Blíží se termín, kdy by měla vláda rozhodnout o konci spalování uhlí. Zatímco přicházejí různé studie a vyjádření navádějící k co možná nejrychlejšímu odchodu od tohoto fosilního paliva, energetický konzultant Michal Macenauer, ředitel pro strategii v konzultační firmě EGÚ Brno, doporučuje nespěchat. „Čím později dekarbonizujeme, čím více času budeme mít na změnu, vývoj technologií, ustavení výrobních kapacit nových, vyspělejších energetických zařízení. A tím levnější řešení to bude,“ uvedl Michal Macenauer v rozhovoru pro Ekonomický deník.
Pokud byste měl uvést konkrétní datum, který rok považujete za nejvhodnější? Má uhelná energetika skončit v roce 2033, 2038 nebo 2043?
Dlouhodobě říkám, že skutečně není podstatné, jestli dekarbonizujeme o deset či patnáct let později. Tříletý rozdíl nemá na nic vliv… setrvačnost klimatu je jiného řádu. Fosilní energetika byla rozvíjena přibližně 130 let a není z mnoha důvodů možné ji nahradit během 20 let diametrálně jinou. A není to jen otázka ceny.
Vhodnost termínu je otázkou kritéria hodnocení. Aktivisté logicky žádají nejbližší možný termín. Pro ekologicky smýšlejícího pragmatika není podstatné, kdy bude odstavena poslední uhelná elektrárna, ale do kdy dojde k razantnímu, řekněme paretovsky 80procentnímu útlumu. Vezmeme-li v potaz široké spektrum okolností, smýšlení společnosti, síly jednotlivých skupin a jisté převládající racionality, tak pokud cena povolenky neporoste příliš rychle, dojde k poklesu o 80 procent oproti dnešku přibližně kolem roku 2038.
Když jsme u Paretova pravidla, pomohl by dvojí přístup? Tedy zaříznout staré uhelné elektrárny do roku 2030 a ty méně početné moderní nechat fungovat třeba o deset let déle?
Pomohl čemu? Dekarbonizaci určitě ne, u té opravdu nehraje roli pár let plus či mínus. Ale už teď slyším ony rozzlobené fatalistické hlasy, které se silně rozhořčují a označují mě za cynika. Mimochodem, pokaždé budou odpůrci této diferenciace a její přívrženci; je jasno, kteří na obou stranách. Samozřejmě, že jistý pragmatismus by to nicméně mělo. Z velkých uhelných elektráren by jako poslední měla být odstavena nejnovější elektrárna Ledvice 4, která má projektovanou životnost přibližně do roku 2055. Díky svým technickým parametrům má nejvyšší účinnost a tím také nejnižší měrné emise.
Souhlasíte s názorem, že to nakonec nebude rozhodnutí vlády, ale spíš rostoucí cena emisní povolenky, co vyřadí uhelné bloky z provozu?
Podle naší nynější prognózy by to tak být nemělo. Vliv růstu ceny elektřiny bude pravděpodobně více než dorovnávat vliv růstu ceny povolenky. Je to složitá úvaha, pro kterou tady nemám prostor, je to na mnoha předpokladech postavená predikce. Situace bude provoz od provozu odlišná, hůře na tom budou výrobci tepla. Spolehlivost tohoto odhadu je přirozeně velmi nízká.
Jaké problémy vzniknou v souvislosti s odstavením uhelných elektráren? Budeme mít nedostatek spolehlivého a regulovatelného výkonu?
Budeme mít nedostatek vyrobené elektřiny i flexibility – regulací a záloh. Uvědomme si, že soustava klasických elektráren zálohovala sama sebe a jako celek vykazovala vynikající spolehlivost. Intermitentní a sezónně dodávající zdroje – solární a větrné – samy sebe nezálohují, protože často nastávají období snížené větrnosti na většině území či sníženého osvitu nebo dokonce obojího současně. Proto je potřeba stojícího výkonu pro zálohu. Potřeba je i regulačních zdrojů, typicky plynových spalovacích a bude potřeba i denní akumulace, od jisté úrovně výkonu fotovoltaických elektráren pak i sezónní akumulace, tedy výroba vodíku či metanu. S navyšováním podílu obnovitelných zdrojů navíc neroste potřeba záloh a regulací lineárně, ale progresivně.
Nadšenci do zelené energetiky kreslí scénáře, podle kterých uhlí plynule nahradí boom solárních a větrných elektráren, plus něco málo záloh v plynových elektrárnách. Předpokládám, že s nimi nebudete souhlasit.
Jednoduchá otázka na hodinové vysvětlování. Z našich analýz vyplývá, že dekarbonizace o 95 procent ve srovnání s rokem 1990 bez navýšení jaderné výroby a provozu spalovacích plynových zdrojů, byť třeba spalujících zelené plyny, není v Česku možná. Tento nález hodlám kdykoliv obhájit. Uvědomme si, že nejde jen o výrobu elektřiny, ale i o teplo z plynu a z uhlí a o celý sektor dopravy. Jedině EGÚ Brno má v Česku hotovy dekarbonizační varianty pro celou energetiku, nikoliv jen pro elektroenergetiku. Čili popsané řešení u nás nemůže fungovat, a to ani při výrazném útlumu průmyslové výroby.
Česko stále vyváží mnohem víc elektřiny, než se k nám doveze. Jaké problémy by vznikly, když se staneme čistým importérem?
Když budu postupovat podle Occamovy břitvy a uvedu jen to nejdůležitější omezení, pak je nemožnost této strategie dána především budoucí neexistencí elektřiny, kterou by nám někdo chtěl za akceptovatelnou cenu ze zahraničí prodat. Celá střední Evropa a nahrubo řečeno i Evropa bude mít problém s nedostatkem elektřiny a mimo jiné to bude tlačit na navyšování ceny. Deficitní země mají obecně významně vyšší cenu elektřiny, což je pro průmyslovou zemi velmi nevýhodné.
Také jistě bude rozdíl, jestli budeme muset dovézt 3, nebo 30 terawatthodin elektřiny za rok…
Rutinně se dá do České republiky dovézt 15 terawatthodin (TWh). V případě dovozu 30 TWh, kolegové síťaři mi odpustí, už vzhledem k okolnostem pomyslně hoří dráty. Jen upozorňuji, že roční netto spotřeba ČR je nyní okolo 60 TWh ročně a v roce 2050 bude mezi 85 a 135 TWh – v závislosti na míře využití elektřiny při dekarbonizaci.
Na závěr se zeptám: jak si představujete ideální energetický mix k roku 2050? Z kterých zdrojů a v jakém poměru bychom měli v Česku vyrábět elektřinu?
To je opět hrozivá otázka… chtělo by to optimalizaci na nejnižší emise a cenu… a to bychom potřebovali přesné náklady, ceny komodit… ale dobře. Velmi nahrubo bychom se pro rok 2050 asi dostali k přibližně třetinovým podílům obnovitelných zdrojů, jádra a plynu. Ale mluvíme jen o elektřině, pokud přidáme technologické teplo, vytápění a dopravu, pak to se pohne směrem k většímu podílu plynu a jádra.
David Tramba
