Stačí splňovat kvalifikační předpoklady, nebo je nutné jejich splnění doložit předložením příslušného potvrzení? Tuto otázku definitivně zodpověděl Nejvyšší správní soud ve sporu mezi Mikrobiologickým ústavem AV ČR a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.
Mikrobiologický ústav AV ČR uzavřel na základě otevřeného řízení smlouvu na „Dodávku vybavení technologické haly“ se společností Zeta Biopharma. Tento uchazeč však neprokázal splnění základních kvalifikačních předpokladů, neboť ve své nabídce předložil pouze výpisy z rakouského, nikoli i českého, rejstříku trestů, a měl tak být ze zadávacího řízení vyloučen. Za tento správní delikt byla zadavateli uložena pokuta ve výši 50 tis. Kč.
Zadavatel neuspěl ani se svým rozkladem u předsedy ÚOHS. Obrátil se proto se správní žalobou ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud ve svém rozhodnutí odmítl konstrukci na údajném rozdílu mezi „nesplněním kvalifikace“ neprokázáním splnění kvalifikace“. Způsob prokázání kvalifikace však stanovuje zákon a není možné argumentovat tím, že zadavatel má povinnost vyloučit uchazeče, který kvalifikaci nesplňuje, nikoli toho, který ji „pouze“ neprokázal. Zákon navíc výslovně uvádí dokumenty, jejichž prostřednictvím je nezbytné základní kvalifikaci prokazovat. Neuspěl ani pokus zadavatele argumentovat jazykovou nejednoznačností v případě, že zákon uvádí Rejstřík trestů v singuláru, protože z formulace § 53 odst. písm. a) a b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), vyplývá, že tyto skutečnosti musí uchazeč splnit jak v České republice, tak v zemi svého sídla, místa podnikání, či bydliště. Rovněž odkaz na Evropský informační systém rejstříku trestů (ECRIS) soud odmítl.
Proti tomuto stanovisku podal zadavatel kasační stížnost, v níž zopakoval své argumenty, mj. trval na nesprávném jazykovém výkladu ze strany ÚOHS i Krajského soudu a rozvinul svou argumentaci ohledně systému ECRIS propojujícího trestní databáze na evropské úrovni s tím, že případné odsouzení v ČR se má „propsat“ i do rakouského rejstříku trestů a ten tak má vypovídající úroveň i pro další evropské země. Nad to zadavatel uvedl, že trendem vyjádřeným i v novém zákoně o zadávání veřejných zakázek je postup od formalismu k věcnosti, s čímž je rozhodnutí Krajského soudu v rozporu.
Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodování přidržel argumentace nižšího soudu a odmítl námitku nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Soud rovněž odmítl, že by nová zákonná úprava v podobě zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, umožňovala zadavateli „mírnější“ postup a z toho vyplývající mírnější nebo žádný postih. Soud shrnul, že skutková podstata správního deliktu je obsažena i v novém zákoně, byť v pozměněném znění. Námitku ohledně systému ECRIS soud smetl s odkazem na to, že nesměřovala nijak konkrétně proti rozhodnutí Krajského soudu. V otázce jazykového výkladu zákona ze strany zadavatele se Nejvyšší soud jednoznačně přiklonil na stranu Krajského soudu s odůvodněním, že se jedná pouze o účelovou argumentaci a že odkaz na jednotné číslo je ve vztahu ke znění zákona zcela nelogický. Jednoznačným závěrem celého posouzení Nejvyšším správním soudem je odmítnutí kasační stížnosti, potvrzení rozsudku Krajského soudu v Brně a předchozích rozhodnutí ÚOHS.
Jiří Reichl
