Zatímco v 90. letech se firmy dodávající do obranného průmyslu zapojovaly živelně a spolupráce se státem fungovala tak nějak automaticky, teď je situace jiná. Nejen že by stát měl znát možnosti těch, které se tomuto sektoru věnují, ale měl by si nastavit podmínky spolupráce i s těmi, které do kritické infrastruktury nepatří, zdůraznil na sympoziu Ekonomického deníku na téma Technologie a obranná strategie České republiky ředitel společnosti Ray Service Jakub Gabriel. „Protože jak už kvůli nenadálým konfliktům vidíme, přejít na typ vojenské výroby je věc, která už dávno není utopií,“ doplnil.
„Stát tady není od toho, aby se o nás nějak staral, ale aby zjišťoval, co potřebujeme a my zase na druhé straně musíme zjišťovat, co potřebuje stát,” uvedl ve svém vystoupení na sympoziu Jakub Gabriel, ředitel společnosti Ray Service. Ta se už přes třicet let zabývá obranným průmyslem, konkrétně například výrobou elektronických a elektrických systémů pro kolová pásová obrněná vozidla systému protivzdušné obrany, nebo letouny, a to v civilním i vojenském provedení.
Vůbec prvně se firma Ray Service zapojila do sektoru v rámci offsetového programu nadzvukových stíhaček Gripen (offset – doprovodná smlouva k velké zakázce, kterou se původní dodavatel zavazuje k odběru výrobků či služeb od původního odběratele. Nejčastěji se používají u mezinárodních zbrojních zakázek, jejichž odběratelem je stát – pozn. redakce). A jak připomněl ředitel, offset měl jednu velkou výhodu: byl jasně zadefinovaný a kontrolovatelný. „Stát mohl jít do účetních detailů firem a opravdu vše, co deklarovaly, se dalo na konci zkontrolovat, spočítat a ukázat veřejnosti. Jenže to v roce 2012 svým výnosem EU v principu zakázala jako zakázanou podporu místního průmyslu na společném trhu. Proto pak následně vznikl institut průmyslové spolupráce,” přiblížil vývoj Gabriel.
Offsetový program doběhl přibližně v roce 2018. Gabriel připomněl, že trval zhruba 20 let a výsledky přinesly desítky miliard korun prokazatelné spolupráce. „Úroveň průmyslové spolupráce má samozřejmě svojí nevýhodu, svým způsobem totiž balancuje na hraně zákonnosti. Takže sice všichni chtějí vlastní průmysl při těchto mezinárodních programech podporovat, slyšíme tady spoustu čísel, procent, objemů, ale samozřejmě ve finále systém provádění a kontroly je do značné míry omezený. V tom vidíme trošku problém. Nicméně celé je to o tom, jestli projekty vůbec probíhají,” nastínil situaci.
Pozitivní zprávou podle něho je především to, že pod aktuálním vedením ministerstva průmyslu a obchodu velké projekty k dispozici jsou. A ty by podle něho měly ve velké míře dát místnímu průmyslu nový vítr do plachet. Gabriel ale na sympoziu zároveň apeloval na stát, aby v rámci detailnějších debat zadefinoval svůj středně a dlouhodobý výhled na další vývoj v obranném průmyslu.
„Jedna věc je dostat nějaké objednávky, to je určitě fajn pro průmysl a zaměstnanost, ale důležité je především vědět jak dál a kterým směrem rozvíjet vlastní kapacity a kompetence, abychom nezůstávali pozadu. Protože vidíme, že jak v oblasti pozemní techniky, tak letectví, jde vývoj masivně dopředu. My musíme jít s ním a zapojit se i do těch nejnovějších věcí. A po finanční i vývojové stránce přenést toto know how do Česka, případně na Slovensko,” doplnil.
Pokud pak opět sáhne po srovnání, tak zmíněná průmyslová spolupráce by měla být podle něj všude chápána stejně, byť může být zadefinovaná v každé zemi trochu jinými parametry. Přesto bude podle něho úkolem firem získat z ní maximální know-how, které může a následně ho bude používat dlouhodobě. Tedy i po ukončení těchto projektů. „To jsme si dobře vyzkoušeli právě v offsetové fázi, kdy nám firmy know-how přinesly a díky tomu jsme se dodnes rozvíjeli. A to teď vidíme jako další milník, že když to uděláme podobně a správně, tak budeme schopni se na trhu rozvíjet dál na základě této spolupráce.
Důležité je ale podle něho také to, aby stát, respektive ministerstvo obrany vědělo, jaké kapacity má vůbec k dispozici v rámci obranného průmyslu v Česku. Pozitivně proto hodnotí například pořad o prezentaci firem s názvem: „Víme, co máme“, kterého se účastnilo zhruba tři desítky hlavních českých dodavatelů sektoru. Podle Gabriela právě i díky tomu ministerstvo získalo spoustu informací, které do té doby nemělo.
„Teď je ale otázka, jestli vědí, jak s tím naložit. Protože jedna věc je mít všechny informace pohromadě, a druhá, co dál,” zdůraznil s tím, že komunikace směrem k firmám by měla být rozhodně alespoň zčásti společná, protože kapacit je a bude málo, i v vzhledem k tomu, jak se změnil pohled na obranný průmysl po minulém roce, po konfliktu na Ukrajinu.
„Kapacit ubývá a my sami vidíme, že je potřeba si strategicky říkat, na co je chceme používat a jak s nimi chceme pracovat, jak je chceme dál rozvíjet. Protože na místních trzích další stovky a tisíce potencionálních specialistů v tomto oboru nebude a náklady, které jsou spojené s navyšováním podílu přidané hodnoty v českém obranném průmyslu, rostou,” uvedl s tím, že Česko si z toho všeho teď musí vyďobat, takzvaně, třešničky na dortu.
„Jinak řečeno, ty nejzajímavější technologie, nejzajímavější produkty. A to, co už k nám geograficky nebude matematicky sedět, tak můžeme posunout zase někam dál, kde se technologie dají transferovat od nás a kde by to mohlo fungovat dlouhodobě,” doplnil.
Jako jednu z posledních věcí, která však na kritickou infrastrukturu navazuje, uvedl, že v Česku existuje už dost firem, které do ní primárně sice nepatří a nejsou tak ani vedeny, nicméně míní, že stát by se měl právě jimi zabývat.
„Jak vidíme, přejít na typ vojenské výroby díky nenadálým konfliktům je věc, která není utopická, která skutečně může nastat. A proto by měly být nastavené nějaké podmínky a mechanismy pro to, jak co nejrychleji zabezpečit, že budeme schopni společně všichni fungovat a společně se i bránit,“ zdůraznil Gabriel na závěr.
Monika Ginterová
