Nejvyšší správní soud uznal kasační stížnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v otázce veřejné zakázky „Cyklostezka Šumperk – Dolní Studénky“ jako oprávněnou, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně týkající se údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a vrátil celou záležitost Krajskému soudu k novému posouzení, přičemž jej zavázal posoudit žalobu v souladu se závěry svého rozhodnutí.
Město Šumperk realizovalo v roce 2013 otevřené zadávací řízení na dodavatele stavebních prací. V rámci prokázání technických kvalifikačních předpokladů byli uchazeči povinni doložit nejméně tři stavby typu rekonstrukce komunikací ve výši minimálně 8 mil. Kč bez DPH, na nichž se podíleli jako generální dodavatelé. Dodatečnou informací upravil zadavatel svůj požadavek tak, že pro splnění technických kvalifikačních předpokladů stačilo, že se uchazeči na výše uvedených stavbách podíleli jako dodavatelé. Tato změna se však nepromítla do prodloužení lhůty pro podání nabídek o její celou původní délku, přestože podle ÚOHS mohla rozšířit okruh potencionálních dodavatelů, což mohlo zároveň podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Za toto porušení zákona byla zadavateli udělena pokuta ve výši 30 tis. Kč.
Krajský soud v Brně však toto rozhodnutí ÚOHS zrušil, byť souhlasil, že změna zadávacích podmínek mohla rozšířit okruh možných dodavatelů. Problémem však podle něj bylo, že se ÚOHS přezkoumatelným způsobem nezabýval, jak mohlo jednání zadavatele podstatným způsobem ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. ÚOHS podle krajského soudu vůbec nerozvedl intenzitu dopadu, kterou jednání zadavatele přisuzuje. Za nepřezkoumatelnou označil rovněž tu část rozhodnutí, v níž zadavatel uvádí, že v jiných srovnatelných případech ÚOHS sankční řízení nezahájil.
ÚOHS ve své kasační stížnosti namítal, že v daném případě se jedná o delikt ohrožovací, proto stačilo, aby ze shromážděných podkladů dovodil, že nelze vyloučit, že mohlo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Požadavek krajského soudu jde podle ÚOHS nad rámec požadavků formulovaných judikaturou. ÚOHS rovněž upozornil, že zásada ochrany legitimního očekávání není vázána na správní praxi, nýbrž na jeho rozhodovací činnost.
Nejvyšší správní soud ve svém stanovisku nejprve obsáhle shrnul dosavadní vlastní rozhodování v otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí ÚOHS. Z tohoto shrnutí pak vyvodil, že ÚOHS ve svém rozhodnutí poukázal na skupinu potenciálních zájemců, kteří se nemohli podle původních podmínek o veřejnou zakázku ucházet, protože na referenčních stavbách působili jako subdodavatelé, nikoli jako generální dodavatelé. Tato skupina dodavatelů tak nedostala pro přípravu své nabídky stejný časový prostor, což opět ÚOHS ve svém rozhodnutí konstatoval. Stejně jako irelevantnost námitky zadavatele, že obdržel dostatečné množství nabídek, neboť ani tak nemohl vyloučit, že by v případě prodloužení lhůty dostal nabídek ještě více a vhodnějších. Přezkoumatelná je podle Nejvyššího správního soudu rovněž ta část rozhodnutí, která se zabývá ochranou legitimního očekávání, byť nesouhlasí se závěrem, že legitimní očekávání zakládá pouze správní rozhodování. V daném případě však konstatuje, že: „Z dosavadní judikatury nicméně nelze dovozovat, že by legitimní očekávání vyvěralo z pouhého „mlčení“ veřejné správy, resp. z její nečinnosti v oblasti postihování deliktního jednání. Správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu, byť je k jeho sankcionování vybaven potřebnými pravomocemi, takové jednání bez dalšího neaprobuje jako správné a souladné se zákonem.“
Jiří Reichl
