zastupitelství Adam Borgula radil pražskému dopravnímu podniku po pravomocném ukončení soudního procesu ve známé jízdenkové kauze, jakým způsobem může jako poškozený napadnout prohraný soud u Ústavního soudu. Ekonomický deník má nestandardní komunikaci žalobce Borguly s dopravním podnikem k dispozici.
Vrchní soud v Praze loni 1. září rozhodl, že bývalý ředitel Dopravního podniku hlavního města Prahy Martin Dvořák, lobbista Ivo Rittig, a dalších ostatních 10 obžalovaných, jsou v kauze sedmnáctihaléřových provizí na Karibik nevinní. Soud zamítl odvolání žalobce z Vrchního státního zastupitelství v Praze Adama Borguly. Obžaloba tvrdila, že 17 haléřů z každé jízdenky vyrobené pro pražský dopravní podnik končilo přes offshorovou společnost právě u Rittiga a Dvořáka. Rozsudek nabyl právní moci doručením všem zúčastněným v říjnu.
Někdejší generální ředitel pražského Dopravního podniku Martin Dvořák měl podle obžaloby, sepsané Adamem Borgulou, obejít zákon o veřejných zakázkách, když v roce 2008 přidělil zakázku na výrobu jízdenek firmě Neograph. Papírna, patřící bývalým důstojníkům komunistické Státní bezpečnosti, posílala 17 haléřů z každé vyrobené jízdenky karibské společnosti Cokeville Assets. Případ otevřel Nadační fond proti korupci.
Žalobce Adam Borgula byl ale ve věci aktivní i po vynesení pravomocného rozsudku, který podle svých vyjádření pro dopravní podnik zjevně nerespektuje.
Borgula totiž vyjma návrhu na dovolání právnímu zmocněnci Dopravního podniku naznačoval, jak může jako poškozený napadnout „Borgulou prohranou kauzu“ u Ústavního soudu.
Trestní řád sice orgánům činným v trestním řízení předepisuje hájit práva poškozeného, ale pouze v době průběhu řízení a nikoli po jeho pravomocném ukončení. K tomu došlo 6. října doručením zprošťujícího rozsudku všem účastníkům.
Vrchní státní zastupitelství pak bylo na základě ústavní stížnosti zmocněnce dopravního podniku takzvaným vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem. Borgula ale jako vedlejší účastník řízení nekomunikoval se soudem, nýbrž se zmocněncem poškozeného. A svému vyjádření zjevně věnoval nemálo času, vyjmenovává v něm různé judikáty, které by měly dopravnímu podniku napomoci v úspěchu se stížností.
Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová přitom dva roky před tím kvůli podobným aktivitám napadala svého podřízeného Jana Karabce. Tvrdila před kárným senátem, že zneužil svou funkci státního zástupce k prosazování soukromých zájmů. Podle Bradáčové Karabec sepisoval či připomínkoval mnoho různých dokumentů, které neměly souvislost s jeho pracovní činností. Šlo o právní rozbory i koncepty trestních oznámení a podněty k výkonu dohledu, které se pak přes advokáty dostávaly k nižším stupňům státního zastupitelství.
Podle paragrafu 46 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění. Z uvedeného ustanovení ovšem nevyplývá, že by po ukončení trestního řízení, a ostatně ani v jeho průběhu, měly poškozenému pomáhat nebo činit kroky k náhradě škody a nahrazovat advokátní činnost.
Oč tedy v záležitosti pražského dopravního podniku jde?
Běžte k Ústavnímu soudu
Právní zástupce dopravního podniku Petr Prchal napsal 19. listopadu představenstvu firmy dopis, v němž doporučuje podání ústavní stížnosti po pravomocně ukončené kauze.
„V rámci prověřování dalších procesních postupů, kterými by bylo možné zvrátit aktuální výsledek trestního řízení, vyšly najevo pochybnosti ohledně řádného obsazení odvolacího senátu VS (vrchního soudu – pozn. red.)v Praze. Vady procesu výběru zastupujících členů senátu VS v Praze potvrzuje i přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze (viz příloha),“ napsal představenstvu zmocněnec městského dopravce Petr Prchal.
„V souvislosti se zmíněnými vadami, které mohou svou povahou odporovat ústavně-právnímu požadavku na zákonného soudce, doporučuji podání ústavní stížnosti. Touto ústavní stížností by se DPP domáhal, aby Ústavní soud ČR přezkoumal, zda v trestním řízení nebyla zkrácena práva poškozeného na projednání věci zákonným soudcem,“ napsal dále Prchal.
„V případě úspěchu této ústavní stížnosti by mohlo dojít k tzv. obživnutí trestní věci 47 T 7/2017, která by byla znovu projednána. V takovém případě nového projednání věci nelze vyloučit (v závislosti na postupu státního zastupitelství), že by nové rozhodnutí v této trestní věci mohlo vyznít opačně a DPP by mohl být přiznán nárok na náhradu škody,“ pokračoval právník.
Osobně se domnívám, že podání ústavní stížnosti je v zájmu DPP a podání této stížnosti doporučuji. Lhůta pro podání ústavní stížnosti je 2 měsíce ode dne doručení posledního rozhodnutí. Poslední rozhodnutí ve věci bylo doručeno dne 6. října 2021. V příloze zasílám sdělení VSZ v Praze a návrh textu speciální plné moci pro zastupování před ÚS (Ústavním soudem – pozn. red.),“ uzavřel zmocněnec dopravního podniku Petr Prchal.
Dovolání kvůli zastupujícímu soudci
Petr Prchal ve svém dopise představenstvu odkazuje na komunikaci s žalobcem Vrchního státního zastupitelství v Praze Adamem Borgulou, který takzvanou jízdenkovou kauzu zažaloval a u soudů, a ani u Nejvyššího státního zástupce s návrhem na podání dovolání, neuspěl. Toho se Prchal dotazoval na to, nakolik se obžaloba při identifikaci možných procesních či hmotněprávních vad řízení zaobírala otázkou řádného obsazení odvolacího senátu a případné použitelnosti takových námitek ze strany poškozeného.
„Ve shora nadepsané trestní věci… …mi byl dne 5. 11. 2021 doručen dotaz poškozené společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a to Vaším prostřednictvím, v němž se poškozená společnost dotazuje, nakolik se obžaloba při identifikaci možných procesních či hmotněprávních vad řízení zaobírala otázkou řádného obsazení senátu a případné použitelnosti takových námitek ze strany
poškozeného. K výše uvedenému dotazu mohu sdělit , že jsem dne 13. 10. 2021 příslušnému odboru NSZ podal návrh na podání dovolání nejvyšším státním zástupcem, a to mimo jiné i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu s tím, že postup spočívající v určení zastupujícího člena senátu ze senátu uvedeném na prvním místě k zastupování na základě rozhodnutí předsedy takového senátu, není ústavně konformní a je rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,“ napsal zmocněnci dopravního podniku žalobce Adam Borgula.
„Toto podání NSZ jsem doplnil dne 27. 10. 2021. Ve svých podáních jsem reflektoval rozvrh práce ve znění k 1. 9. 2021, v němž je obsažena úprava určující předsedu senátu, který rozhoduje o konkrétním soudci ze zastupujícího senátu, když byla v dané věci řešena absence členky senátu 4 To JUDr. Hany Hrnčířové pro dlouhodobou pracovní neschopnost a členky senátu 4 To JUDr. Veroniky Čeplové z důvodu dovolené. Předseda zastupujícího senátu pověřený vedením senátu JUDr. Stanislav Králík skutečně dle sdělení předsedy senátu JUDr. Luboše Vlasáka z počátku dovolacího veřejného zasedání ze dne 31. 8. 2021 rozhodoval o zastupujícím soudci pro rozhodování ve shora uvedené trestní věci. Zde odkazuji na příslušnou pasáž rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze upravující trestní agendu: ´Předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů. Ve více než tříčlenných senátech určuje složení senátu pro konkrétní přidělenou věc řídicí předseda senátu tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné zatíženi všech členů senátu´,“ konstatoval žalobce a rozebírá různé judikatury, o které by se mohl zmocněnec dopravního podniku ve své ústavní stížnosti opřít.
„Současně mám za to, že před výše uvedenou aktuální judikaturou Ústavního soudu by neobstálo
ani původní rozhodnutí odvolacího soudu ve věci ze dne 30. 6. 2020, když tato věc napadla
Vrchnímu soudu v Praze dne 25. 2. 2020 a o odvolání rozhodoval mimo předsedy senátu JUDr.
Luboše Vlasáka, členky senátu JUDr. Lenky Konopové, také člen senátu Mgr. Roman Drahný,
který byl k VS v Praze přidělen na stáž až od 1. 4. 2020, tzn. nešlo o člena senátu 4 To z doby,
kdy předmětná věc senátu napadla. Použitelností těchto námitek poškozeným se obžaloba nezaobírala,“ uzavírá svůj dopis zmocněnci dopravního podniku Adam Borgula.
Angažování se postranním způsobem
Renomovaní právníci považují kroky žalobce za přinejmenším rozporuplné.
„Za lege artis bych tuto aktivitu asi nepovažoval. Kdokoliv může napsat dopravnímu podniku: Podejte ústavní stížnost, protože já si myslím, že to, co bylo rozhodnuto, nebylo rozhodnuto správně. Kdokoliv je něco jiného než státní zástupce. Pokud bychom řekli, že státní zástupce právu nerozumí a využívá jenom svého občanského práva, podle něhož co není zakázáno je dovoleno, tak proč by nenapsal dopravnímu podniku,“ sdělil Ekonomickému deníku právník Tomáš Sokol.
„Ale z hlediska osoby práva znalé a státního zástupce se to z celé řady důvodů jeví jako podivné. Jednak podle toho, jak to nakonec dopadlo. Ústavní soud tady není od toho, aby byl další odvolací instancí. A k žádnému porušení občanských práv tam nedošlo. To si měl pan státní zástupce uvědomit. A podle mne je podivné, že se takovým jakoby postranním způsobem v té věci angažuje,“ doplnil Tomáš Sokol.
„Doručením rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabyl zprošťující rozsudek právní moci, skončilo tím trestní řízení a také oprávnění či povinnosti státního zástupce vůči poškozenému. Pokud jde o případné poučení poškozeného uvedené v § 46 trestního řádu, pak se musí soustředit výlučně na jeho procesní práva a povinnosti, nikoliv na práva hmotněprávní povahy. Ze strany státního zástupce se realizuje v přípravném řízení, nikoliv po skončení trestního řízení. A nakonec podle § 2 zákona o státním zastupitelství je státní zástupce povinen vykonávat svoji funkci nestranně a chránit rovnost všech před zákonem. To vše dohromady mě vede k názoru, že zaslat poškozenému, resp. jeho zmocněnci s právním vzděláním, informaci o interních krocích státního zástupce vůči státnímu zastupitelství vyššího stupně, připojit mu k tomu informace o rozhodujících soudcích vrchního soudu, citace z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze a obsáhlé úryvky z dostupné judikatury Ústavního soudu včetně vlastního právního názoru na uvedenou problematiku, nesvědčí o dodržení výše uvedených kautel právního řádu. Tím spíše, když se s nimi neztotožnil ani státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a dovolání s týmž odůvodněním nepodal. Dopis s tímto obsahem bych proto očekával od právního, nikoliv státního zástupce,“ sdělil Ekonomickému deníku právník Petr Toman.
Komunikace mezi žalobcem Adamem Borgulou a zmocněncem dopravního podniku Petrem Prchalem je k přečtení ZDE.
Neúspěch u Ústavního soudu
Ústavní soud stížnost Dopravního podniku hlavního města Prahy odmítl.
„Podle stěžovatele právě toto určení neodpovídá požadavku na rozhodování nezávislého a nestranného soudu. Rozvrh práce neobsahuje žádné pravidlo eliminující libovůli předsedy zastupujícího senátu v určení zastupujícího soudce, například způsobem, jak je zastupování upraveno pro civilní úsek. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu z 31. srpna 2021, který vyžaduje jisté kvalitativní požadavky k vyloučení ústavně nesouladné diskrece ohledně výběru rozhodujících soudců. Podle stěžovatele rozvrh práce nesplňoval požadavky dané citovaným nálezem, jiné obsazení senátu by mohlo vyústit v odlišné právní závěry s bezprostředním dopadem na jeho práva jako poškozeného v trestním řízení,“ shrnul ústavní stížnost senát Tomáše Lichovníka.
„Předmětný rozvrh práce upravuje, že pro zastupování chybějících členů senátu 4 To je příslušný senát 3 To s tím, že ´v případě nemoci nebo jiné překážky v práci člena senátu jej zastupuje ten soudce ze senátu zastupujícího uvedeného na prvním místě zastoupení, kterého určí předseda tohoto senátu´,“ stojí v rozhodnutí Ústavního soudu.
„Pokud žádný z těchto soudců zastupování vykonávat nemůže, určí zástup předseda zastupujícího senátu uvedený na druhém místě ze soudců tohoto senátu. Odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání konaném ve dnech 31. srpna a 1. září 2021; předseda senátu v úvodu veřejného zasedání vyslovil důvody nepřítomnosti členů senátu 4 To a nahrazení soudcem ze senátu 3 To, současně je v protokolu z veřejného zasedání konstatována nepřítomnost zmocněnce
stěžovatele. U veřejného zasedání druhého dne již zmocněnec přítomen byl, ani z ústavní
stížnosti ani z napadeného usnesení však není patrné, že by stěžovatel (jeho zmocněnec)
se složením rozhodujícího senátu vyslovil nesouhlas, případně se obrátil na vedení soudu,“ zkonstatoval senát Tomáše Lichovníka
Podle stěžovatele byla jeho základní práva porušena nesouladem rozvrhu práce s požadavky nálezu sp. zn. IV. ÚS 3011/20, který byl veřejně vyhlášen dne 7. září 2021, tedy týden po rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy i po vytvoření rozvrhu práce platného od 1. září 2021.
„Do budoucna lze očekávat, že rozvrhy práce budou obsahovat pravidla, zohledňující uvedený nález, nelze je však očekávat u rozvrhů tomuto nálezu předcházející. V projednávané Věci přitom nešlo o nečekanou změnu v obsazení soudu a vyřazení z rozhodování soudce bez zákonného důvodu a v rozporu s rozvrhem práce jako v judikované věci, ale o důsledek rozvrhem práce předpokládaných okolností (dlouhodobé pracovní neschopnosti, jiná překážka). Na projednávanou věc proto nelze citovaný nález ani jeho závěry aplikovat, Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě splňovala pravidla ustavení/zastupování soudců odvolacího soudu požadavky kladené čl. 38 odst. Listiny,“ usnesl se rovněž senát Ústavního soudu.
Pro posouzení ústavní stížnosti je dle soudu rovněž podstatná skutečnost, že odvolání stěžovatele
bylo zamítnuto, neboť bylo podáno osobou neoprávněno. Stěžovatel podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž poškozenému přísluší podat odvolání výhradně do výroku o náhradě škody, o kterém bylo v projednávané věci rozhodnuto podle paragrafu 229 odst. 3 trestního řádu, tedy odkazem poškozených s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
„Podal-li stěžovatel odvolání nad rámec svých zákonných možností, nelze očekávat, že by jiné složení senátu mohlo jeho opravný prostředek posoudit pro něj příznivěji. Za dané situace Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že jej stížnostní soud zkrátil v právu,“ lze se dále dočíst v rozhodnutí Ústavního soudu.
S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud rozhodl o stížnosti, aniž by vyzýval k odstranění vad podání, spočívajících v absenci plné moci advokáta, z jehož datové schránky byla ústavní stížnost doručena.
„Podle zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný,“ skončil svůj nález Ústavní soud.
Jan Hrbáček
