Ústavou zaručenému konceptu civilního procesu je cizí byznys se žalobami a nároky i investování do nich. Advokátní předpisy navíc zakazují, aby se advokát stal investorem žaloby za účelem dosažení zisku. Investorský princip v návrhu zákona o hromadných žalobách je překvapivý a účel řízení pozoruhodný, komentuje návrh zákona Nejvyšší soud. „Tímto způsobem se – za přispění státu – ovšem (hromadné) civilní řízení mění v tržní prostor, kde namísto ochrany práv půjde v první řadě o generování profitu,“ uvádí Soud mimo jiné v připomínkovém řízení k návrhu zákona. Návrh je podle Nejvyššího soudu nezpůsobilý.

O základních principech návrhu zákona o hromadných žalobách Česká justice již informovala. Jedním z nich je investorský přístup, kdy žalobu zainvesntuje žalobce (advokát, správce skupiny) a když vyhraje, může získat až 30% z vysouzeného plnění.

Investorský přístup není ovšem jediná připomínka Nejvyššího soudu. Soud na šesti stranách kriticky analyzuje nesprávné pojetí rozsudků a opravných prostředků, roztříštěnost, nejednoznačnost i komplikovanost, která klade enormní nároky na soudy nebo praktické dopady postavení člena skupiny, který je i není účastníkem řízení. Nesprávně je podle Soudu pojat předmět řízení a „pozoruhodně“ jsou v návrhu vyjádřeny účely řízení.

„Ze shora uvedených důvodů máme za to, že navrhovaný zákon o hromadných žalobách není způsobilý odstranit deficity domácí úpravy kolektivní ochrany práv. Předložený návrh bude třeba ve smyslu předkládaných námitek zásadně přepracovat tak, aby na jedné straně umožnil účinné společné uplatnění stejnorodých nároků několika desítek či stovek osob, aby však na straně druhé nezatěžoval soudy postupy, které budou poskytnutí ochrany právům fakticky znemožňovat,“ uzavírá svoje stanovisko v připomínkovém řízení Nejvyšší soud.

Mohlo by vás zajímat

Ministerstvo: Žalobce je podnikatel se žalobou včetně rizika

Ministerstvo spravedlnosti jako předkladatel návrhu investorské financování hájí: „Tím, že správce vstupuje zákonným způsobem do hry, na sebe bere veškeré riziko spojené se zahájením, průběhem i skončením řízení. Toto riziko pochopitelně nepřebírá správce skupiny bez dalšího; je zřejmé, že potřebuje určitou motivaci. Vedle dobrého pocitu z toho, že pomohl širší skupině osob, aby se domohly svého práva, a třeba i zásadního pozitivního vlivu v dané společenské a ekonomické oblasti, proto správce skupiny musí v řízení získat za svoji práci určitou odměnu. A zde přichází další odlišnost od insolvenčního správce. Správce skupiny totiž získá nárok na náhradu nákladů řízení a na odměnu pouze ve chvíli, kdy bude mít alespoň částečný úspěch ve věci. V případě, že neuspěje, nezíská nic,“ uvádí ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě.

[mn_protected]

„Lze tedy říci, že oproti insolvenčnímu správci je u správce skupiny posílena podnikatelská stránka jeho činnosti. Správce skupiny do řízení vstupuje de facto jako investor se všemi výhodami i nevýhodami z toho plynoucími,“ píše se doslova k investorskému financování žalob na straně 111 důvodové zprávy.

Základním principem ministerstvem navrhovaného financování hromadných žalob je financování řízení žalobcem, který ale zároveň ponese celé riziko eventuálního neúspěchu. Žalobce bude muset buď prokázat solventnost nebo mu bude soudem uloženo složení přiměřené jistiny na náklady řízení, nejméně však jeden milión korun, vyplývá z návrhu. „Jde o jednoznačnou motivaci pro žalobce, aby si vybíral jen taková řízení, kde má šanci na úspěch, aby tato řízení vedl řádně a aby získal pro členy skupiny co nejpříznivější rozsudek. Tato motivace je dále podpořena finanční zainteresovaností žalobce na výsledku řízení, neboť odměnou za riziko, jež za celou skupinu nese, může získat odměnu ve výši 20-30% z vysouzeného plnění,“ uvádí se k tomu na straně 23 v důvodové zprávě.

Odměna žalobce je zohledněna v § 99 a § 100 návrhu takto:

Par. 99

  • Je-li předmětem hromadné žaloby povinnost něco konat, náleží žalobci odměna 20 až 30 % z přisouzeného plnění (dále jen „odměna žalobce“). Podíl členů skupiny na přisouzeném plnění se v odpovídající hodnotě sníží.
  • Vylučuje-li povaha povinnosti něco konat, aby byla její procentuální část poskytnuta žalobci jako odměna, zejména, spočívá-li povinnost v provedení prací a výkonů, poskytne se odpovídající odměna žalobce v penězích.
  • Aniž by tím bylo dotčeno právo členů skupiny na podíl z přisouzeného plnění, žalobce a žalovaný se mohou na formě odměny dohodnout odchylně od zákona.
  • 100
  • Procentuální výše odměny žalobce se určí ve výši, která se vzhledem k očekávané složitosti, délce a rizikovosti hromadného řízení jeví jako přiměřená.
  • Odměnou žalobce není dotčeno právo žalobce požadovat náhradu nákladů řízení, včetně odměny za zastupování advokátem.

Nejvyšší soud: Jde o nedovolené vytvoření trhu se žalobami

S takovým postupem zásadně nesouhlasí Nejvyšší soud: „Ústavně zaručené koncepci civilního procesu jako nástroje k zajištění ochrany subjektivních práv je zcela cizí způsob „financování“ hromadných řízení (viz str. 23 a násl. DZ). Návrh se nespokojuje s pouhým uplatněním zásady úspěchu ve věci, podle které má úspěšná strana právo náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči protistraně. Vedle toho přichází s institutem ,odměny žalobce´, jež je nárokem žalobce vůči členům skupiny (nikoliv vůči neúspěšnému žalovanému či státu) na podíl z hodnoty přisouzeného plnění (§ 99 NZ). Jde vlastně o zavedení honoráře za výsledek řízení pro žalobce, známý jinak z angloamerického práva (tzv. contingent fee), ovšem s tím rozdílem, že tamní předpisy neznají zásadu náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci,“ uvádí v připomínkovém řízení za Nejvyšší soud předseda občanskoprávního a obchodního kolegia soudce Bohumil Dvořák.

„Samo stanovení uvedeného pravidla je překvapivé již z toho důvodu, že advokátní předpisy odměnu sjednanou podílem na výsledku věci zásadně nedovolují,“ dodává soudce za Nejvyšší soud s odkazem na usnesení představenstva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů. „Čl. 10 odst. 6 usnesení předsednictva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky. Obdobně tomu je i jinde na kontinentu,“ stojí doslova ve vysvětlení pod čarou.

Boj státu proti nezájmu soudit se snížením nároku?

Podle Nejvyššího soudu je návrh zákona koncipován tak, aby nutil žalobce generovat zisk: „K tomu pak přistupuje, že účelem takto koncipované odměny žalobce nemá být náhrada jím účelně vynaložených nákladů (ty hradí žalovaný), nýbrž dosažení zisku, který má žalobce motivovat k vedení řízení. Tímto způsobem se – za přispění státu – ovšem (hromadné) civilní řízení mění v tržní prostor, kde namísto ochrany práv půjde v první řadě o generování profitu. To ostatně nepřímo přiznává i důvodová zpráva, podle které si žalobce bude ,vybírat´ jen taková řízení, kde má šanci na úspěch (str. 23 DZ). Poněkud stranou zájmu návrhu zákona zůstává zájem člena skupiny, jehož právo bylo žalovaným porušeno; zákonodárce bojuje proti jeho ,racionální apatii´ (str. 23 DZ) tím, že mu z přiznaného (nikterak vysokého) nároku strhne ještě 20 až 30 % hodnoty,“ pokračuje Nejvyšší soud v tvrdé kritice konceptu návrhu zákona o hromadných žalobách.

[/mn_protected]

 

Irena Válová