Vyvážíme kamiony mléka, abychom pak z dovozu kupovali drahé jogurty, píše ve svém článku pro Ekonomický deník europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS). Podle ní nám tento nebezpečný trend bere kontrolu nad tím, co jíme a za kolik. Řešení existuje, vyžaduje ale radikální změnu přístupu k regionům.
Česká republika se dlouhodobě potýká s nedostatkem zpracovatelských kapacit, zejména na regionální úrovni. Často vyvážíme levné zemědělské suroviny a dovážíme drahé hotové potraviny, od jogurtů po sušenky. Výsledkem jsou ztracené pracovní příležitosti na venkově, slabší odolnost trhu a menší kontrola nad cenami i dostupností potravin.
Česko jako surovinová kolonie
Zatímco vyspělé země mají export postavený na výrobcích s vysokou přidanou hodnotou, náš model se v mnoha ohledech stále podobá spíše ekonomikám založeným na vývozu surovin, tedy modelu typickému pro rozvojové země. Přidaná hodnota, pracovní místa i zisky tak často vznikají mimo Českou republiku.
Problémem je i to, že se zpracování u nás koncentruje do několika velkých provozů, zatímco malé a střední regionální kapacity ubývají. Chybí „střední vrstva“, mlékárny, jatka, mlýny nebo zpracovny ovoce a zeleniny, které by dokázaly fungovat ekonomicky a zároveň obsloužit region.
Dopady na regiony a venkov
Když v okolí není mlékárna, jatka nebo zpracovna, farmáři musí vozit produkci daleko. To zvyšuje náklady, zatěžuje dopravu a zároveň to bere regionům pracovní místa.
U masa to navíc znamená delší přepravu zvířat. Kratší cesty a dostupná regionální porážka přinášejí lepší podmínky pro zvířata a často i lepší kvalitu výrobku.
U rostlinné výroby je dopad podobný: máme silnou produkci obilí, olejnin či brambor, ale bez dostatečné sítě mlýnů, lisoven nebo zpracoven se přidaná hodnota vytváří jinde.
Data ukazují, že 25–30 % syrového mléka odchází nezpracované, zejména do Německa a Rakouska. Hotové výrobky se pak dovážejí zpět. Odhaduje se, že až polovina másla na českém trhu pochází z dovozu, zejména z Německa, Polska a Irska. Ztrácíme tak kontrolu nad cenou i dostupností.
Mohlo by vás zajímat
Odolnost trhu: proč je důležité „nesázet všechno na pár velkých hráčů“
Silnější domácí zpracování znamená pro spotřebitele hlavně:
- stabilnější ceny (méně závislosti na dovozech a náhlých výkyvech),
- jistější dodávky (kratší řetězce, více kontrolovatelných článků),
- větší odolnost.
A právě odolnost je klíč: pokud je výroba a zpracování soustředěné do několika obřích provozů, pak jakýkoli výpadek jednoho z nich (například kvůli nákaze, technologické havárii nebo uzavření provozu) může rychle rozhýbat ceny a dostupnost. Když jsou kapacity rozprostřené mezi více regionálních provozů, dopady podobných událostí jsou podstatně menší.
Co s tím: návrat zpracování do regionů, ale ekonomicky
Cílem není „rozbít“ velké závody. Ty mají své místo. Ale bez střední vrstvy regionálních kapacit bude trh křehký a venkov bude dál přicházet o příležitosti.
Regionální zpracování může fungovat, pokud se spojí:
- spolupráce a sdílení kapacit mezi farmáři a podnikateli,
- rozumná pravidla pro malé a střední provozy (bez zbytečné byrokracie),
- cílené investice tam, kde dává projekt ekonomicky smysl.
V Evropě už existují praktické přístupy, například podpora mobilních porážek nebo jednodušší režimy pro nízkokapacitní provozy. Důležité je z nich vzít to, co funguje, a přizpůsobit to českým podmínkám.
Naše priorita: co má udělat vláda
Posílení regionálního zpracování považuji za jasnou prioritu. Od vlády a státních institucí je potřeba hlavně:
- Odstranit zbytečné bariéry pro vznik a provoz malých a středních zpracoven
- Zjednodušit povolování a kontrolní procesy, aniž by se slevilo z bezpečnosti potravin
- Cíleně podpořit investice do regionálních mlékáren, jatek, mlýnů a zpracoven ovoce a zeleniny
- Budovat „střední vrstvu“ kapacit, která doplní velké závody a zvýší konkurenci i odolnost
Regionální zpracování není ideologie. Je to praktický krok pro silnější venkov, stabilnější ceny a bezpečnější dodávky potravin.
