Po dlouhých 32 letech Okresní soud v Chebu rozhodl o tom, že stát musí vrátit německému občanovi Holgeru Frenzelovi sportovní automobil Opel Manta, se kterým se pokusil přes železnou oponu propašovat přítelkyni z východního Německa. Problém spočívá v tom, že se k tomu, kde se vůz po zabavení nachází, žádná z kompetentních institucí nemá.
„Návrh prokurátora na zabrání osobního automobilu tovární značky Opel Manta SPZ HN-A 57-08 se zamítá a současně uvedený osobní automobil se vrací navrhovateli. V současné době již nepřichází v úvahu opětovné propadnutí ani zabrání předmětného osobního automobilu, protože by to bylo v rozporu s právem na svobodu svědomí a náboženského vyznání.“ Tak zní usnesení samosoudce Okresního soudu v Chebu Jiřího Kutílka v případu vozu německému občanovi Holgeru Frenzelovi na československých státních hranicích u Pomezí v západních Čechách, který stát Frenzelovi zabavil v roce 1988.
Rok před takzvanou sametovou revolucí, kdy byly hranice neprodyšně uzavřeny a pokus o jejich překročení se mohl před hlavněmi zbraní pohraničníků proměnit v zápas o holý život.
Tři stovky za odhalení
V říjnu 1988 chtěl tehdy devatenáctiletý občan Německé spolkové republiky (NSR) Holger Frenzel pomoci své o rok mladší východoněmecké přítelkyni Kristině Hauck, aby se mohla dostat na Západ.
Proto pro ni ve svém sportovním voze Opel Manta vyhotovil slovy komunistického soudu „odborně a precizně úkryt“ a dal si s ní schůzku v Karlových Varech.
Potom ji za pomoci svého kamaráda Petera Härpfera (také občana NSR) uschoval v „precizním“ úkrytu a všichni tři se vydali směrem k československo-západoněmecké hranici u Pomezí.
Bdělý příslušník pohraniční stráže František Engelmaier ovšem úkryt v západoněmeckém sporťáku odhalil a spolu s vrchním celním kontrolorem Jiřím Doubkem trojici „kopečkářů“, jak se přezdívalo lidem s realizovaným puzením na emigraci říkalo, zatkli. František Engelmaier za svoji bdělost obdržel finanční odměnu 300 korun československých.
Frenzel s Härpferem byli po pěti dnech zadržování propuštěni a předáni do NSR.
Kristina Hauck dopadla hůře. Za československými mřížemi zůstala o týden déle. Následně byla deportována do Německé demokratické republiky, kde byla odsouzena k 19 měsícům odnětí svobody.
Senát Okresního soudu v Chebu pod vedením předsedy JUDr. Jana Stužky pak dne 2. února 1989 rozhodl o zabrání Holgerova automobilu kvůli tomu, že v něm chtěl Kristinu „bez povolení československých úřadů převézt z ČSSR do NSR“.
Kristina Hauck byla v roce 2019 rehabilitována.
Vloni pak byl českým soudem rehabilitován i Holger Frenzel. Znamenalo to pro něj morální zadostiučinění. Jenže vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zdaleka neznamenalo, že by se Frenzel mohl od soudu vrátit ve svém zabaveném automobilu Opel Manta.
Ve své době velmi oblíbeným, československými orgány zabaveným, sporťákem se chebský soud zabýval až letos 15. ledna. V návaznosti na předchozí rehabilitační rozhodnutí zamítl samosoudce Jiří Kutílek návrh komunistického prokurátora na zabrání Frenzelova vozu a rozhodl, že automobil se mu vrací.
„Toto rozhodnutí je pro Holgera další morální satisfakcí. Nedává však, a ani nemůže dát, odpověď na otázku, co se s automobilem po jeho zabrání dále dělo, zda ještě existuje, a pokud ano, kdo ho vlastní, případně jaká je jeho zůstatková hodnota,“ sdělil k případu Ekonomickému deníku právní zástupce Holgera Frenzela.
Když byl vůz Frenzelovi zabaven, byl rok starý a když jej pořizoval, zaplatil za něj 30 tisíc západoněmeckých marek (v přepočtu tehdy zhruba 600 tisíc korun československých). Pro ilustraci, měsíční mzda dosáhla v Československu v roce 1989 průměrné výše 3 170 korun.
Kde je ten vůz?
Ekonomický deník proto začal pátrat po tom, zda je Frenzelův vůz někde deponován a bude rehabilitovanému majiteli vrácen. Zabavený majetek má aktuálně na starosti Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
„Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových s takovýmto majetkem nehospodaří, neboť vznikl až v roce 2002. Ani v souvislosti s ukončením činnosti Okresního úřadu v Chebu nepřevzal úřad žádný automobil. Podle současného zákona o majetku státu hospodaří se zabavenými automobily místně příslušné krajské ředitelství Policie ČR. Pouze se domníváme, že pokud nejsou informace o automobilu v soudním spisu, mohou být k nalezení v příslušném oblastním archivu,“ odpověděla na otázky mluvčí úřadu Michaela Tesařová.
O Frenzelovu sporťáku Opel nemá ponětí ani ministerstvo vnitra, pod nějž komunistická pohraniční stráž spadala. „V souladu s ustanovením § 47 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném v dané době, se movité věci ´zpravidla´ měly ukládat do úschovy státního notářství. Státní notářství také spravovalo zajištěné pohledávky a správu zajištěných nemovitostí. Proto se prosím v souvislosti s uvedeným zněním trestního řádu obraťte na ministerstvo spravedlnosti,“ sdělila zástupkyně další oslovené instituce, ministerstva vnitra, Hana Malá.
„Jelikož se dotazujete na konkrétní případ vyšetřovaný bývalou Krajskou správou Sboru národní bezpečnosti Západočeského kraje, tak je třeba informace o tomto řízení získat přímo od nástupnické organizace, tj. Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, neboť policejní prezidium nemůže ze své pozice získávat informace ze spisů. Obecné vyjádření od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV k podobným případům zpracováváme a zašleme, jakmile bude vyjádření k dispozici,“ zareagoval mluvčí policejního prezídia Ondřej Moravčík.
A prezídium následně svou reakci doplnilo. „Pokud bylo v nastíněném případu v roce 1989 zabaveno motorové vozidlo, pak bezesporu v souvislosti s okolnostmi spáchání skutku, který byl československými bezpečnostními orgány posuzován jako trestný čin. Auto mohlo být takzvaně předmětem dotčeným (věcí důležitou pro trestní řízení), orgány tehdejší Veřejné bezpečnosti měly ze zákona oprávnění tuto věc odejmout. Vozidlo bylo poté pravděpodobně deponováno na úředním parkovišti až do doby, kdy o jeho případném propadnutí rozhodl soud. Z právního hlediska se vozidlo stalo majetkem státu,“ doplnil Moravčík.
Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že zatím nemá podrobnosti o tom, o čem přesně soud rozhodl a proč. „Jestliže došlo k rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, a pokud bylo rozhodnuto o zrušení pravomocného odsuzujícího soudního rozhodnutí, kterým došlo k zabrání věci, pak nároky vyplývající z takto zrušeného výroku o zabrání věci stejně jako způsob náhrady a rozsah těchto nároků se řeší podle zákona o mimosoudních rehabilitacích,“ uvedl k tomu mluvčí Vladimír Řepka.
Oprávněnými osobami jsou pak osoby rehabilitované podle zákona o soudních rehabilitacích, splňují-li zákonné podmínky. Podle Řepky mimo jiné oprávněná osoba musí mít státní občanství České republiky. Povinné osoby, mimo jiné i stát, vydají věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. „Jde-li o vydání movité věci, musí oprávněná osoba též prokázat, kde se věc nalézá. Důkazní břemeno leží na straně oprávněné osoby a není podmíněno žádnými dalšími skutečnostmi. K vydání věci musí oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu do šesti měsíců od právní moci zrušení výroku o propadnutí věci, jinak její nárok zanikne. Není-li vydání věci možné, mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Finanční náhrada se však oprávněné osobě poskytuje pouze za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nikoli za věc movitou,“ tvrdí dále mluvčí ministerstva spravedlnosti.
„Z uvedeného je tedy zřejmé, že jedinou formou odškodnění v případě movité věci je její vydání, nikoli finanční náhrada,“ dodal Vladimír Řepka.
Ze zjištěných informací tedy vyplývá, že Holger Frenzel se navrácení svého sporťáku jen tak nedočká. Nejenže zatím nikdo neví, jaký je jeho osud, zda někde reziví na parkovišti, kde se kupí další vozy, zabavené při trestné činnosti. A neví se ani to, jestli vůz už nebyl například sešrotován. Problémem při soudem konstatovaném vracení zabaveného vozu bude i skutečnost, že Frenzel nemá státní občanství České republiky.
Jan Hrbáček
