Uranový důl Rožná bude zčásti zaplaven, zbývající část bude sloužit výzkumu technologií spojených s ukládáním vyhořelého jaderného paliva

Sychravé podzimní ráno na Vysočině. 2. října 2020. Po vyfárání areál zalilo slunce. Foto: Jiří Reichl, ED

Unikátní podzemní laboratoř PVP Bukov, v níž budou odborníci zkoumat, jak se materiály a technologie chovají v předpokládané hloubce úložiště vyhořelého jaderného odpadu funguje v uranovém dole Rožná. Do budoucna se bude ještě rozrůstat. Zatímco důl má „vědeckou“ budoucnost, připravuje se také na finální likvidaci rozsáhlého důlního labyrintu. Desítky mužů demontují nejen strojní vybavení a budou jej dostávat z hloubky 1.200 metrů na povrch. Poslouží jim jako náhradní díly pro zajištění chodu důlních systémů v budoucnosti.

Stojím pod cedulí s nápisem „24 P.“ Paradoxně nejsem v moderním proskleném věžáku s klimatizací a výhledem do okolí. Jsem 1.200 metrů pod zemí na Vysočině nedaleko hradu Pernštejn. Podle informací vedoucího odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka – Františka Tomana jsme -593,7 metrů pod mořem. GEAM Dolní Rožínka je odštěpným závodem státního podniku DIAMO. Ten má v popisu práce zahlazování následků hornické činnosti. Do dolu jsme se skupinou novinářů sfárali na pozvání skupiny ČEZ, která byla hlavním odběratelem uranu vytěženého v Dolní Rožínce. Používala jej jako palivo ve svých jaderných elektrárnách. Jsme pravděpodobně poslední „civilní“ návštěvou, která se do této hloubky podívala.

Novinářská výprava v -24. patře končícího uranového dolu Rožná. Foto: ČEZ

Náměstek ředitele GEAMu pro hornické práce Pavel Vinkler nám v místnosti oddělené od samotného dobývacího prostoru plechovými dveřmi ukazuje motory čerpadel, která se starají o to, že tam, kde se pohybujeme je relativně sucho. „Toto čerpadlo ze Sigmy Lutín stojí okolo pěti milionů korun, motor další milion. Za pár týdnů je demontujeme a vyvezeme na povrch. Budou nám sloužit jako zdroj náhradních dílů ve vyšších patrech dolu. Tady bude za pár měsíců voda,“ vysvětluje Vinkler. Vodu není potřeba do dolů přivádět, najde si cestu sama a prostory, kde se ještě v roce 2016 těžila uranová ruda skončí navždy pod vodou. Když procházíme relativně rozlehlými štolami vidíme, že místní zaměstnanci rozhodně nezahálejí, všude jsou vidět vozíky naplněné materiálem, který lze vyvézt na povrch. „Ovšem například výztuže tu necháme, materiál je samozřejmě radioaktivně kontaminován a navíc výkupní cena železa je tak nízká, že nemá cenu vše vytahovat na povrch a pokoušet se jej prodat,“ dodává Vinkler.

Nejníže v Evropě – asi jako poslední „civilové“

Na pravděpodobně nejnižší dostupné místo v Evropě jsme se dostali pomocí dvou těžních strojů, které na zvukové pokyny obsluhy – „naražeče“ – obsluhují strojníci.

Strojník ovládající těžní stroj. Ten zajišťuje dopravu materiálu i lidí mezi jednotlivými patry. Foto: Jiří Reichl, ED

Oni přitom nevidí dopravní „klece“, ale hloubkoměry jim ukazují, kde se dopravní zařízení

Seznam dorozumívacích pokynů. Kolikrát naražeč zatáhne za zvonek nebo zatroubí, podle toho strojník pracuje. Foto: JR, ED

nachází. Podle signálů také poznají, jestli mají tahat nahoru, nebo spouštět. Ví také, jestli vezou horníky, návštěvu, vozíky s materiálem, nebo například dlouhé břemeno. Ještě chvíli po vyfárání mi v uších zní ostrý zvuk zvonu, kterým se naražeč se strojníkem dorozumívají. Kvůli bezpečnosti všech přepravovaných se strojníci střídají po dvou hodinách. Před „kukaní“ v níž joysticky řídí těžní věž mají na krytu stroje připevněný seznam všech signálů, které se používají, aby si byli v každém okamžiku jisti, co mají dělat.

Samotná cesta dolů rychlostí 8 metrů za sekundu je pro „civilistu“ zážitkem z neznámého. Po převlečení do „fáráků“ tedy overalu nebo montérek, nafasování holínek, lampy a nezbytné přilby (bez ní by bylo pár hlav rozbitých) se po lávce vmáčkne skupinka 4-6 lidí do těžní klece a poslední co slyší je pokyn naražeče strojníkovi „spouštět“ po minutové jízdě temným komínem jámy označované jako R1 se dostáváme do -12 patra.

Důlní vlak.

Poté pokračujeme pár desítek metrů a nasedáme do důlního vláčku, který nás po dvou kilometrech jízdy po „dopravním ochozu“ vysadí nedaleko dolní strojovny, kde strojníci řídí spodní těžní stroj. Ten zajišťuje spojení mezi 12. – 24. patrem pod zemí. Jáma má označení RS7 a říká se jí slepá, protože neústí na povrch. Kromě již zmiňovaného -24. patra se s ní dostaneme také o 4 patra výš. Do -20. patra. To bylo nejvýnosnějším ze všech, kde se uranová ruda dobývala. Horníci z něj vytěžili 2.302 tuny uranu. Celková produkce za více než 60 let fungování dolu byla 20.220 tun uranu, který byl získán následnou úpravou 16.927.897 tun vytěžené uranové rudy. Celkově bylo pod povrchem vyraženo 509,235 km chodeb, 95,9 km komínů a vyhloubeno 6,69 km jam.

Voda pohltí letitou práci stovek horníků

Nyní – za několik týdnů – čeká nejspodnější část lomu zaplavení. Dělníci vypnou čerpadla, demontují co se dá a nechají přírodu, ať si s vyraženými šachtami udělá, co je pro ni přirozené. Očekávají, že voda za tři až čtyři roky vystoupá až do 13. podzemního patra, kdy bude zhruba 50 metrů pod prostory výzkumného pracoviště (PVP) Bukov II, které spadá pod Správu úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO).

Schéma dolu. „Výtahy“ jsou v označení R1 a R-7S. Repro: ED

Výzkumné pracoviště je vybudováno 550 metrů pod povrchem, tedy v hloubce, v níž se předpokládá budoucí uložení spotřebovaného jaderného paliva. Experimenty a zkoušky pod zemí – ve stejné hloubce – mají dát odpovědi na to, jak se chovají materiály využívané při ukládání radioaktivního materiálu pod zemí. „V rámci hydrogeologického monitoringu jsou získávána data pro pochopení zákonitosti chování podzemní vody jako nejvýznamnějšího transportního média. Pro vyhodnocení stabilitních charakteristik lokalit je potřebné vyvinout metodiky seismického monitoringu nebo sledování aktivity zlomových struktur. Dále je také důležité získávat data o mikrobiologickém osidlování horninového prostředí,“ uvádí se v popisu pracoviště na webu výzkumného centra. Před zaplavením ho ochrání ponorná čerpadla, která horníci namontují právě na úroveň 13. patra. Předpokládá se, že by pracoviště mělo fungovat zhruba do roku 2035.

Voda z dolů se musí čistit – ještě dlouhá léta

Poté bude demontováno i toto zařízení a nechá se zatopit. Finálně bude voda zhruba 100 metrů pod povrchem a firma GEAM bude dále čerpat a čistit podzemní vody od uranu a dalších látek. V okamžiku, kdy samovolně vytékající voda z dolu bude odpovídat přísným normám, bude ji možno vypouštět do přírody přímo. I dnes se v Rožínce získává uran. Právě z vyčerpaných vod, ale jeho množství za rok odpovídá tomu, co se dříve vytěžilo za jeden den. Tedy zhruba jedné tuně. V současné době speciální čerpadla vytáhnou zpod zemského povrchu okolo 1 milionu kubíků vody ročně. Dříve to bývalo mnohem více. Stejně jako se tam pohybovalo více pracovníků. Zatímco dříve jich bylo kolem tisícovky, dnes je to 88. Ale budou se přijímat další pro výzkumné pracoviště. Takže jich bude kolem stovky. Areál, který nás v době příjezdu vítal pošmourným podzimem mezitím prozářilo podzimní slunce. Třeba příroda chtěla ukázat, že budoucnost dolu je také prozářená sluncem.

Jiří Reichl