Středa, 25. května, 2022

Němeček (EY): Neodsuzujme energetické burzy k zániku, ještě sehrají pozitivní roli

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Několik let jsme byli zvyklí, že elektřina na evropských burzách stojí zhruba 50 eur za megawatthodinu. Od loňského podzimu už to neplatí, ceny rostou do extrémních hodnot. Burzovní kotace jsou čtyřnásobné, někdy i vyšší. Je jen otázka času, kdy se zdražení na velkoobchodním trhu plně promítne do cen elektřiny pro každou domácnost.

Roste tudíž tlak, aby stát vstoupil do hry, ceny elektřiny začal regulovat a energetické burzy třeba rovnou nechal zavřít. Podle názoru energetického experta Blahoslava Němečka, který vede energetický tým poradenské společnosti EY ve střední Evropě, by to však byla chyba. „Drahé ceny elektřiny vysílají investiční signál, že máme málo levných zdrojů,“ říká Němeček, který očekává, že rychlejší výstavba obnovitelných zdrojů vytěsní drahé plynové elektrárny z trhu a tím zlevní elektřinu. Problém by tak mohla během několika let vyřešit příslovečná „neviditelná ruka trhu“.

ED: Říká se, že cena elektřina je v podstatě dána vzorcem dvakrát cena plynu plus půlka povolenky. Takže musíme zkrotit cenu plynu, aby za rozumnou cenu byla i elektřina?

Je to tak. Protože pro cenu elektřiny je určující to, který nejdražší zdroj je ještě potřeba k pokrytí poptávaného množství elektřiny. Tímto nejdražším zdrojem, který musí být v provozu, jsou plynové elektrárny. Takže pravidlo, které jste zmiňoval, přesně platí.

ED: Je terčem kritiky, že spousta zdrojů za těchto burzovních cen vyrábí až s nemravnými zisky, hlavně jaderné a hnědouhelné elektrárny. Objevují se různé nápady, jak tyto zisky zdanit…

Skutečnost je taková, že zdroje, které nemají náklad na povolenky, nebo mají nízké variabilní nápady, tak jsou vysoce rentabilní. Problém je v tom, že elektřina z těchto zdrojů bývá prodaná až tři roky dopředu za tehdejší ceny. Takže není správné, abychom se na to koukali tak, že konkrétní firma teď prodává celý objem vyrobené elektřiny za aktuální cenu. Tudíž efekt růstu cen nebude okamžitý a hmatatelný. Něco jiného je, kdyby období vysokých cen trvalo po dlouhou dobu.

ED: Opravdu to tak vypadá, když se podíváme na burzovní ceny pro následující roky.

Bohužel, výhled je v tuto chvíli takový. A myslím si, že to může politiky vést k úvahám o tom, jak se na tyto zvýšené marže nějak dostat.

ED: Může tedy vysoké ceny elektřiny a plynu vyřešit trh, nebo nemůže?

Drahé ceny elektřiny vysílají investiční signál, že máme málo levných zdrojů. Láká to investory, aby postavili jiné, levnější zdroje. Ty postupně vytlačí ten nejdražší zdroj, tedy plynové elektrárny, což by mělo cenu elektřiny snížit. Za dřívějších cen se příliš nestavělo a všichni čekali, že stát dá investiční pobídky nebo něco podobného, aby se tu nějaké elektrárny, ideálně ty bezemisní, budovaly.

ED: Signály zřejmě fungují. Jaderná lobby teď volá po výstavbě co nejvyššího počtu jaderných bloků. Příznivci obnovitelných zdrojů volají po tom, že máme maximálně využít energii slunce a větru. Konzervativní energetici razí názor co nejdéle zůstat u hnědého uhlí. Další propagují snižování spotřeby energií všude, kde je to možné…

Všechno se to do jisté míry potkává. Chceme být bezemisní, takže jádro a obnovitelné zdroje budou základ budoucí energetiky. A když nám z úvah vypadne nějaká část, o které jsme si mysleli, že pojede na plyn, tak vyšší podíl jádra je rozhodně něco, o čem má smysl přemýšlet. Otázkou zůstává, jestli tu vyrostou další megabloky, anebo zde půjdeme cestou modulárních reaktorů, které mohou v budoucnu nahrazovat i některé městské teplárny. Ceny elektřiny, které tu dnes máme, rozhodně podporují rozvoj decentrální výroby, kdy si každý rodinný domek může pořídit fotovoltaiku s baterií a bude se snažit být maximálně soběstačný. Právě akumulace a flexibilita jsou klíčové komponenty fungujícího designu budoucího energetického trhu. Původní plány, že odstavíme uhelné zdroje a nahradíme je plynem, se výrazně zkomplikovaly.

Blahoslav Němeček se od roku 2012 v EY věnuje mezinárodním integračním projektům v  elektroenergetice a plynárenství, tvorbě strategií pro regulované i neregulované subjekty napříč Evropou a spolupracuje s orgány státní správy na tvorbě nové energetické legislativy. Od ledna 2001 do prosince 2011 byl místopředsedou Energetického regulačního úřadu (ERÚ).
ED: To je fakt. Ještě před rokem všichni řešili, jak převést co elektrárny a teplárny z uhlí na plyn…

Teď je to problematické v tom, že to ekonomicky nefunguje. Teplo vyrobené ze zemního plynu při současných cenových úrovních přestává dávat smysl. Můj pohled je takový, že uhlí nemůžeme najednou škrtnout, pokud za něj nemáme adekvátní náhradu. Pokud se chceme odstřihávat od ruského plynu, a je to už i morální záležitost, tak dokud nebudeme mít jasnou alternativu, tak nám nic jiného než prodloužení životnosti uhelných zdrojů nezbývá. Možná někdy do budoucna, jestli tu bude v létě obrovský přebytek energie ze solárních panelů, aby se ekonomicky vyplatilo z něj vyrábět zelený vodík. Ten by se pak v zimě spaloval v teplárnách.

ED: Vodík je doslova hit posledních několika let. Před pěti lety nikoho nezajímal a najednou by chtěli vodík všichni. Ať už pro pohon aut, v elektrárnách a teplárnách jako náhradu za zemní plyn, v ocelárnách jako náhradu koksu…

Jako absolutní náhrada to zní megalomansky, nicméně je to vlastně jediná dlouhodobá alternativa. S nárůstem instalovaného výkonu v solárních a větrných elektráren budou vznikat přebytky energie v některých hodinách, kdy se elektřina bude za zápornou cenu a bude ji zapotřebí nuceně zkonzumovat. Výhodné bude z toho přebytku vyrobit vodík. Moderní elektrolyzéry se dají využívat i jako regulační prvek, protože jim nevadí proměnlivý vstup v podobě kolísajícího elektrického výkonu. Počítá se i s tím, že se vodík, třeba i v podobě amoniaku, bude přepravovat i na delší vzdálenosti. Afrika, Jižní Amerika a další oblasti, kde svítí slunce mnohem více než u nás budou exportéry a Evropa, severní Amerika a Asie budou hlavními konzumenty. Vodík nebo amoniak se bude přepravovat na tankerech tak, jako dnes zkapalněný zemní plyn.

ED: Zní to hezky, ale aktuální problém s ruským plynem nám to nevyřeší…

Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Bavíme se o roce 2030 nebo podobném časovém horizontu, kdy bychom mohli dosáhnout komerčního využití. Jako první budou vznikat velké průmyslové aplikace pro konkrétní podniky či obor dopravy a teprve pak, co se nová technologie opravdu osahá, přijdou dodávky domácnostem na vytápění a podobně. Krátkodobě, nebo střednědobě tady nic úplně spásného není. Budeme to muset vydržet, nebo se uskromnit.

ED: Nenahradíme jen problém s ruskými palivy problémem s dostupností technologií? V poslední době vylétly ceny lithia a dalších kovů, které se používají v bateriích. Rostou i ceny solárních panelů, na trhu nejsou tepelná čerpadla, a tak dále…

To je zase důsledek působení zvýšené poptávky z obavy, že nebude plyn. Mnozí se snaží mít rychle nějaký náhradní zdroj typu tepelného čerpadla. Nějakou chvíli tomu budeme čelit, ale pokud tok plynu zůstane zachován, tak se situace po nějaké době opět uklidní a vše bude opět dostupné za rozumnou cenu. Navíc samozřejmě platí, že s rostoucí cenou roste nabídka. Když někdo prodává něco draze, tak to vyprovokuje konkurenci, produkce se navýší a přirozenými tržními mechanismy se vše samo vyřeší.

ED: Takže s nadsázkou můžeme říct, že se Putin zasloužil o dekarbonizaci Evropy a urychlení přechodu k moderní nízkoemisní energetice.

On to celé podtrhnul. Dříve se hodně mluvilo o emisích a málo o energetické nezávislosti. A teď nám to ukázalo, že právě energetická bezpečnost a nezávislost je priorita číslo jedna, kvůli které změny děláme a snižování emisí je až přirozený sekundární efekt této transformace. Z mého pohledu je to klíčová změna, takové to procitnutí. Bohužel je smutné, že jsme si to uvědomili až ve chvíli, kdy umírají lidé na Ukrajině.

Druhou část rozhovoru s Blahoslavem Němečkem, zaměřenou hlavně na dodávky plynu do Česka, vydá Ekonomický deník v příštím týdnu.

David Tramba

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

FacebookTwitter