Léta ho zdravotnická veřejnost znala jako právníka z Masarykova onkologického ústavu, srozumitelného, věcného a kompetentního. Všechny tyto vlastnosti si přenesl i do funkce náměstka ministerstva zdravotnictví pro legislativu a právo, kterou vykonává již druhým rokem. S Radkem Policarem jsme hovořili zejména o tom, jaké chyby dělají nemocnice při nakládání se zdravotnickou dokumentací, jak se mají připravit na kybernetické útoky a jaké důsledky pro ně může mít novinka v zákoně – trestně právní odpovědnost právnických osob. Zabrousili jsme i do zákona o léčivech, úhradové vyhlášky a zákona o univerzitních nemocnicích.
Za dobu vašeho působení na ministerstvu zdravotnictví vzniklo poměrně dost novel a návrhů, které ale často procházely parlamentem se zásadními pozměňovacími návrhy. Jak jste spokojen s výslednou podobou těchto norem?
V podstatě spokojen jsem. Když si představím klíčové zákony, které za poslední rok a půl procházely, tak se jistě částečně liší od původního záměru, od verze, která odcházela z ministerstva. To klíčové tam ale vždycky zůstalo. Objevilo se tam pár věcí, které nejsou optimální a které bychom rádi viděli v nějaké jiné podobě, ale důležité body tam jsou.
Mohlo by vás zajímat
[mn_protected]
Casus belli zákona o léčivech
Když připravuje zákony ministerstvo nebo vláda, vyhodnotí je ze všech možných úhlů pohledu a otestuje je na případné problémy. Čím později je ale v parlamentu podaný poslanci nějaký návrh na změnu, tím méně takových testů. Můžeme si vzít jako příklad novelu zákona o léčivech, která obsahuje kontroverzní pozměňovací návrh, jenž se snažilo ministerstvo zvrátit senátním protinávrhem, ale ten poslanci odmítli. To pak musí přinášet problémy v aplikační praxi?
Je to tak, máte naprostou pravdu. Je-li čas návrh zákona prodiskutovat s jinými subjekty, na které následně dopadá, je to výborné. Můžeme zvážit, jestli dané opatření má smysl i přes nějaké námitky, kterých jsme si vědomi, a lze pak zmírnit negativní dopady. Jsou to věci předvídatelné. Ve chvíli, kdy se návrh objeví v průběhu řízení, ať v poslanecké sněmovně nebo senátu, máme často jen několik málo dnů jeho dopady prodiskutovat, někomu zavolat, poradit se. Například u zmíněné novely zákona o léčivech se objevila i novela zákona o regulaci reklamy, v ten moment nastalo docela složité jednání. Poslanci a senátoři jsou zpravidla silné osobnosti a ne vždy se nechají přesvědčit o tom, že jejich nápad není nejúžasnější a může mít negativní dopady, přestože oni mohli mít a často mají dobrý úmysl. Nezřídka jsou však následky jejich aktivity úplně jiné, než si oni sami představovali. To se nám děje docela pravidelně. Je to tím, že poslanci za sebou nemají aparát a ne vždy vyslyší, co říkáme, když máme námitky vůči změnám navrženým v průběhu parlamentního projednávání.
Očekáváte u zákona o léčivech nějakou dohru? Zákon platí, ale nikdo neví, jak stanovit tržní podíl a jak distributory kontrolovat.
Je to tak. Jestli někde máme z aktuálních výsledků legislativního procesu nejtěžší hlavu, je to právě tady. Tomu ustanovení § 77, odstavec 1, písmeno h), které je spojeno s rozhodnutím držitelů o registraci dodávat distributorům dle jejich tržních podílů říkám casus belli celé novely zákona o léčivech. Snažíme se najít východisko v jednání s kolegou náměstkem Philippem, představiteli obou velkých asociací výrobců léčiv a ředitelem SÚKL Blahutou. Je to zákon, musíme ho respektovat a netvářit se, že tam to ustanovení není, protože se nám nelíbí. Musíme najít nějakou smysluplnou cestu, která vede k účelu ustanovení, byť nám k tomu ten text moc nepomáhá.
Budete se tedy snažit o nějaký výklad, podle kterého by se řídila praxe?
Je to naše povinnost, musíme. Právo má určité nástroje, jak se odchýlit od textu ve chvíli, kdy tam jsou nějaké deformace nebo nesoulady s hodnotami právního řádu. Budeme s tím pracovat tak, abychom co nejvíce naplnili účel ustanovení, ale zároveň aby byl výsledek životaschopný. Naše reakce nejsou z tohoto bodu nejradostnější, ale musíme k něčemu dospět. Musíme být transparentní vůči regulovaným subjektům. Nemám rád, když se farmaprůmysl bere jako nepřítel, kterého je třeba zahubit. Všichni se potřebujeme a musíme společně fungovat. Jsou to výrobci něčeho, co nám velmi účinně pomáhá v léčbě, a proto – byť musíme hlídat některé věci, které dělají – je třeba najít cestu. Máme-li nějaké pravidlo, musí vědět předem, jak se k tomu stavíme, aby se podle toho zařídili a předešli možným sankcím – tady v tomto případě hrozí až 20 milionová sankce, tudíž chápu, že je na jejich straně velký zájem, abychom dopředu řekli, jak to podle nás a tedy regulačního orgánu SÚKL budeme vykládat a jak je správné ustanovení realizovat.
Takový výklad pak vtělíte do nějakého předpisu, pravidel? Nebo to bude spíše dohoda?
Určitě to bude nějaký dokument, neskončí to tak, že si to povíme u kávy. Nepůjde o žádný závazný dokument, v tomto případě totiž ministerstvo nemá právo vydávat závazná pravidla. Na druhou stranu je tu ale ona předvídatelnost, takže SÚKL a my můžeme říct, že až k nám doběhne nějaká taková kauza, kterou budeme posuzovat, jak se k ní postavíme. Ve většině výkladových stanovisek ministerstva píšeme, že závazné je pouze rozhodnutí soudu, což je pravda, ale toto je transparence v rozhodování, která je také velmi důležitá – byť kdyby to prošlo přes SÚKL a nás ke správnímu soudu, ten tím není vázán.
Nyní se ale rýsuje možnost, že zákon kvůli tomuto casus belli, jak jste ono ustanovení nazval, Evropská komise odmítne notifikovat. Jaké to může mít následky? Bude nutné zákon znovu schvalovat, nepadne pod stůl celý, například i s užitečnými ustanoveními upravujícími klinické hodnocení?
V této věci bych skutečně nerad předjímal závěry Evropské komise. Velmi bedlivě však očekáváme její stanovisko. Těch možných dopadů je více, kromě řízení vedoucího k finanční sankci to může být i dopad v podobě nevymahatelnosti právního předpisu. Nyní tedy čekáme, jak to dopadne, a od toho se odvinou naše další kroky. Je však jasné, že kdyby byla potřeba novelizace zákona o léčivech, bylo by to v době do sněmovních voleb již téměř nerealizovatelné.
Do konce června bude novela vyhlášky o zdravotnické dokumentaci
Když se podíváme na jiné zákony, obracejí se na vás často zdravotnická zařízení s prosbou, že si neví rady, jak si je vysvětlit?
Ano, dostáváme takové dopisy téměř každý den, a nejsou to jen zdravotnická zařízení, ale i pacienti či krajské úřady, s nimiž jsme ve velmi úzkém kontaktu a děláme pro ně metodické poradny a semináře. Velkou výzvou pro ministerstvo do budoucna jsou například pravidla kolem elektronické dokumentace. V zákoně o zdravotních službách máme pravidla, která působí aplikační a další problémy. Poslední dopis tohoto charakteru, který jsem četl dnes ráno, byl ze zařízení, které se snažilo aplikovat vyhlášku o zdravotnické dokumentaci. Ta má nějakou délku uchování, než se může skartovat. Jedna z dob je deset let od úmrtí pacienta. Celkem logicky se tedy ptali, že když neví, že pacient umřel, ale vzhledem k nemoci a tomu, kam odcházel, tuší, že se tak stalo, zda mohou jeho dokumentaci skartovat. Jak se tedy mají informaci o úmrtí pacienta správně dozvědět. To je docela oříšek, protože při předávání informací nemáme nikde jasně stanoveno, že se má oznamovat, že pacient zemřel. Určitě praktickému lékaři, ale provazba na poskytovatele po cestě pacienta po systému není. Beru tento problém jako výzvu, protože máme dělat opatření, která sníží administrativní zátěž zdravotnických pracovníků, ale pomohlo by to i poskytovatelům zdravotních služeb. Informace, která by jim umožnila skartovat dříve, tedy než uplyne alternativní lhůta, což je 40 let od posledního ošetření pacienta, by jistě pomohla, aby si nemuseli platit drahé sklady nebo si najímat prostory.
Zdravotnická dokumentace je téma, kterým jste se zabýval intenzivně už před příchodem na ministerstvo…
Mě to bavilo.
Co byste doporučil zdravotnickým zařízením – na co si mají dát pozor, co je častá chyba, která přetrvává?
Poskytovatelé by se měli nad zdravotnickou dokumentací zamýšlet předem. Ať jsou malí nebo velcí, měli by si udělat analýzu rizik. Zní to jako z manažerských příruček, ale má to něco do sebe. Na úvod se musím zamyslet, co se mi může stát a kde mohou být problémy, a podle toho dělat opatření. Rizika jsou totiž velmi odlišná v malé ambulanci a velké nemocnici. Malá ambulance má situaci relativně jednoduchou, pokud mají něco někam zamknout, zašifrovat počítač a podobně. Ve velké nemocnici může být nejsložitější, co jim zkomplikuje život, celá politika přístupů v rámci elektronické zdravotnické dokumentace. To platí koneckonců i u práce s papírovou dokumentací tak, aby se dostávala jen do správných rukou, což se ukázalo na dnes už poměrně dávných penetračních testech MF Dnes. Někdy stačí se jen obléci do bílého a člověk se relativně lehko k dokumentaci dostane. Nemocnice na to reagovaly zpřísněnými opatřeními, že kontrolovaly každého a zavíraly oddělení. Je ale třeba vždy najít rozumný kompromis. U dokumentace je ale problémů víc – jedna věc je přístup neoprávněné osoby, druhá to, že často slouží jako klíčový důkaz v soudních sporech o poškození či nepoškození pacienta. Tam se doporučuje, že není třeba popsat každý detail, který se děje, ale ty podstatné věci. Někdy také narážíme na to, že když dokumentaci vede vícero osob, lékaři a sestry nebo jiní zdravotničtí pracovníci, tak by měla hovořit shodně, aby tam nebyly protimluvy. Není to o tom, aby všichni drželi jednu nepravdu, ale když tam vidí nějaký nesoulad, aby jej společně řešili. Pravda je, že to někdy vzniká z důvodů téměř psychologických – jeden můj kolega říká, že když přijde k pacientovi a ptá se ho, jestli ho něco nebolí, ten dělá hrdinu a říká, že ne. Pak přijde sestra a najednou si jí stejný pacient stěžuje, že ho to bolí a celou noc skoro nespal. Pravdivost a důvěryhodnost zápisů je tedy další důležitá oblast. Chápu však, že práci zdravotníků poněkud komplikuje množství požadavků na pořizování různých zápisů, zejména se s tím setkáváme v nemocnicích. Rádi bychom proto ještě do konce června letošního roku vydali novelu vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, jejímž leitmotivem je usnadnit práci zdravotníků ve smyslu redukovat některé požadavky.
Podíváme-li se na vývoj posledních 15 let, jak moc se zlepšili lékaři a zdravotnická zařízení v zacházení se zdravotnickou dokumentací?
Zlepšení podle mě jsou a většinou souvisí se standardními trendy v oblasti elektronizace a výpočetní techniky. Má to ale svoje plusy i minusy. Plusy jsou, že je dokumentace snadno dostupná, dá se rychle vyhledávat, filtrovat a podobně. Na druhou stranu musí poskytovatelé myslet i na nějaká ochranná opatření. Asi největší strašák je v tomto Úřad pro ochranu osobních údajů. I když ale z posledních kontrol, které vidím, jsou zjištění ohledně nějakých nedostatků, relativně drobné. Do toho začíná přicházet druhý bod, a to je kybernetická bezpečnost.
Internet věcí jako cíl kyberútoku na nemocnici
Jak moc se kybernetická bezpečnost týká nemocnic?
Loni Evropská unie vydala směrnici, která poprvé chce, aby členské státy nějak zahrnuly do pravidel této bezpečnosti velké poskytovatele zdravotních služeb. Dávají nám poměrně velký prostor, abychom si sami stanovili kritéria, kteří to budou. Shodou okolností zrovna v těchto dnech probíhají debaty o určujících kritériích. Vidíme ale, že je to čím dál větší riziko. Existuje evropská agentura ENISA, která má na starosti právě tuto oblast, a ta loni v listopadu vydala publikaci, která se problematice věnuje speciálně v nemocnicích, protože je to čím dál větší téma a budeme čelit stále častějším útokům. Ty nemají jenom podobu krádeže osobních údajů, ale čím dál víc se útočníci snaží dostat se k penězům prostřednictvím takzvaného ransomware, čili že vám do počítače nainstalují algoritmus, jímž vám zamknou a zašifrují data, takže se k nim nedostanete. Nemocnice, která má sice výborná data o pacientech na svých serverech, ale nemá k nim přístup, protože k nim někdo zašifroval cestu, má velký malér. Útoky jsou hodně vidět v USA, tam se zdá, že je tohle „průmyslové“ odvětví na vzestupu, ale čím dál víc se objevuje i v Evropě – jsou případy z německých klinik, kde se takto nekale někdo dostával k penězům.
Útočníci nemocnici vrátí přístup k datům, když jí zaplatí?
Přesně tak, pak je odšifrují. Je to vydírání. Dnes jsou šifrovací postupy tak dobré, že kdyby nemocnice použily něco jiného než heslo, které jsou takto donuceni koupit, zabralo by jim možná desítky let, než by se k datům dostaly.
A jaký další důvod mohou mít kyber-zločinci, aby zaútočili na nemocnice?
Dalším terčem je internet věcí. Čím dál víc používáme něco, co je napojené na nějaké sítě, ať už doma ledničky nebo jiná zařízení. Totéž funguje se zdravotnickými prostředky, které jsou například za účelem analýzy dat čím dál častěji napojeny na počítačové sítě. Tato zařízení pak lze využívat k hromadným útokům, které zahltí určité servery a není k nim přístup. Dříve se na to využívaly počítače zapojené do sítí, ale protože u počítačů si čím dál více hlídáme hesla a děláme je složitější a složitější, je jednodušší využívat zařízení typu domácích chůviček, jako k tomu došlo při posledním velkém útoku loni na podzim anebo právě i přístroje napojené v nemocnicích. Tam totiž tolik o heslech neuvažujeme, protože v nich nemáme osobní údaje, ale tato zařízení se mohou stát prostředkem útoku na někoho jiného. Dílčích témat, kterým bychom se měli věnovat, abychom předešli různým škodám, je vícero. Škody mohou být jak finanční, tak reputační.
Zaznamenali jsme v České republice nějaký takový větší útok nebo pokus?
Ne, nebo se o tom neví. Ze své zkušenosti z debat ve zdravotnictví jsem nenarazil na takovouto zkušenost. Člověk ale nikdy neví a nyní jsme viděli útoky na ministerstvo zahraničních věcí…
Vláda pracuje na zajištění kybernetické bezpečnosti. Jak na tom participuje ministerstvo zdravotnictví?
Ve sněmovně je novela zákona o kybernetické bezpečnosti, která poprvé říká, že i vybraní poskytovatelé zdravotních služeb budou povinnými subjekty, to znamená, že musí činit některá opatření, útoky hlásit a podobně. Národní bezpečnostní úřad ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví připravuje část vyhlášky, která bude určovat, kteří konkrétní poskytovatelé budou povinnými subjekty. To se stane na konci příštího roku, je tedy čas, ale je třeba se připravit. Budou to typicky ti největší poskytovatelé – největší nemocnice v České republice. Mohli bychom sice říct, že je stejně špatné, když se ukradnou osobní údaje v malé ambulanci jako ve velké nemocnici, ale jsou s tím spojeny docela velké náklady. Kritérium je tedy teď takové, kde by škoda v případě útoku byla nejvyšší. Možná není ani tak nejdůležitější, kdyby někdo ukradl osobní údaje, ale pokud by zabránil fungování nemocnice, protože by napadl její vnitřní síť a nefungovala by komunikace mezi laboratořemi, odděleními a podobně.
Asi i pro samotné kriminálníky dává smysl napadnout větší subjekt?
Je to tak. Vyděračské útoky na velká zařízení a systémy, které se snaží získat peníze tím, že někomu něco zkomplikují a až po zaplacení mu umožní standardně fungovat, jsou ve světě stále častější.
Vyhláška je nyní ve fázi věcného záměru?
Prvotní návrh je součástí návrhu zákona, který je ve sněmovně a strukturu už víme. To, na čem nyní pracujeme, jsou určovací kritéria, z nichž by mělo vypadnout, která nemocnice bude povinným subjektem. V úvahách zatím jdeme přes objemová kritéria, jako je počet ošetřených pacientů, počet lůžek, případně nějaká významná specializace, která by znamenala velký dopad.
Jak přecházet následkům trestní odpovědnosti?
Dříve se říkalo, počkejte, až se právníci vrhnou na nemocnice. Dnes už nenese odpovědnost jenom konkrétní zdravotník, ale i celá nemocnice, protože zákon nyní definuje i trestněprávní odpovědnost firem. Jak by se na tuto novinku měla zdravotnická zařízení připravit? Pomůžete jim v tom?
Teď asi máte na mysli nedávnou novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, kdy může být trestně stíhána a odsouzena trestním soudem i samotná právnická osoba. Ministerstvo se v tomto snaží nějak pomoci, ale jsme na začátku a upřímně řečeno tápeme. Snažíme se propagovat dokument, který vznikl na Nejvyšším státním zastupitelství – tam vytvořili metodiku, kde radí firmám, jak postupovat, aby předešly negativním následkům trestní odpovědnosti. Jednoduchá rada ale není. Někdy při přijímání zákona zaznělo, že se udělá etický kodex a tím se vyřeší veškeré problémy. Ne. Nejvyšší správní zastupitelství správně říká, že se musí zavést pravidla a udržovat je v životě organizace. Nepomůže to, že doložíte, že se zaměstnanec seznámil se směrnicí a podobně. Je třeba mít skutečná, živá pravidla, která by předcházela tomu, aby se v organizacích děla trestní činnost. Proto je hlavní bod, který uvádí Nejvyšší správní zastupitelství, fungující firemní kultura – to je něco živého, není to o pouhých předpisech. Je třeba jí kontrolovat a lidi proškolovat. Takový standardní přístup k nám musel přijít, protože ho známe ze západní Evropy a USA – tam se tomu říká compliance program, tedy program zaměřený na to, že organizace dodržuje pravidla. Tam to platí o to více, že už padly hrozivé pokuty. U nás dnes vidíme nejvyšší rizika ze strany žalob pacientů o náhradu škody, v Americe jsou to ale často drastické pokuty federálních orgánů za porušení pravidel. U nás to znají firmy, které mají zahraniční matku. Když se tedy bavíte s lidmi z finančního sektoru nebo i z farmafirem, tak ti něco takového umí a compliance manažer je standardem. Je to někdo, kdo dbá, aby firma měla pravidla předcházející trestné činnosti a aby se dodržovala a fungovala. Není to nic až tak nového – organizace, která si dala tu práci, aby předcházela škodám, újmám a trestným činům, něco takového má a ani netuší, že se to v Americe nějak jmenuje.
V Nymburské nemocnici se nedávno objevil velký průšvih kolem zanedbání péče, pacient zemřel. U soudu vypovídají sestřičky, které upozorňují, že na oddělení nefungovala dobře komunikace, že jimi lékař opovrhuje. Může se právě v takovém případě, ptám se obecně, přenést odpovědnost za úmrtí pacienta na celou nemocnici?
Ano, je to v podstatě tak. Rozlišuje se individuální selhání a skutečnost, že jde o důsledek systémového zanedbání, tedy přístupu nemocnice. Ředitel nemocnice samozřejmě neřekne zdravotníkům: Běžte a ubližte pacientovi. Nezavede ale systém, který tomu má správně předcházet, neboť jde například o očekávatelné riziko.
Přes všechna opatření, stejně může dojít k pochybení a odpovědnosti nemocnice a namístě je tudíž jejich pojištění. Pojistky stoupají, někdy jsou kvůli tomu nemocnice kritizovány. Jakou politiku má v tomto směru ministerstvo zdravotnictví vůči svým přímo řízeným organizacím?
Základ je pravidlo, které je v zákoně o zdravotních službách, že se má každý poskytovatel adekvátně pojistit a říká se mu jak. My to s nemocnicemi pravidelně diskutujeme, protože náklady na pojistné jsou docela vysoké, milionové. Na druhou stranu vidíme zkušenosti, že se kauzy objevují, někdy je jich v jednom roce i více, tudíž spadají do jednoho pojistného limitu. Určitě nepředepisujeme, o kolik má jít, to je součástí manažerského rozhodování ředitele nebo vedení nemocnice, které musí vyjít z vlastní zkušenosti a nějak se k tomu postavit. Jakési návody k tomu dnes činí asi nejvyšší částky, které vyplývají ze zatím relativně akceptované metodiky Nejvyššího soudu pro odškodňování pacientů. Znám ale nemocnice, kde mají kauz relativně málo, tudíž jim stačí výrazně menší pojištění než některým velkým fakultním nemocnicím, které dnes mají až problém se vůbec pojistit. Dokonce se pak musí dát dvě pojišťovny dohromady, aby utáhly předpokládaný pojistný limit. Někdy se také děje, že se pojišťovny nepěkně cukají zaplatit škodu.
To pak řešíte s nemocnicemi společně?
Snažíme se, ale naštěstí v poslední době se nic až tak hrozného nestalo.
Aktuálně k zákonu o univerzitních nemocnicích
Původní zákon o neziskových nemocnicích byl přetransformován na zákon o univerzitních nemocnicích. Jaké jste dostal zadání při jeho přípravě?
Původní zákon byl relativně otevřený, kdokoliv mohl požádat o tuto právní formu. Bylo tam rozhodování ministerstva a další věci, jako je povinná smlouva s pojišťovnou. Politická dohoda, která byla učiněna a která byla pro nás jako zadání pro tvorbu zákona, je taková, že se udělá numerus clausus univerzitních nemocnic v České republice, kde bude probíhat výuka, spolupráce s příslušnou lékařskou fakultou a případnými dalšími zdravotnickými školami s tím, že pouze pro tento výčet univerzitních nemocnic budou stanovena pravidla řízení, hospodaření, spolupráce s univerzitou a podobně. To je tedy výsledná podoba: nikoliv, že si kdokoliv může založit nemocnici této právní formy, ale že vezmeme klíčové státní nemocnice, tedy fakultní nemocnice a ze zákona je k 1. 1. 2018 přetransformujeme na novou právní normu.
Základ tedy bude použit z původního zákona.
Ano, určitě lze říci, že jsme vycházeli z pravidel hospodaření a řízení, byť ne v nezměněné podobě. Předpokládá se, že univerzitní nemocnice bude mít svého ředitele, nad kterým bude rada univerzitní nemocnice, a ještě tam počítáme s orgánem, který se jmenuje akademická rada. Už v původním návrhu zákona byla jedna pasáž věnovaná speciálně univerzitním nemocnicím, takže ta se vzala za základ a zbytek se upravil tak, aby to byla rozumná pravidla řízení a hospodaření.
Když půjde o obchodní vztahy, bude to nová právní forma?
Bude to nová právní forma veřejnoprávní osoby podobně, jako jsou univerzity, zdravotní pojišťovny nebo veřejné výzkumné instituce.
Jde přitom o nový zákon, nelze navázat na již projednaný stav zákona o neziskových nemocnicích?
Ano. Musí projít novým připomínkovým řízením, musí ho projednat vláda a standardně půjde do poslanecké sněmovny.
Měl by se stihnout?
Naší ambicí je stihnout ho. S odřenýma ušima se nám to může povést, ale kdyby byla velká neshoda v poslanecké sněmovně, tak se tam zastaví. Při dobré vůli může projít.
Jaký je nejnovější vývoj kolem zákona o registru smluv?
V letošním roce nás čeká jedno významné datum, a to je 1. červenec, který nám může způsobit docela problém. Když jsem hovořil se zástupci Rekonstrukce státu, kteří říkali, jak to funguje a jak tam nemocnice smlouvy hlásí, řekl jsem jim, že to má jeden háček – všechno se hlásí ex post, ne dopředu, což je právě problém, který by mohl nastat letos 1. července, od kdy má být nejdřív nahlášení smlouvy, až pak je podle ní možné plnit. Když jsem se ptal na nedávném kongresu nemocničních lékárníků, kdo hlásí předem, ani jedna ruka se nezvedla – všichni to hlásí z logiky věci se zpožděním. To je důvod, proč jsme iniciovali ve spolupráci s dnešním ministrem pro legislativu a lidská práva panem doktorem Chvojkou novelu, která říká, že u léků oznámení v registru smluv nemá být podmínkou účinnosti a může se tedy plnit, až pak zveřejnit. Povinnost zveřejnit zůstává, ale nemá se komplikovat. Druhá věc je, aby tam nebyl požadavek na písemnou smlouvu, protože jsme viděli, že nám velmi dobře funguje objednávání léků přes nákupní portály, nikoliv klasicky písemnou formou.
Všechno se to dá zpětně dohledat.
Přesně tak. Odpůrci sice říkají, že pak není motivace ke zveřejňování, ale na to jsem jim řekl, ať vymyslí jiný systém, který splní tyto požadavky.
Novela ale neprošla. Co se stane po 1. červenci?
Taková novela sice ve sněmovně nebyla schválena, ale čeká nás ještě projednávání v Senátu čili malá naděje tu ještě je.
Konstrukci úhradové vyhlášky Ústavní soud nezpochybnil
Ještě bych se rád dotkl právních okolností okolo úhradové vyhlášky. Nyní tu není žádný silný tlak, který by právně vyhlášku zpochybňoval, nebo je? Ústavní soud rozhodl o pobytových sociálních zařízeních, ale to se vlastně nestalo nic.
Rozhodnutí Ústavního soudu nám vymazalo z vyhlášky jednu spojku a jedno písmeno, to je celé. Ústavní soud řekl, že ošetřovatelská péče v zařízeních sociálních služeb nemá být hrazená za pomoci úhradové vyhlášky. Nemá to žádné dopady, protože už v minulosti řekl Nejvyšší soud, že se mají použít obdobná pravidla v úhradové vyhlášce pro obdobný charakter zdravotních služeb, takže se nám stalo to, že nám tato část vypadla z vyhlášky, ale pravidla zůstávají totožná.
Neustále slyším, že úhradová vyhláška je mimo právní rámec a že ministerstvo nemůže rozhodovat o úhradách jejím prostřednictvím.
Já to občas slyším také, ale takto je mechanismus nastaven již řadu let a nikdy nikdo nedosáhl toho, že by Ústavní soud konstrukci zpochybnil a řekl, že je v rozporu s Ústavou. Pokud byla podání u Ústavního soudu, z nichž některá byla úspěšná, jednalo se o částečné zrušení nebo i celé úhradové vyhlášky v roce 2013, tam to ale Ústavní soud zrušil z konkrétních důvodů, ne jako mechanismus stanovení pravidel pro úhrady jako takové. Úhradová vyhláška má své zcela jasné zmocnění v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, a to celé by Ústavní soud musel označit za neústavní. Zatím se tak nikdy nestalo a je třeba říci, že Ústavní soud dlouhodobě říká, že je opatrný v zásazích tam, kde stát reguluje hospodaření s veřejnými penězi a podobně. Ústavní soud chrání práva, ale minimálně se snaží vstupovat do hospodářského řízení státu nebo veřejných statků.
Připadá vám, jako právníkovi, že zásahy Ústavního soudu jsou přiměřené, nebo jsou v oblasti zdravotnictví příliš silné?
Řekl bych, že nejsou příliš silné. Všichni si vzpomeneme na dvě rozhodnutí o regulačních poplatcích a nadstandardech, ale moc dalších rozhodnutí, která by nám proměňovala zdravotnictví, vlastně nebylo.
Možná jsou někdy rozhodnutí také špatně vykládána. Někdy se říká, že Ústavní soud zamázl nadstandardy, ale on asi jen chtěl jiný způsob, jakým se mají zavádět.
Máte pravdu. Nás, co se této oblasti věnujeme, tehdy rozhodnutí moc nepřekvapilo. Už mnoho let předtím Ústavní soud řekl, jak je přípustné vymezit placení pacienty mimo zdravotní pojištění. Co zdůraznil v posledním rozhodnutí je, že musí být jasný nárok pacienta ze zákona – a co je nad nebo mimo tento nárok, to si může pacient hradit sám. Zároveň řekl, že stávající zákon tuto oporu nedává. Ústavní soud tedy neřekl, že nadstandardy nejsou přípustné, zároveň ale neřekl, že to podle dnešního zákona jde – naopak výslovně v rozhodnutí uvádí, že textace v zákoně o veřejném zdravotním pojištění není garancí jasného nároku. Můžete si tedy něco vymyslet do budoucna, ale stávající podoba není možným základem pro to, abychom si řekli, že už dnes jde nějaký standard a nadstandard.
Zůstává to tedy stále jako politické rozhodnutí. Pokud se najde politická vůle a dost hlasů v parlamentu, musí se změnit zákon – pak je možné například nadstandardy zavést?
Ano. Já k tomu ještě uvádím slovenský příklad. Listina základních práv a svobod, která má článek 31 s právem na bezplatnou zdravotní péči, je tam úplně stejná, neboť to vychází z bývalé federální listiny. Slovenský ústavní soud řekl, že model, který byl na Slovensku přijat za pana ministra Zajace, je ústavně konformní, že to takto jde.
Tam udělali výčet?
Ano. Ústava to tedy připouští, což řekl jak český, tak slovenský ústavní soud při stejném ústavním základu. Tím se dostáváme k vaší roli jako odborného náměstka. To je díky služebnímu zákonu trochu novinka, dříve byli náměstci více vtahováni do politiky. Máte pocit, že změna skutečně prospěla? Můžete být jako odborný náměstek na ministerstvu a plnit různá politická zadání? Máte hranice, kdy by nějaké politické zadání nebylo v souladu s tím, jak vidíte svět a co byste byl ochoten dělat?
Tak to cítím, ale pravda je, že se to ukáže až v tom boji. Zatím jsem nedostal žádné zadání, u něhož bych měl pocit, že je za hranou. Jinak si myslím, že je dobře, že máme odborné náměstky, kteří řídí sekce a poskytují ministrovi odborný servis. Samozřejmě politické zadání ministra je určující směr, co máme dělat, ale pravda je, že třeba v rámci mé sekce děláme různá správní řízení, která nemají žádný politický aspekt. Politické věci jsou hodně v části legislativní, u budoucích pravidel, kde ministr určí směr, a my musíme najít cestu, jak má právní řád vypadat, aby odpovídal zbytku právního řádu, Ústavě, evropskému právu a podobně. Takto je to dobře nastaveno a koneckonců to vidíme i v jiných zemích. Nemusíme vzpomínat na seriál Jistě, pane ministře, ale vidíme, že byrokracie v dobrém slova smyslu funguje a třeba Rakousko nebo Rakousko-Uhersko bylo vždy dobrým příkladem, jak věci jdou.
Jsou správní řízení dobře nastavena? Nejste přehlceni, zvládáte to, nemá ministerstvo příliš mnoho co k řešení?
Kdybych teď řekl, že nejsme zahlcení, tak by mě asi kolegové umlátili. Určitě máme pocit, že je toho hodně. Na druhou stranu představa, že bychom správní řízení přesunuli na jiný úřad, to by asi nebylo na místě. Je to o rozumném počtu lidí na tyto úkoly. Ale jedna z věcí, o níž jsme uvažovali a která nám z řízení odpadne, je změna v zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních, kde byl nastaven složitý kreditní systém, různá uznávání a správní řízení o těchto věcech. Pravidelně se nám stává, že někteří nesplnili požadavky a obrací se na nás v řízení, z nichž 99 procent skončí tím, že jim nevyhovíme. My to víme, ale oni se dál snaží a využívají ještě další mechanismus, který jim může pomoci, ale toto řízení nás zbytečně zahlcuje. Byl jsem tedy velmi rád, že jsme v zákoně napsali ustanovení, které to zbortí a zboříme tak nesmyslný byrokratický požadavek, který nás zbytečně zahlcuje.
Tomáš Cikrt
