Na vydání internetových dat se vztahuje povinnost mlčenlivosti, tvrdí advokátní komora

Network, síť. foto: www.pixabay.com

Případná novelizace paragrafu 7b Trestního řádu, který nastavil povinnost uchovávat a případně vydat policii internetová data, by měla tuto konkurenci jednoznačně řešit, a to všestranně s ohledem na ochranu důvěrnosti vztahu advokáta a jeho klienta. Vyplývá to z výkladového stanoviska představenstva České advokátní komory ke zmíněnému ustanovení.  Pokud by se na uchovaná data měla vztahovat povinnost mlčenlivosti advokáta, bude nutné, aby advokát upozornil orgán činný v trestním řízení na tuto skutečnost a vydání takovýchto dat odmítl.

Ustanovení § 7b odst. 1 umožňuje orgánům činným v trestním řízení nařídit komukoliv, kdo má ve svém počítačovém systému nebo na nosiči informací nějaká data, aby je po omezenou dobu v nezměněné podobě uchoval nebo aby k nim znemožnil přístup jiným osobám. Podle ustanovení § 7b odst. 2 lze nařídit osobě, která drží nebo má pod svojí kontrolou data, která jsou uložena v počítačovém systému nebo na nosiči informací, aby znemožnila přístup jiných osob k takovým datům.

Uchování dat neznamená jejich zmražení

Je namístě zdůraznit, že samotná fáze uchování dat má toliko předběžný a neinvazivní charakter. Ostatně i dle dikce Úmluvy se jedná o prozatímní opatření. Účelem je, aby dožádaný stát zajistil neporušenost počítačových dat do té doby, než dojde k jejich následné prohlídce, zpřístupnění nebo zajištění orgánem činným v trestním řízení dožádaného státu, konstatuje stanovisko ČAK.

Ze strany státu zde tedy nedochází k získání jakéhokoli přístupu k datům, čímž je chráněno právo na soukromí dotčené osoby. K faktickému předání dat orgánům činným v trestním řízení dochází až na základě využití jiných nástrojů. To znamená, že je nutné odlišovat povinnosti spojené s příkazem podle § 7b tr. řádu a způsob, jakým si následně policie uchovaná data vyžádá, a to s ohledem na charakter těchto dat. Tyto zajišťovací instituty se řídí příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 85b, 88, 88a, 158d tr.ř.), které mj. upravují podmínky, za kterých lze uchovaná data získat včetně případný souhlasu soudu s takovýmto postupem. „Požadavek na uchování dat nezbytně neznamená jejich zmrazení, tj. že musí být nezbytně zcela nepřístupná komukoli a že tato data nebo jejich kopie nemůže být legitimně užívána. Ten, vůči komu příkaz k uchování dat směřuje, může mít i nadále přístup k těmto datům, nedojde-li tím k porušení povinnosti dle § 7b,“ vysvětluje stanovisko dále s tím, že držitelem dat uložených v systému může být tedy také advokát, a lze mu nařídit, aby uchoval data výše uvedeným způsobem. Nepochybně také to, aby přijal opatření bránící zpřístupnění informace o tom, že mu něco takového bylo přikázáno.

Je-li to zapotřebí k zabránění pokračování v trestné činnosti nebo jejímu opakování, lze nařídit osobě, která drží nebo má pod svojí kontrolou data, která jsou uložena v počítačovém systému nebo na nosiči informací, aby znemožnila přístup jiných osob k takovým datům. V případě advokáta to zahrnuje i případy, kdy o přístup k těmto datům požádá klient, například z titulu jeho práva na informace o průběhu poskytování právních služeb. Pokud jde o otázku přístupu osob, které jsou zaměstnanci advokáta a osob, se kterými při výkonu advokacie spolupracuje, lze usuzovat, že tento zákaz se bude vztahovat rovněž na ně; obdobně to platí i pro zaměstnance společnosti, je-li adresátem příkazu právnická osoba.

Rozpor s právem na právní pomoc

Způsob uchování dat není zákonem stanoven a je tak ponecháno na uvážení povinné osoby, jakým způsobem tuto povinnost splní. Rovněž zde lze shledat, že tato právní norma není určena běžným fyzickým a právnickým osobám, neboť jen obtížně lze předpokládat, že advokát nebo dvoučlenná advokátní společnost bude mít dostatečné povědomí o IT prostředcích, které lze pro uchování dat použít. Pokud by byl advokát přeci jenom povinen data uchovat dle doručeného příkazu, lze doporučit, aby okamžitě vyhledal odborníka na IT, s jehož pomocí provede takové operace, které zajistí splnění povinnosti. Součástí příkazu je rovněž uložení povinnosti, aby osoba, která uvedená data drží nebo je má pod svojí kontrolou, činila potřebná opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o tom, že bylo nařízeno uchování dat. „Na této povinnosti lze opět demonstrovat, že jde o institut, který je u advokátů jen obtížně použitelný, neboť advokátovi nelze uložit, aby klientovi, proti kterému je vedeno trestní stíhání, nesdělil, že mu byl doručen příkaz dle § 7b tr. řádu. Vynucování takovéhoto požadavku by bylo v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny upravující právo na právní pomoc.“ Stát nemůže podle Komory požadovat po advokátovi, aby v rámci obhajoby svému klientovi cokoli zamlčoval. O jiný případ by se jednalo, pokud by advokát disponoval daty, která nesouvisí s poskytováním právních služeb – v takovém případě by byl advokát přijmout příslušná opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace.

Povinnost mlčenlivosti

„Samotné vydání příkazu dle § 7b neukládá advokátovi povinnost uchovaná data vydat orgánu činnému trestnímu řízení. Pokud by k něčemu takovému mělo dojít, šlo by o užití jiného institutu trestního řádu. Od samotného příkazu dle § 7b trestního řádu je tudíž třeba odlišovat způsob, jakým si následně policejní orgán uchovaná data vyžádá, a to s ohledem na charakter těchto dat,“ vysvětluje dále ČAK. Povinnost mlčenlivosti není výsadou advokáta, nýbrž jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. Proto také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost může být ohrožena, jako je právě zde popisovaná situace, vyžádání, respektive vydání zmrazených dat. „Pokud by se na uchovaná data měla vztahovat povinnost mlčenlivosti advokáta, bude nutné, aby advokát upozornil orgán činný v trestním řízení na tuto skutečnost a postupem předvídaným trestním řádem vydání takovýchto dat odmítl. Zároveň však platí, že byť je institut advokátní mlčenlivosti součástí práva na spravedlivý proces, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti.“ V opačném případě, tj. pokud uchovaná data nemají souvislost s poskytováním právních služeb, např. tehdy, pokud advokát vykonává i jinou činnost než advokacii a za tímto účelem drží nebo má pod svou kontrolou data, na která se vztahuje příkaz, není advokát vázán povinností mlčenlivosti a je v pozici kterékoli jiné osoby.

Jelikož předmětem podnikání advokáta je výkon advokacie, lze podle stanoviska stěží předpokládat, že bude držet data, která by se vztahovala k páchání trestné činnosti, a to především týkající se počítačové kriminality. Data, která se mohou vyskytovat v počítačovém systému nebo na nosiči informací advokáta, budou běžně zahrnovat data týkající se poskytování právních služeb, včetně dat poskytnutých advokátovi klientem v rámci výkonu jeho ústavně zaručených práv na právní pomoc. Využitelnost takovýchto dat pro účely trestního stíhání advokáta nebo klienta je přitom prakticky nulová, neboť pokud by orgán činný v trestním řízení požadoval uchování dat, jen obtížně by se k nim dostával přes instituty, které k vydání uchovávaných dat slouží. „Jak již judikoval Ústavní soud, obviněný, či podezřelý nemůže být jakkoliv nucen k aktivnímu jednání v podobě vydání věci, a to ani za pomoci udělení pořádkové pokuty. Ústavní soud ve svém rozhodnutí shledal, že není žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné, či podezřelé odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt – pomocí nepřímých, ale velmi účinných nástrojů – nucena k vydání důkazů, které mohou její trestní stíhání přivodit. Jak Ústavní soud správně zhodnotil, tak i v tomto případě dochází k aktivnímu jednání, které nemusí osoba podezřelá, či obviněná vyvíjet, aby orgánům činným v trestním řízení poskytla usvědčující důkazy.“

De lege ferenda

Stanovisko závěrem upozorňuje na to, že i přes skutečnost, že by neměla být uložením příkazu zásadním způsobem dotčena důvěrnost vztahu advokáta a jeho klienta, nelze tento závěr z dané úpravy dovodit jednoznačně a bez jakýchkoliv pochyb, neboť advokát může být adresátem dané právní normy, stejně jako kterýkoli jiný člověk nebo právnická osoba. V předmětné úpravě tak lze minimálně teoreticky spatřovat střet dvou právních předpisů stejné právní síly (tj. trestního řádu a zákona o advokacii), kdy povinnosti advokáta uchovat data a případně je vydat orgánu činnému v trestním řízení konkuruje povinnost mlčenlivosti advokáta, přičemž ne každý institut, pomocí kterého může dojít k pokusu o získání uchovaných dat, s touto konkurencí výslovně pracuje. Případná novelizace by měla tuto konkurenci jednoznačně řešit, a to všestranně s ohledem na ochranu důvěrnosti vztahu advokáta a jeho klienta.

Dušan Šrámek

Text je převzat z portálu Česká justice, který je součástí vydavatelství Media Network, stejně jako Ekonomický deník.