INZERCE

Odvrácená strana integračního projektu v Evropě

Prestižní časopis Foreign Policy ve své internetové mutaci publikoval velmi kritický postoj bývalého kariérního diplomata a současného investičního a finančního analytika Edwarda Harrisona vůči projektu evropské integraci. 

Harrison tak reagoval na vývoj řecké krize v posledních dnech a aktuální pozici Řecka označil jako naprostou kapitulaci. Ekonomický deník vám přináší hlavní myšlenky Harrisonova článku.

Harrison na úvod shrnuje události posledního víkendu, když říká, že Řecko ve čtvrtek pod tlakem zahraničních věřitelů předložilo nový návrh reforem, který obsahoval ještě tvrdší opatření, než návrh, který Řekové jasně smetli 5. července v referendu. Premiér Tsipras si urychleně nechal tento návrh posvětit parlamentem, aby tak zabránil totálnímu ekonomickému kolapsu země a mohl se svými oponenty opět zasednout k jednacímu stolu. Během víkendu byl tlačen k odsouhlasení reforem pracovního trhu, liberalizace ekonomiky a urychlení privatizace, a to vše pod hrozbou vyloučení Řecka z eurozóny, která zaznívala převážně od německého ministra financí Schäubleho. „Byla to kompletní kapitulace, vyvěšení bílé vlajky, chcete-li. A v pátek ráno se dohoda zdála být velmi blízko,“ píše Harrison.

Jakmile ale Řecko sedělo zpátky u jednacího stolu, stalo se něco podivného. Věřitelé najednou vystupňovali své požadavky v domnění, že Řecko podepíše ještě drakoničtější a krutější podmínky. Po hodinách hašteření jednání neskončila žádnou dohodou. Naopak, objevilo se nové ultimátum, za kterým stálo Německo se svými spojenci Nizozemskem, Rakouskem a bývalými zeměmi východního bloku: buď Řecko akceptuje poslední návrh Euroskupiny, tedy více úspor výměnou za záchranný program, ratifikuje jej do středy 15.7. parlament, nebo „dočasně“ opustí eurozónu. Řecko mělo také souhlasit, že při plnění podmínek se plně podrobí dohledu tzv. Trojky.

Možná někdo věřil tomu, že když v řeckém referendu zaznělo hlasité „ne“, vyjednávací síla Řecka se zvýší a že věřitelé budou respektovat demokraticky vyjevená přání suverénního národa. Po minulém víkendu je však všem těmto nadějím učiněna přítrž. Řecká vláda se ocitla v pozici prosebníka, žadonícího o milosrdenství svých věřitelů s vyjednávací silou limitně se blížící nule. Jak je to možné, co se stalo během těch několika dní?

Po skončení referenda řecká vlád prohlásila, že dobrovolně eurozónu neopustí, a že k takovému kroku bude muset být donucena. Evropská centrální banka, jediná instituce, která má možnost regulovat přívod likvidity do řeckých bank, se chopila iniciativy a přestala akceptovat kolaterál proti dodávání peněz do bankovního sektoru. Jinými slovy: již žádné další bankovky pro řeckou pobočku ECB. Bez dodatečné hotovosti není možné zrušit kapitálové kontroly. Hotovost bude do řeckých bank dodávána až poté, co řecká vláda podepíše dohodu s Trojkou, která zahrnuje též Evropskou centrální banku. Hotovost sehrála roli donucovacího prostředku.

Ultimátum euroskupiny vůči Řecku tak ukazuje, jak eurosystém fakticky pohrdá jakoukoli národní suverenitou. Dnes jde o suverenitu řeckou, jindy to může být suverenita kteréhokoli jiného člena měnové unie. Ukazuje se, že projekt evropské integrace je jen vhodným nástrojem k uchopení moce nikým nevolenými elitami v Evropské komisi a Evropské centrální banky. Podle Harrisona si svět poprvé uvědomil, že Evropská unie nejen že potřebuje, aby národní suverenita mizela ve prospěch rozvoje ekonomické harmonizace, ale že se ani nezdráhá tuto suverenitu odejmout zcela, náhle a násilně v situaci, kdy některá hospodářství některé členské země potřebuje pomoc.

Nově se také objevila myšlenka na dočasný „Grexit“, za kterým stojí Německo. Takový návrh je však rozporuplný. Pokud Řecko „dočasně“ opustí eurozónu, mohou nastat dvě varianty. Buď se jeho ekonomika vzpamatuje, a pak se sotva bude chtít do eurozóny vracet, nebo propadne do ještě většího rozvratu, a pak Řecko nebude do eurozóny nikdo chtít přijmout. Takže dočasný Grexit je fakticky Grexitem trvalým.

„Po sedmi, pro Řecko, ekonomicky těžkých letech nám prý ekonomičtí nacionalisté ve Velké Británii, Francii, Německu nám stále chtějí namluvit, že Evropská unie je projektem evropských elit, který má ovšem velmi podivné dlouhodobé ekonomické přínosy pro běžné lidi. Současné kroky těchto elit však spíše vedou k postupné desintegraci Evropy zpět směrem k národním státům. Odstředivé tendence vidíme také ve Velké Británii. V případě Řecka jsme zřejmě svědky probíhající historické události. Řecké fiasko umožnilo, aby otázka desintegrace evropského integračního projektu vstoupila do hry,“ uzavírá svou kritickou analýzu Harrison.

Petr Musil