Na placu u Olomouce prodali v lednu ojetý sedan za 310 tisíc. Kupující si hned ten den sjednal havarijko a šest neděl nato naboural na kruháči. Likvidátor otevřel servisní historii, a čtrnáct měsíců tam prostě nebylo, díra přesně mezi poslední německou technickou kontrolou a českou registrací, no a kdo tohle vidí, ten ví, že něco smrdí. Dva týdny a zamítli mu to. Pravý přední sloupek měl starou ránu a v kupní smlouvě o tom nikdo nenapsal ani řádku. Chlap přišel o auto i o peníze, dealer se tvářil že nic netuší, pojišťovna vytáhla paragraf o nepravdivých údajích a hotovo, vyřízeno.

Bavil jsem se o tomhle s likvidátory, tak tři čtyři za poslední měsíce, a všichni říkají totéž, je toho víc než dřív. Česká asociace pojišťoven měla za první kvartál 2025 celkem 645 tisíc pojistných událostí v neživotku, o 2,3 procenta víc než předtím, průměrná škoda něco přes 26 700 korun. Na plnění šlo 26 miliard, teda skoro o miliardu víc proti roku předchozímu, a to je cifra, po které se někdo nahoře začne ptát, kde se dá ubrat. V Brně mi to jeden likvidátor, do článku jméno nedá, shrnul tak, že každá desátá havarijka u importované ojetiny se zasekne na tom, že chybí papíry k původu. A pak dodal, spíš víc.

Dřív stačila platná STK a technický průkaz. Pojišťovny se moc nešťouraly. Dneska likvidátor prohází řetězec vlastníků, hledá záznamy z německých technických kontrol, z britských prohlídek, srovnává kilometry a jakmile mu cokoliv nesedí, i malichernost, tak celá pojistná událost padne do složky podezřelých. Tři různí lidé mi nezávisle na sobě popsali úplně stejnou zkušenost, čekáte měsíce na znalce a pak vám přijde dopis, že jste údajně neuvedl pravdivé informace. Centrální registr vozidel a zahraniční databáze jsou teď pro pojišťovny to, co pro ně dřív nebyl ani technický průkaz.

Martin Dvořák provozuje plac se čtyřiceti auty kousek za Prahou a je z toho dost otrávený. Od loňska mu prý přijdou tři čtyři naštvaní zákazníci ročně, předtím to bylo jednou za rok a ještě se to dalo ukecat. Pokaždé to samé, koupil auto, pojistil, za pár měsíců boural, pojišťovna řekla ne protože našla buď zatajené poškození nebo stočený tacho, a ten dotyčný se vrátil na plac a chce peníze zpátky. Dvořák si teď nechává dělat report historie ke každému kusu před prodejem, říká, že jeden soud stojí víc než tisíc reportů a má pravdu. Analytik prevence podvodů z carVertical mi potvrdil, že poptávka po prověrkách z Česka za Q1 2026 stoupla meziročně o 22 procent, ovšem ta čísla míchají dealerské a spotřebitelské prověrky dohromady, takže co přesně ten nárůst žene nikdo neví.

Popravdě mi přijde divné, že v roce 2026 pořád funguje český trh s ojetinami na důvěře bez dat. Odhady, a tady záleží koho se ptáte, mluví o 35 až 39 procentech ojetin se stočeným tachometrem. Nemám důvod nevěřit, sám kolem sebe vidím těch případů dost. Za každých stočených padesát tisíc kilometrů si prodejce řekne o deset třináct procent víc, u průměrné ojetiny za 294 tisíc to vyjde na 30 až 40 tisíc navíc v jeho kapse. Jenže pojišťovna počítá riziko z toho, co jí klient nahlásí, a auto co má reálně najeto 180 tisíc má úplně jinak ojeté brzdy a podvozek než to samé auto na papíře se 120 tisíci. Likvidátorovi pak stačí jedna nesrovnalost a krátí, tak to je.

Petr Kadlec, soudní znalec z Ostravy, patnáct let v oboru, mi u kafe vyprávěl případ z podzimu 2025 a ten sedí sem jak ulitý. SUV ze Švýcarska, kupující parkoval a najel do sloupu, nic dramatického, pojišťovna měla vyplatit 185 tisíc. Akorát že v systému seděl záznam, tu samou karosérii švýcarská pojišťovna odepsala po povodních v létě 2024 jako totálku. Někdo, prostředník, kterého se pak nikdo ani nepokusil dohledat, to auto protáhl do Česka s čistými papíry a vymyšlenou servisní knížkou. Kadlec odhaduje, že takových aut tu jezdí víc než by člověk čekal, a pojišťovny prý u dražších importů začínají automaticky checkovat zahraniční registraci, i když jak moc důsledně to opravdu dělají je věc názoru. Nikdo nemá přesná čísla, střílí se od pěti do deseti procent importu.

Středně velký plac, dvacet třicet aut měsíčně, řeší teď dilema za pětistovku na kus, zaplatit prověrku nebo riskovat, že za půl roku někdo přinese zamítnutí od pojišťovny. Patnáct tisíc měsíčně, velký dealer to ani nepocítí, ale chlap s malým bazarem a marží patnáct procent to počítá na kalkulačce. Na STK v Pardubicích, kde jsem se zastavil, mi inspektor řekl, že přeshraniční nesrovnalosti vidí tak dvakrát třikrát do měsíce, prakticky vždycky auta z Německa nebo Rakouska v rozmezí dvě stě až čtyři sta tisíc. Jenže STK zajímá jenom aktuální technický stav, ne jestli to auto mělo pojistnou událost ve Švýcarsku nebo ho vlastnilo šest lidí za tři roky, to je mimo jejich záběr.

Mohlo by vás zajímat

Zákon 30/2024 Sb., účinný od dubna 2024, se zabývá povinným ručením, havarijko v něm nenajdete. Pojišťovnám ale na to stačí občanský zákoník, protože ten říká jasně, kdo sjednává pojistku musí říct pravdu o všem, co by mohlo ovlivnit posouzení rizika nebo výši pojistného, a pokud to neudělá, pojišťovna má právo odstoupit. Koupíte auto, dealer tvrdí že čisté, pojistíte si ho, no a pak přijde na lámání chleba a pojišťovna neuhradí nic a dealer se vymluví na dobrou víru a pošle vás k soudu.

Někteří velcí hráči si to už spočítali. Provozovatel sítě autobazarů v Praze, nechce být jmenován, mi řekl, že od ledna 2026 ke každému importu nad 150 tisíc přikládá prověrku historie a dává ji rovnou ke kupní smlouvě. Chrání hlavně sebe před regresními nároky, to přiznal otevřeně. Menší placy to asi dělat nebudou, dokud nepřijde víc soudních rozhodnutí, která by je k tomu donutila. Česká kancelář pojistitelů tyhle statistiky nezveřejňuje, kolik lidí ročně takhle dopadne se dá jenom hádat a každý koho jsem se ptal mi řekl jiné číslo, od pár stovek po nízké tisíce ročně.