Nejvyšší soud rozhodl: Oznamovatel kauzy předražených pražských jízdenek se selftradingu nedopustil

Vladimíra Sitty se notně zastává Nadační fond proti korupci milionáře Karla Janečka. Na jaře roku 2017 při prvním osvobození Sitty pražským Vrchním soudem vydal na svém webu článek s titulkem: Spravedlnost v jízdenkové kauze. Repro: nfpk.cz

Nejvyšší soud v Brně zamítl dovolání Nejvyššího státního zástupce v případu, jehož hlavní postavou byl whistleblower Vladimír Sitta mladší. Sitta je znám jako oznamovatel případu údajného předražení jízdenek pražského Dopravního podniku. Souzen byl pro selftrading, tedy zjednodušeně řečeno kvůli obchodování na sebe ve společnostech, na které měl vliv. Ekonomický deník zveřejňuje anonymizovanou verzi rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Pochybnosti o jednání podnikatele ve výrobě papíru, a soudního znalce v témže ranku, Vladimíra Sitty mladšího přetrvávají i po projednání dovolání Nejvyššího státního zástupce k Nejvyššímu soudu. Soud totiž označil jeho jednání za „nemorální“, trestnost v něm ale neshledal.

Vladimír Sitta byl oznamovatelem případu údajně předražených jízdenek pražského Dopravního podniku, kdy podle Nadačního fondu proti korupci mělo z každé jízdenky putovat 17 haléřů na účet karibské firmy Cokeville Assets. Sitta byl obžalován následně z tunelování vlastní společnosti Neograph, která vyráběla speciální papír na ony jízdenky.

Vladimír Sitta ml. velmi úzce spolupracoval s Nadačním fondem proti korupci. Zdroj: nfpk.cz

„Jednání obviněného Vladimíry Sitty nebylo zcela morální, neboť proto, aby obchodní společnosti Avium Partners zajistil profit zneužil svého dvojího postavení, tj. pro zprostředkováním obchodu využil informace, kterými disponoval jako vedoucí pracovník Neograph,“ ztotožnil se Nejvyšší soud po dovolání Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana s rozsudkem odvolací instance. Ekonomický deník rozsudek získal a zveřejňuje jeho anonymizovanou verzi v textovém souboru zde.

Vladimír Sitta byl společně se dvěma spoluobviněnými obžalován z trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti, „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů“.

Vladimír Sitta mladší si konkrétně podle obžaloby jako obchodní ředitel akciové společnosti Neograph (dříve s.r.o. – pozn. red.) utajeně za pomoci právníka založil konkurenční společnost Avium Partners Partners. Ta si pak z obchodů Neographu fakturovala provize, přestože byly tyto obchody uzavřeny ještě před vznikem konkurenční společnosti. A to bez přidané hodnoty, kterou by do obchodního vztahu vnesla. Tímto způsobem měl podle obžaloby Sitta získat finanční prospěch a kvůli tomu byl u prvoinstančního soudu odsouzen k roční podmínce.

Stíhán byl i jeho otec, který si taktéž v pozici člena statutárního orgánu společnosti Neograph založil konkurenční firmu – Nanograph, a to na stejné adrese se stejným předmětem podnikání – výrobou papíru. „Například stroje nechal odvézt do své nové společnosti, platil své zaměstnance z prostředků Neographu a podobně,“ popsal Ekonomickému deníku pramen z Vrchního státního zastupitelství v Praze, který si přál zůstat v anonymitě.

Sitta senior byli spolu s právníkem obžaloby zproštěni. Vrchní soud pak po dovolání zprostil obžaloby i Sittu juniora. Proti rozsudku si podal dovolání k Nejvyššímu soudu Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Dovolání bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu jej lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. „Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. V kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů lze tedy vytýkat jen právní vady,“ stojí v trestním řádu.

Co v dovolání nebylo?

Pojďme se nyní pohroužit více do detailů kauzy i poslední fáze jeho vývoje. Nejvyšší soud zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch Vladimíra Sitty 4. prosince. „Mohu potvrdit, že tuto věc rozhodoval náš senát pod vedením JUDr. Blanky Roušalové. Rozhodnutí o dovolání padlo na neveřejném zasedání dne 4. 12. 2019. Přestože trestní senáty Nejvyššího soudu zpravidla vypracují odůvodnění rozhodnutí do 30 pracovních dnů, což je lhůta, která částečně vychází z trestního řádu, v tomto případě bude definitivní verze rozhodnutí hotova pravděpodobně až 6. 2. 2020. Senáty totiž mohou v mimořádných případech požádat předsedu trestního kolegia o prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí. Stalo se tak i v tomto případě, lhůta je prodloužena právě do 6. 2. 2020. Z toho důvodu ještě nebyl spis ani odeslán na soud I. stupně, který bude následně řádně doručovat rozhodnutí Nejvyššího soudu stranám řízení,“ potvrdil informace Ekonomického deníku 29. ledna mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček.

Vladimír Sitta mladší byl na počátku společně se svým otcem Vladimírem Sittou (ex-příslušníkem komunistické rozvědky – pozn. red.) a právníkem Martinem Kohoutem obžalován z trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku. Toho se měli dopustit tím, že v roce 2009, kdy působil Sitta junior jako obchodní ředitel firmy Neograph s.r.o, si založil svou firmu Avium Partners Partners s.r.o. se stejným předmětem podnikání: výroba vlákniny, papíru atd. Prvního března 2010 obě společnosti uzavřely zprostředkovatelskou smlouvu, kterou za Neograph podepsal Sitta starší jako statutární orgán a za Avium Partners (fakticky za Sittu juniora) právník Kohout.

Na základě tohoto smluvního ujednání začala dosavadní přímé obchodní případy firmy Neograph zprostředkovávat firma Sitty juniora Avium Partners. Za tuto činnost si Sitta účtoval Neographu provize, které byly Avium Partners proplaceny, přičemž současně za Neograph dával pokyny k proplácení těchto faktur. Tímto způsobem získal pro svou společnost Avium Partners podle obžaloby přes tři a půl milionu korun.

Vladimír Sitta mladší byl z popisovaného trestného činu Městským soudem v Praze dvakrát uznán vinným. Jeho otec Vladimír Sitta starší a právník Martin Kohout byli zproštěni obžaloby už po prvním odvolání Městského státního zastupitelství v Praze Vrchním soudem. Sitta junior byl zproštěn Vrchním soudem v Praze až po druhém řízení.

Ve zprošťujícím rozsudku Sitty mladšího předsedkyně senátu Kateřina Jonáková tvrdě zkritizovala práci policejního orgánu (policejního vyšetřovatele Pavla Nevtípila, který pracuje mimo jiné na kauze Čapí hnízdo – pozn. red.) a státní zástupkyně Dagmar Máchové, kteří podle ní „neprošli testem nestrannosti“.

Později vyšlo najevo, že předsedkyně senátu vrchního soudu Jonáková, která kauzu v obou případech odvolacího řízení rozhodovala, je sousedkou Sitty juniora. Na rozdíl od jiných mediálně známých případů, například v kauze pražského Dopravního podniku, použila soudkyně Jonáková jako důkaz pro své závěry o orgánech činných v trestním řízení odposlechy pražského lobbisty Ivo Rittiga (byl vyšetřován v kauze jízdenek- pozn. red.), jejichž použití v jiných kauzách soudy odmítly.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman pak proti zprošťujícímu rozsudku vrchního soudu podal v neprospěch Sitty juniora dovolání. V tom ale překvapivě uplatnil pouze dovolací důvod, podle kterého napadený rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení skutku. Toto nesprávné hodnocení mělo spočívat v tom, že Sitta nejednal „na úkor“ společnosti Neograph (ve které byl zaměstnán jako obchodní ředitel – pozn. red.), přestože tato společnost byla krácena na zisku tím, že do obchodů byla účelově vsunuta jeho firma Avium Partners. Provize přitom podle policejních informací „v konkrétních případech činila desítky procent, a mnohdy více než polovinu hodnoty zakázky“.

Nejvyšší žalobce Pavel Zeman nechal v dovolání „zcela mimo hru“ tvrzení vrchního soudu o možných kriminálních motivech policejního vyšetřovatele a původní žalobkyně Vladimíra Sitty juniora Dagmar Máchové. Z textu dovolání není zřejmé, zda tak učinil úmyslně, opomenutím, nebo mu tvrzení soudkyně nepřišlo důležité. Výroky předsedkyně odvolacího senátu Jonákové na adresu vyšetřovatele a žalobkyně se tak Nejvyšší soud nezabýval, přestože podle trestního řádu mohly mít vliv na správnost soudního výroku, proti kterému bylo dovolání podáno.

Selftrading nebo efektivní podnikání?

Docent Josef Kuchta z brněnské Právnické fakulty Masarykovy univerzity v multimediálním učebním textuHospodářská trestná činnost“ označuje jako selftrading jednání, které souvisí se zneužíváním postavení účastníka ve dvou nebo více ekonomických subjektech, zejména v oblasti konkurence v obchodních společnostech se stejným nebo obdobným předmětem činnosti. V komentářích a odborných článcích je selftrading často označován jako obchodování na sebe nebo ve svůj prospěch.

Trestní zákoník pak charakterizuje znaky selftradingu jako porušení zákazu konkurence. A nezáleží na tom, zda pro pachatele platil zákaz konkurence podle občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích, či podle stanov společnosti. Uzavření smlouvy „na úkor“ může zakládat jakékoliv znevýhodnění jednoho subjektu vůči jinému subjektu, přičemž se nemusí nutně jednat jen o ekonomické, respektive peněžní vyjádření určité nevýhody, ale může mít i nemateriální povahu. V zásadě tedy jakoukoliv podobu.

Nejvyšší soud se při projednávání dovolání v kauze Sitta shodl s pražským vrchním soudem na závěru, že v zásadě nemá pochybnosti o naplnění všech znaků objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu, kromě jednání na úkor obchodní společnosti Neograph. Zprostředkování obchodů Sitttou juniorem pro Neograph bylo totiž podle jeho názoru výhodné. Odůvodnil to například tím, že obchodní společnost Neograph nebyla nucena za účelem dojednání nových kontraktů (zejména po jejich technologické stránce) přijmout do pracovního poměru například nového zaměstnance, atd. Neograph podle soudů dosahoval vyššího zisku z nových obchodních vztahů (jenže ty probíhaly probíhaly už v minulosti), které mu Sittou juniorem, respektive jeho obchodní společností Avium Partners, byly zprostředkovány.

Výsledkem předmětných smluvních ujednání tedy prý nebyla ekonomická ztráta na straně Neographu, ani jiná nevýhoda v konkurenčních vztazích na trhu. Nejvyšší státní zástupce pak spatřoval onu nevýhodu v nižším zisku, jehož dosáhl Neograph díky platbám provizí za zprostředkování. „Takové tvrzení samo o sobě není možné vyloučit, to znamená, že za určitých okolností přichází v úvahu naplnění znaku jednání ´na úkor´ tím, že poškozený subjekt nedosáhne na tak vysokou míru zisku, jaký by utržil, nebýt protiprávního jednání pachatele tohoto trestného činu. Avšak vždy je samozřejmě nutné zvažovat a respektovat konkrétní okolnosti každého případu, které doprovázejí uzavírání třeba jen zdánlivě ´nevýhodných´ smluvních ujednání,“ stojí v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud pak souhlasil se závěrem Vrchního soudu v Praze, který zhodnotil situaci, v níž se obviněný v rámci svého dvojího postavení v obou obchodních společnostech ocitl, následovně: „Pravidla obchodu jsou občas tvrdá, konkurence a především motivace zisku v jednotlivých obchodních subjektech budí dravost a nápaditost. Takové jednání je však v obchodních vztazích (na rozdíl od běžných občanskoprávních vztahů) tolerováno a není považováno za nikterak neobvyklé. Naopak bez něj by utrpěla hospodářská soutěž jako základní kámen tržního hospodářství odehrávající se mezi obchodními subjekty vystupujícími na trhu, na němž se střetává nabídka s poptávkou,“ lze se dále dočíst v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

S ohledem na nastíněné principy fungování obchodních vztahů a prostředí, ve kterém se tak děje, proto podle soudu „nelze obviněnému Vladimíru Sittovi klást k tíži způsob, jímž v posuzovaných obchodních vztazích vystupoval, ať už jednající za Neograph (z pozice obchodního ředitele), anebo za obchodní společnost Avium Partners (jako zprostředkovatel)“. „Logicky tak činil motivován pomoci rodinnému podniku proto, aby dosáhl ještě většího zisku, což nová smluvní ujednání naplnila (zisk byl prokazatelně zvýšen o nejméně 1 216 000 Kč jen na tzv. starých dodávkách, dále pak nezjištěný zisk z nových druhů výrobků a činností). Současně obviněný zajistil příjem z provizí pro obchodní společnost Avium Partners, to znamená, že v zásadě všichni smluvní partneři měli z dojednaných obchodů profit. Také z těchto důvodů nelze spatřovat v posuzovaném skutku bez dalšího záměr vyvolat nevýhodnou smluvní pozici pro Neograph, pro obviněného navíc rodinnou firmu, k níž byl vázán tradicí a v níž byl padesátiprocentním akcionářem jeho otec,“ stojí v rozhodnutí o dovolání v kauze Sitty juniora.

Jiný pohled na selftrading

Senát Nejvyššího soudu, který vede Blanka Roušalová, rozhodoval o selftradingu už dříve. Stejně jako v případě Vladimíra Sity juniora se v této kauze jednalo o spory ve firmě, ale v senát dospěl k opačnému závěru. A to, že odsouzený selftradingem překročil zákonné meze. Soud navíc zdůraznil, že obviněný měl volit jiné prostředky.

Také v toto případu šlo o spory ve firmě. Obviněný si kvůli těmto sporům založil jinou společnost, kterou nahradil původní dodavatelské vztahy s velkými odběrateli. Obviněný byl dvakrát odsouzen a sám podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Hájil se tím, že musel zabezpečit svou rodinu ve chvíli, kdy mu společník původní firmu „vysával“.

V obou případech došlo ke krácení finančních prostředků z obchodů původních firem. S tím, že si novou firmu, na kterou převáděl obchodní aktivity v jednom případě zřídil společník – veškeré obchodní aktivity z „ukradených“ obchodních vztahů; v druhém případě (Vladimír Sitta) zaměstnanec, přes kterou byly kráceny finanční prostředky jeho zaměstnavatelské firmy. V obou těchto případech jednání vedlo k poškozování původních firem (snižováním inkasa finančních prostředků a odcizení know-how – dodavatelsko-odběratelských vztahů).
V jednom případě má Nejvyšší soud pochopení pro termín jednání pachatele „vklínění“ jako trestný čin, zatímco v druhém případě Sitty v jeho jednání trestný čin nespatřuje.

K jednání odsouzeného ve druhé popisované kauze předsedkyně senátu Nejvyššího soudu Blanka Roušalová konstatovala, že takto nelze podnikatelské spory řešit, protože odsouzený překročil zákonné meze. Soud zdůraznil, že měl proto volit jiné zákonné prostředky. V kauze Sitta má pak senát pro jednání hlavního aktéra naopak pochopení. A to s argumentací, že pro Nejvyšší soud je takovýto způsob dorovnávání platu akceptovatelný.

Jan Hrbáček