Lákavý, ale politicky toxický plyn z Íránu, rizika dlouhodobých smluv o nákupu zemního plynu ze zahraničí, otázka spolupráce se sousedními státy či pětinásobný růst účtů za vytápění domu. To vše Ekonomický deník probral v rozhovoru s Blahoslavem Němečkem, partnerem poradenské společnosti EY a jedním z nejuznávanějších odborníků na energetiku v Česku.
Nákup ruského plynu je s každým dnem problematičtější. Ať už s ohledem na jeho cenu, která za poslední rok narostla více než pětkrát, tak s ohledem na bezohledné ruské válečné tažení proti Ukrajině. Prakticky celá Evropská unie, možná s výjimkou Maďarska, dnes řeší otázku, jak ruský plyn rychle a spolehlivě nahradit. Podle názoru Blahoslava Němečka by se Česká republika měla zaměřit na dovoz zkapalněného plynu prostřednictvím přístavních terminálů v Německu.
ED: Proč je tak těžké zbavit se závislosti na ruském plynu a nahradit ho dodávkami odjinud?
Je to proto, že podíl ruského plynu do Evropy je tak obrovský. Kdybychom se bavili o zásobách plynu ve světě, tak ty jsou obrovské na další staletí, ale v tuto chvíli nejsou dostatečně aktivovány těžební kapacity. Ceny plynu se dlouhodobě pohybovaly pod 20 eury za megawatthodinu a spousta ložisek by za této ceny byla nerentabilní, takže se netěží. Teď, když jsme na mnohonásobku, tak situace samozřejmě vypadá jinak. Ale nejde to ze dne na den a bude dlouhou dobu trvat, než se těžba aktivuje. Tudíž závislost na Rusku je značná a ještě nějakou dobu potrvá.
ED: Jak dlouho ještě?
Ono se to těžko vyjadřuje přesně, ale bavíme se o horizontu tří až pěti let. Víceméně tak, jak Evropská komise deklarovala. Musí se významně dobudovat a přebudovat infrastruktura. Tedy hlavně plynovody, které budou mířit z jihu, z Blízkého východu, a také řada terminálů na zkapalněný zemní plyn, které by měli přibýt okolo celé Evropy všude tam, kde to bude možné.
ED: Otázka je, zda to stihneme včas. Nějak se nám tu množí spekulace o zastavení ruských dodávek do zemí Evropské unie…
Často se někde říká, že lze vypnout dodávky do České republiky, nebo co se stane, když nezaplatíme v rublech. Ale je to takové trochu „akademické“. Česká republika s Gazpromem žádný přímý kontrakt nemá. Jsou tu obchodníci, kteří ho mají, ale většina hráčů nakupuje na německém nebo holandském trhu, případně od západoevropských hráčů, a v podstatě se to nedá takto přímo alokovat na jednotlivé země. Česko by pořád mělo dostávat plyn tak, jak ho naši obchodníci budou nakupovat a dovážet.
ED: Je tedy pravdivé tvrzení, že dokud má plyn Německo, tak ho máme také?
Ano, je to přesně tak. Hlavní dodávky do Česka jdou přes podmořský plynovod Nord Stream I a pokračují plynovodem OPLA přes Německo. Česká přepravní soustava zároveň zajišťuje tranzit plynu ze severu na jih Německa. Existenční závislost německé ekonomiky na ruském plynu je tak obrovská, že právě Německo je tím hlavní obhájce postoje, že plyn je nevyhnutelné dále odebírat a platit za něj.
ED: Odkud by se k nám dal ideálně dovážet jiný než ruský plyn? Ministerstvo průmyslu hovoří o možném využití LNG terminálů v Německu nebo Polsku…
Polsko má spotřebu okolo 20 miliard kubíků ročně. Díky novému plynovodu z Norska, LNG terminálu a domácí těžbě budou v podstatě jsou schopni se obejít bez dodávek ruského plynu. Ale že by tam byl extra přebytek, který by mohl být dopraven dál, tak tomu v tuto chvíli není. Takže spíše Německo. Tam si myslím, že to je i věc angažovanosti vlády a možnosti dosáhnout mezinárodních dohod s tím výsledkem, aby některé české firmy nebo případně sama Česká republika získala podíl na některém z chystaných terminálů a jeho kapacitě. A tím si zajišťovala aspoň existenční minimum z nových zdrojů.
ED: Je pro nás reálná potrubní cesta z Norska? Nebo už jsme zkrátka tak daleko, že už to nedává smysl?
Já si myslím, že je třeba na norský plyn nahlížet tak, že ho stačí dostat na sever Německa a dále využívat pokud možno stávající síť plynovodů. Ale samozřejmě je třeba spočítat a vyhodnotit, zda by to dávalo ekonomický smysl. Potrubí z Norska na sever Německa má opodstatnění stavět tehdy, pokud by bylo jasné, že je k dispozici dodatečná produkce. Ani norské kapacity nejsou neomezené a navyšovat těžbu mohou jen v menších procentech.
ED: Kdo ještě připadá v úvahu jako dodavatel plynu?
Velká naleziště zemního plynu jsou třeba v Íránu, ale tam zde je problém, že Írán je „toxický partner“ pro Spojené státy i další země. Nikdo se proto nechce pouštět do nějaké ekonomické kooperace v této oblasti. Třetím v pořadí světových zásob je Katar a následují další země Blízkého východu, tedy ne zcela stabilní zóna. Bohužel zde hraje významnou roli geopolitika, která tato alternativní řešení znesnadňuje.
ED: Evropa se v posledních deseti letech zbavovala dlouhodobých smluv, které Rusové i další dodavatelé preferovali, k nákupu za aktuální tržní či burzovní cenu. V posledních měsících se ukázalo, že to je špatná cesta, ceny vylítly do naprosto extrémních hodnot typu 100 eur za megawatthodinu. Je nějaká šance zkrotit cenu plynu tržně, nebo bude lepší vrátit se k dlouhodobým smlouvám?
Je otázka s kým. Musíme si uvědomit, že dlouhodobé smluvní ceny nebyly žádné vítězství, hlavně pro zákazníky ne, protože odběratel se upsal k nějakému vzorci, který mu generoval cenu a tu nebyl schopen ovlivnit. Cena plynu se vyvíjela podle toho, jak se hýbala cena ropy na světovém trhu. Třeba v závislosti na tom, jakou velikost rezerv oznámily Spojené státy a nebo podle nějaké krize v Perském zálivu. Přechod na burzu měl tu výhodu, že zákazníci si sami mohli řídit nákup podle ceny, kterou v danou chvíli viděli. Ceny si mohli fixovat a díky tomu i naplánovat ceny svých produktů. Stejně tak si výrobci elektřiny dokázali řídit marže a výrobu, protože ve stejný okamžik nakoupili na burze plyn a prodali elektřinu. Burzovní obchody a obchodování přes standardní forwardové produkty do toho vnášelo mnohem více jistot. Bohužel toto „forwardové“ obchodování, a vlastně jakékoliv, se vždy opírá o funkční trh, což znamená mít dostatečnou nabídku i poptávku, aby to fungovalo. Hloubka trhu je teď velmi omezená.
ED: Strana nabídky teď jaksi selhává…
Je zde nová situace, kdy jsme svědky toho, jak ceny vystřelují nahoru, protože jsou všichni nervózní a popravdě mnohdy ani nevíme, proč cena najednou vyskočila nebo se krátkodobě snížila. Obchodování se utrhlo z fundamentů, na kterých bylo v minulosti možné stavět odhady cen.
ED:Další problém je dopad na koncové spotřebitele zemního plynu. Občas si někdo na sociálních sítích postěžuje, že měl zálohy 2000 korun měsíčně a najednou má platit deset tisíc…
Pokud teď někomu skončila fixace a on přestupuje na novou cenovou úroveň, tak se v cenách bavíme o čtyř nebo pětinásobku cen oproti počátku minulého roku. V případě elektřiny jsme zhruba na čtyřnásobku. A když to promítnete do ročních plateb, tak jestli rodina platila za vytápění domu třeba 30 tisíc, tak najednou bude muset platit třeba 120 nebo 150 tisíc. Pro spoustu lidí to bude obtížně zvládnutelné. Tohle je velký problém, kterému se stát bude muset nějak systémově postavit.
ED: Uvědomuje si tento problém vláda dostatečně, nebo ne?
Já vnímám, že ano a debaty probíhají. V posledních dnech se objevily první kontury záchranného „deštníku“. Považoval bych za vhodné vysílat i určitá varování – raději šetřete a odpusťte si dovolenou v Chorvatsku, abyste měli v zimě na topení. Řada lidí si tento problém neuvědomuje nebo se raduje, že má z loňského roku zafixovanou nízkou cenu. Ale v momentě, kdy fixace skončí, tak i oni budou muset začít platit vysoké měsíční zálohy a po roce i konečné vyúčtování. Lidé by měli v předstihu dostatek informací, kam a jak se mohou obrátit s žádostí o podporu a zabránit tak zbytečné panice. Nesmí se zapomenout na firmy, ty budou čelit úplně stejným existenčním problémům.
David Tramba
První část rozhovoru s Blahoslavem Němečkem, zaměřenou hlavně na výrobu elektřiny a energetické burzy, jsme vydali v pátek 13. května.
