INZERCE

Regionální hospodářská komora v Brně naplňovala podle NSS znaky veřejného zadavatele

Nejvyšší správní soud (NSS) se opakovaně zabýval spory, zda regionální, krajské či okresní hospodářské komory splňují, resp. v době pořizování služeb spolufinancovaných z evropských strukturálních fondů splňovaly definici veřejného zadavatele. Na našich stránkách jsme vás již seznámili s jedním z nich, který se týkal Krajské hospodářské komory v Hradci Králové. Dnes se můžeme podívat, jak tuto problematiku NSS vnímá v případě Regionální hospodářské komory v Brně (RHKB).

V roce 2010 RHKB uzavřela rámcovou smlouvu na zajištění kongresových, ubytovacích, stravovacích a dalších souvisejících služeb spojených s realizací Projektu „Vzdělávání zaměstnanců v odvětví stavebnictví“. Podle ÚOHS však nestačilo uveřejnění na portálu Evropského sociálního fondu, nýbrž bylo nutné postupovat některým z druhů zadávacích řízení uvedených v § 21 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (ZVZ). Z tohoto důvodu rozhodl ÚOHS, že se zadavatel dopustil správního deliktu, neboť jeho postup mohl podstatným způsobem ovlivnit výběr nejvýhodnější nabídky.

S tímto názorem ÚOHS se však po podání správní žaloby ze strany RHKB neztotožnil Krajský soud v Brně. Jádrem sporu byla definice veřejného zadavatele, jak ji stanovil § 2 odst. 2 písm. d) ZVZ. Nespornou zůstala část definice formulovaná v bodu 1 tedy, že posuzovaný subjekt byl zřízen za účelem „uspokojování potřeb veřejného zájmu“, jež zároveň „nemají obchodní či průmyslovou povahu“. Vzájemný střet se tak soustředil k § 2 odst. 2 písm. d) bod 2 ZVZ. Ze tří zde uvedených alternativ mohla RHKB naplňovat kritérium právnické osoby „financované převážně státem či jiným veřejným zadavatelem“, přičemž RHKB namítala, že poskytované dotace dle jednotlivých operačních programů není možné považovat za veřejné financování. Krajský soud se opřel o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-380/98 Queen v. H. M. Treasury, podle něhož „za veřejné financování lze považovat pouze takové platby, které financují nebo podporují činnosti dotčeného subjektu bez konkrétního protiplnění…“ Podle Krajského soudu však ÚOHS neprokázal dostatečným způsobem, že se v případě RHKB a jemu poskytnutých dotací jednalo o veřejné financování. Z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí ÚOHS a vrátil mu celou věc k nové u projednání.

ÚOHS se s rozsudkem Krajského nesmířil a obrátil se na NSS. Ve své kasační stížnosti ÚOHS odmítl, že by byl povinen se v případě poskytovaných dotací zabývat tím, jestli nedošlo k protiplnění státu ze strany RHKB, protože dotace žádné protiplnění nepředpokládá. Pro posouzení charakteru financování RHKB postačovalo pouze posouzení převažujících zdrojů financování.

NSS odkázal na obdobný rozsudek v námi už zmíněné kauze Krajské hospodářské komory v Hradci Králové, podle něhož se by muselo být poskytnutí dotace spojené nebo podmíněné protiplněním ve vztahu ke státu zřejmé již v okamžiku jejího přijetí. V tomto smyslu je tedy závěr krajského soudu nesprávný. V další kasační námitce týkající se převažujícího způsobu ze strany státu NSS připustil, že ÚOHS nerozebral vyčerpávajícím způsobem zdroje financování RHKB, ale prokázal, že podíl veřejného financování přesáhl 50% příjmů RHKB, což je dostatečným naplněním definice veřejného zadavatele podle ZVZ. I v tomto případě tedy NSS pokládá kasační námitku ÚOHS za důvodnou a vrátil tak celou věc krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž jej výslovně zavázal, aby se řídil tím, že RHKB byla v rozhodné době financována převážně státem a naplňuje tak definici veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) ZVZ.

Dá se tak shrnout, že ani v tomto případě neuspěla další složka hospodářské komory se svou snahou zpětně se vyvázat z povinností veřejného zadávání.

Jiří Reichl