Rozpočet s faktickým deficitem přes 400 miliard korun je méně výsledkem politických priorit dnešní vlády než odrazem dlouhodobého problému českých veřejných financí. Současné nastavení našeho státu vede již mnoho let k vyšším výdajům, než jaké dokážou pokrýt jeho příjmy. Bez podstatných změn na obou stranách rozpočtu bude dluh, který schodky rychle navyšují, nebezpečně růst. Zvýší se náklady na jeho obsluhu a omezí se schopnost budoucích vlád reagovat na krize. Vedlejším důsledkem situace, kdy vlády nebudou schopny tento stav změnit, může být i bolestivé zaostávání naší ekonomiky.
Pokud započítáme také výdaje, které rozpočet nezahrnuje, ačkoliv by měl, dostaneme se k částce převyšující 400 miliard korun. Největší z „chybějících částek“ představuje až 30 miliard korun určených na financování nových bloků v Dukovanech. Vláda stále nemá financování stavby schválené Evropskou komisí, a navíc je změnou rozpočtových pravidel z rozpočtu vyňala. Skutečnost, že je zatím zajišťují přímé bankovní úvěry, a nikoliv státní dluhopisy, nic nemění na tom, že jde o faktický schodek rozpočtu.
Vládou slibované změny na tom nic podstatného nezmění – koaliční jednání snížila schodek jen o tři miliardy korun na 386 miliard, což představuje méně než 0,12 % celkových výdajů. Další větší úspory, v řádu 20 miliard korun, prý přijdou „později“, neboť zřejmě vyžadují změny zákonů. V pondělí tak vláda schválila rozpočet s nejvyšším plánovaným nominálním schodkem v historii Česka. Ani v covidovém roce 2021 nebyl deficit při schvalování rozpočtu takto vysoký – zvýšil se až během roku. Vzhledem k tomu, že se naší ekonomice docela daří, je to zcela nepochopitelné.
Konec éry nízkého zadlužení
Tato vláda v době slušného ekonomického růstu zvýší za jediný rok státní dluh přibližně o desetinu. Bez nadsázky se tak otevírá nová etapa české rozpočtové politiky.
Problém s vysokými deficity, odstartovaný externím šokem, naše země již zažila. Po nárůstu dluhu vyvolaném světovou krizí v letech 2008–2010 se však České republice podařilo vrátit k nízkému zadlužení měřenému v poměru k HDP. Mezi lety 2008 a 2013 vzrostl dluh z úrovně 28,7 % HDP přibližně o 17procentních bodů. Následující vlády však jeho poměr k HDP stlačily zpět na téměř přesně 30 % HDP v roce 2019, tedy takřka na předkrizovou úroveň. ČR tak mohla být i nadále považována za jednu z nejméně zadlužených zemí EU.
Nárůst dluhu způsobený krizí covid-19, následně prohloubený energetickou krizí vyvolanou Ruskem a poté také nutností zvýšit výdaje na obranu, se zjevně obdobného obratu nedočká. Dnešní vláda se vydává opačným směrem a změna tohoto trendu bude v budoucnu stále obtížnější.
Není to plánované politické rozhodnutí – některé strany koalice slibovaly, že „s dluhem zatočí“, a také premiér v minulosti inklinoval k hospodaření bez velkých dluhů. Z návrhu vyplývá, že hlavním viníkem nejsou ani dobré či špatné priority vlády – ty schodek zvýšily jen o několik desítek miliard. Jádrem problému je nesoulad mezi výdaji, které vlády nejsou schopny podstatně snížit, a příjmy, které byly opakovaně oslabovány. Bez zásadní změny fungování státu se tak nelze dobrat k přijatelně nízkým deficitům. To bylo patrné již v posledních rozpočtech předchozího kabinetu.
Co je a není překážkou?
Náš dnešní problém nespočívá jen ve vysokém podílu takzvaných mandatorních výdajů. Velká část z nich je totiž „povinná“ jen do chvíle, než se změní zákon, který je stanovuje. Hlavní příčinou schodku nejsou ani „navýšené“ investice – ty rostou pouze o několik desítek miliard korun. Kamenem úrazu je, že lidé od státu očekávají určitou úroveň služeb a podpory, politici mu však postupně odebrali příjmy potřebné k jejich financování.
To neznamená, že není důležité hledat úspory a zvyšovat efektivitu státních výdajů – tedy omezovat korupci, důsledně posuzovat jednotlivé výdaje, stanovovat mezi nimi priority a zároveň reorganizovat fungování státu. Řada ukazatelů, včetně mezinárodních srovnání, však naznačuje, že větší část problému leží právě na příjmové straně rozpočtu.
Kde zmizely peníze?
Příjmy státu oslabilo především snížení zdanění fyzických osob při takzvaném zrušení superhrubé mzdy. Roli hrály i další daňové změny, například zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. Významný dopad mělo také nevalorizování spotřebních daní a některých dalších příjmů, zejména v období vysoké inflace.
Velmi zjednodušeně řečeno, dvě nejvýznamnější z těchto opatření připravují státní rozpočet v dnešních cenách zhruba o 2 × 100 miliard korun ročně. Právě tyto peníze dnes tvoří zásadní část rozdílu mezi rozumně nízkým schodkem a současnou realitou. Ta otevírá cestu k dluhové spirále: čím vyšší je dluh, tím více stojí jeho obsluha a tím obtížněji se následně snižuje.
Snižujeme poté, co zvýšíme
Dosavadní reakce vlády je pozoruhodná svou nesourodostí. Přijala fiskální plán, podle něhož se mají deficity od roku 2028 rychle snižovat – tedy poté, co tatáž vláda schodek výrazně navýší. Aby stanoveného cíle dosáhla, budou muset být rozpočty na roky 2028, 2029 a 2030 postaveny na opatřeních typu „Fialových balíčků“ – prakticky na jednom dalším balíčku každý rok. Podle vlastního plánu tak bude vláda tyto nepopulární kroky schvalovat již od příštího roku až do konce svého mandátu.
Nabízí se logická otázka, proč vláda nezačala už dnes a proč si zhoršila výchozí pozici tak, že nepopulární změny připadnou i na předvolební roky. Odpověď naznačuje vyjádření jednoho z ředitelů ministerstva financí: „Fiskálně-strukturální plán je nastaven na to, co je Evropská unie schopna akceptovat a kam by měla Česká republika jít z hlediska udržitelnosti veřejných financí.“ Jinými slovy, Komise umožnila vyšší deficit pro rok 2027, výměnou se ale vláda zavázala vykázat v dalších letech nízké hodnoty. Stále však chybí plán, jak jich dosáhnout.
Výmluvy místo řešení, kulturní války a chaos
Vláda měla celý rok na to, aby si vytvořila lepší podmínky pro sestavení rozpočtu. Výsledkem však byl pouze „odklon“ od řady volebních slibů, nikoliv aktivní kroky ke zlepšení situace. V reakci na odmítavý postoj většiny veřejnosti její zástupci slibují, že se na rozpočet „ještě podívají“. Zatím našli jen zanedbatelné úspory a vágně slíbili, že „více přijde později“.
Při odůvodňování vysokého schodku se vláda spolehla na osvědčené postupy, například na tvrzení, že „za to může minulá vláda“. SPD promptně navrhla „vzít dávky Ukrajincům“ a z řad motoristických ministrů zazněl nápad „omezit inkluzi“. Vláda se tedy vydala cestou výmluv a rozdmychávání „kulturních válek“.
Ministryně financí opatrně navrhla získat více peněz například vyšším zdaněním hazardu nebo investičních bytů. Vybrala si oblasti, u nichž lze očekávat podporu části veřejnosti, přestože většina lidí obecně zvyšování daní odmítá. Zdaleka by však nešlo o objem peněz, který by schodek výrazně snížil. Některé návrhy navíc okamžitě odmítli koaliční partneři.
Další zmatek do debaty vnáší sám premiér. Na jedné straně právem připomíná, že během svého předchozího působení přivedl veřejné finance k jednomu z mála přebytků. Na straně druhé tvrdí, že schodky začnou klesat, až budeme mít perfektní nemocnice a vysoké platy vojáků, hasičů i dalších státních zaměstnanců. Jinými slovy: až opadá listí z dubu.
Co je v sázce
Pokračování tohoto přístupu nás může postupně posunout z dnešní nepříznivé, ale zvládnutelné situace do rizikové zóny. Zřejmě nevratně ztrácíme dlouhodobě budovanou výhodu země s nízkým dluhem. Při současných úrokových sazbách a výši dluhu by náklady na jeho obsluhu mohly postupně dosáhnout zhruba 200 miliard korun ročně. Pokud schodky neklesnou, bude mít vláda jen malý prostor reagovat na hospodářský pokles nebo jinou krizi. Ekonomickou zranitelnost prohlubuje také odmítání eura, které je politikou této vlády. Za svůj dluh tak platíme podobné částky jako země eurozóny s podstatně vyšším zadlužením.
Čím déle bude tento vývoj pokračovat, tím větší bude tlak na snižování „dobrých výdajů“, neboť ty se do rozpočtu v jeho dnešní podobě vejdou jen za cenu růstu schodků. Velká část politiků se „strategie“ slibů, že nezvýší daně, nechce vzdát a bude útočit na ty, kteří připustí opak. Zablokované se zdají být i systémové reformy – nejen daňová reforma, ale například také změna uspořádání krajů, slučování malých obcí nebo omezení vysokého počtu samostatných městských částí. Proti těmto změnám totiž stojí rozsáhlé zájmové skupiny, které již prorostly většinou politických stran.
Při dnešním tempu zadlužování může toto „potácení se bahnem“ trvat klidně dalších deset let a nemusí vést k rychlé krizi. Důsledkem by však bylo další zaostávání za zeměmi, které svůj stát spravují lépe. Náznaky už vidíme: přinejlepším průměrné vzdělávání, podprůměrnou infrastrukturu, zanedbávanou ochranu životního prostředí a pozici na chvostu EU v přechodu k udržitelným technologiím.
České schodky totiž neslouží k investicím do budoucnosti, ale k financování současné životní úrovně. Takový vývoj omezuje budoucí možnosti státu a prodražuje každou další krizi.
Alternativa existuje
Neměli bychom čekat na politického „supermana“, který mávnutím proutku prosadí reformy, nastartuje ekonomický růst a zároveň vhodně zvýší příjmy. Realističtějším řešením by mohla být široká dohoda napříč politickým spektrem. Jejím základem by byla shoda na změnách ve fungování státu – například v územním uspořádání a rozdělení kompetencí – společně s významnou daňovou reformou, která vytvoří daňový mix méně poškozující rozvoj ekonomiky. Takové společné řešení by mohlo vrátit veřejné finance na udržitelnou dráhu.
Zda je pravděpodobnější zrození politického spasitele, nalezení široké shody, nebo další brodění se bahnem, posuďte sami. Nezapomínejme však, že výsledek záleží i na každém z nás.
