Téměř tři desetiletí uplynula od chvíle, kdy se konzervativní sovětští bolševici pokusili svrhnout prezidenta Michaila Gorbačova a nechtěně tím spustili rozpad Sovětského svazu. Na jeho půdorysu vzniklo 15 mezinárodně uznávaných (i několik neuznaných) republik. Mezi ty úspěšnější patří Kazachstán, kterému je věnován třetí díl seriálu „Třicet let od rozpadu SSSR“.
Kazachstán vyhlásil nezávislost jako poslední postsovětská republika až v polovině prosince roku 1991. Výchozí pozice této země nebyla dobrá. Při sčítání lidu v roce 1989 tvořili Kazaši pouhých 40 procent obyvatel. Průmyslová města na severu byla osídlena hlavně Rusy a Ukrajinci. Etnické složení země bylo mimořádně pestré, žila zde mimo jiných i početná německá, polská a korejská menšina.
Mnozí experti a komentátoři proto předpovídali Kazachstánu rozpad a připojení severních oblastí k Rusku. Nic z toho se nestalo. Naopak, Kazachstán se s postupem let změnil na úspěšnou a sebevědomou zemi. Životní úroveň je zde téměř srovnatelná s Ruskem a nesrovnatelně vyšší než v sousedním Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Země, z které si dělal legraci komik Borat, má svá specifika, ale k smíchu rozhodně není.
Politicky se toho v Kazachstánu příliš nezměnilo. Od získání nezávislosti se moc v zemi soustředila do rukou bývalého komunistického aparátčíka Nursultana Nazarbajeva, který si vliv udržel i po rezignaci na prezidentskou funkci v březnu 2019. Zato ekonomický a demografický vývoj nabral pozoruhodnou dynamiku.
Vývoj HDP v klíčových postsovětských zemích
Kazašská ropa v české rafinerii
Co se týká ekonomiky, tak Kazachstán je do jisté míry menší kopií Ruska. Má ohromné nerostné bohatství, vyváží ropu, zemní plyn, uran, měď i další kovy. Z ostatních položek stojí za zmínku export pšenice. Naopak sofistikovanější průmyslové výrobky v tamním exportu nenalezneme. Kazachstán vyváží své produkty do řady evropských a asijských zemí; největšími odběrateli jsou podle hodnoty exportu Čína a Itálie, Rusko je až po nich třetí.
Na rozdíl od Ruska se stal Kazachstán zemí zaslíbenou pro západní těžařské koncerny. Jen během let 1992 až 2019 do země přitekly zahraniční investice ve výši 161,2 miliardy dolarů, z toho 36,5 miliardy ze Spojených států. Díky penězům ze zahraničí zvládl Kazachstán navýšit těžbu ropy z 25 milionů tun ročně v 90. letech na 91 milionů tun v roce 2019.
Loni sice objem těžby mírně klesl kvůli koronavirové krizi, ale v příštích letech by měl opět růst. Vše bude záviset na tom, jak rychle se podaří naplno rozjet těžbu z ropného ložiska Kašagan v severní části Kaspického moře. Vytěžitelné zásoby ropy zde podle výpočtu expertů dosahují 1,8 miliardy tun (spotřeba Česka na 200 let), dobývání nicméně vázne kvůli obtížným geologickým a klimatickým podmínkám.
Malé procento kazachstánské ropy směřuje i do českých rafinerií, konkrétně do Kralup nad Vltavou. Po dlouhé roky platilo, že Kazachstán byl třetím největším dodavatelem této suroviny do České republiky s podílem okolo 10 procent. V letošním prvním pololetí se podle údajů ČSÚ Kazachstán propracoval s dodávkou 623 tisíc tun ropy na druhé místo před Ázerbájdžán.
Jistou perličkou může být pozice země na trhu s uranem. Podle posledních známých čísel za rok 2019 Kazachstán vyprodukoval 22 808 tun tohoto těžkého kovu, což představuje první místo a 42procentní podíl na globální produkci. Mezi hlavní odběratele kazachstánského uranu patří Spojené státy americké.
Co vyváží Kazachstán do světa
Chruščov by měl radost
Závislost Kazachstánu na ropě a dalších komoditách má i svou temnou stránku. Země roste a padá synchronně s vývojem cen surovin na světových trzích. Naplno se to ukázalo během roku 2014, kdy se po zhroucení cen ropy výrazně oslabila místní měna tenge, která do té doby byla na postsovětské poměry nebývale stabilní.
Kazachstán má dobře fungující statistický úřad s bohatou nabídkou informací v ruštině i angličtině. Například v publikaci „Kazakhstan during the years of independence“ se lze dočíst, že průměrná délka života místních lidí od roku 1991 stoupla z 67,6 na 73,2 roku a dětská úmrtnost se snížila z 27 na 8 případů z tisíce narozených. I tyto indikátory potvrzují rostoucí kvalitu života v zemi.
Co se týká ekonomiky, hrubý domácí produkt je podle oficiálních čísel o 138 procent vyšší než v roce 1991. Zatímco těžební průmysl se zvětšil na 2,7násobek, zpracovatelský průmysl zůstával ještě v roce 2018 pod úrovní roku 1991 (i když jen o 1,4 procenta). Průkopníka pěstování pšenice v kazašských stepích Nikitu Chruščova by jistě potěšila informace, že sklizeň obilnin od získání nezávislosti narostla skoro dvojnásobně na 20,3 milionu tun.
Etnická pestrost mizí
Na závěr se zastavme ještě chvíli u demografického vývoje Kazachstánu. V prvním desetiletí po získání nezávislosti počet obyvatel země klesl z 16,4 na 14,9 milionu lidí. Ze země odešla část ruské menšiny. Došlo také k repatriaci místních Němců, které do kazašských stepí vyhnal Josif Stalin. Z původních 957 tisíc jejich počet během třiceti let klesl na 176 tisíc. Do země původu se přestěhovala také výrazně méně početná česká menšina.
Po roce 2005 se tok lidí obrátil. Naopak to byl Kazachstán, kdo začal cíleně stahovat své soukmenovce z ostatních postsovětských republik. Zlepšení životní úrovně mělo za následek populační boom, počet obyvatel země tak letos překonal 19 milionů. Největší město Almaty již má dva miliony obyvatel, nové hlavní město Nur-Sultan nedávno překročilo milionovou hranici.
Populační růst táhnou hlavně etničtí Kazaši. Podle oficiální statistiky tvořili loni téměř 70 procent z celkového počtu obyvatel. Oproti již zmíněným 40 procentům v roce 1989 je slušný skok. Zatímco jiné země nabývají na etnické a kulturní pestrosti, Kazachstán se vydal přesně opačným směrem.
David Tramba
V seriálu o zemích 30 let po rozpadu Sovětského svazu jsme již vydali díl o Pobaltí a o Rusku, další text bude zaměřen na Ukrajinu.
