Téměř žádný pokrok v nejbližších letech, pomalý náběh po roce 2025 a boom po roce 2035, tažený hlavně rostoucí spotřebou v dopravě a průmyslu. Tak vypadá prognóza spotřeby vodíku podle Vodíkové strategie České republiky, kterou vypracovalo ministerstvo průmyslu a obchodu. Strategie je nyní ve fázi připomínkového řízení, kdy se k ní mohou vyjádřit podnikatelské a jiné zájmové skupiny.
Je to módní vlna, která se v minulých letech prohnala Evropou. Vlády jednotlivých zemí i Evropská komise představily své plány do budoucna, co se týká využití vodíku v dopravě, energetice a průmyslu. S jistým zpožděním se přidala také Česká republika. Při pohledu na dokument zpracovaný ministerstvem průmyslu a obchodu se zdá, že autor byl placen podle délky. Dokument má 133 stran, ale jen část z nich je informačně hodnotná.
Pozornost čtenáře nejspíš zaujme hlavně prognóza vývoje spotřeby vodíku v příštích letech a desetiletích. „Na základě odhadů bychom měli v roce 2050 dosáhnout spotřeby 1728 tisíc tun nízkouhlíkového vodíku ročně. K výrobě tohoto množství vodíku pomocí elektrolýzy bychom potřebovali 95 TWh elektrické energie. Pokud by toto množství mělo být vyrobeno elektrolýzou, byl by potřeba přibližně 3,2násobek ročního výkonu jaderných elektráren Temelín a Dukovany dohromady. Další možností je dovézt toto množství vodíku pomocí plynárenské soustavy ze zahraničí,“ uvádí se v dokumentu.
Hlavním tahounem spotřeby má být doprava. která by v roce 2050 mohla zkonzumovat 845 tisíc tun vodíku. Podílet se na tom mají hlavně nákladní automobily, které z toho spotřebují 696 tisíc tun. Co se týká osobních aut, v roce 2030 by jich mohlo na vodík jezdit již 45 tisíc a v roce 2050 okolo 600 tisíc. Rychle podle ministerské prognózy poroste také počet vodíkových autobusů – ze současné nuly na 900 v roce 2030 a 4600 v polovině století. Okrajově by se vodík mohl objevit jako palivo i v železniční dopravě.
Druhým velkým spotřebitelem vodíku se má stát hutnictví. Vodík by totiž měl do roku 2040 nahradit uhlík při redukci železné rudy na čisté železo. Při výrobě 5 milionů tun oceli by to znamenalo spotřebu 360 tisíc tun vodíku za rok. Tato technologie je sice známá, ale vzhledem k nedostatku a vyšší ceně vodíku se v praxi nepoužívá; první pilotní projekty chystají oceláři ve Švédsku a Německu.
Značný prostor k využití vodíku bude také v chemickém průmyslu, kdy by měl nahrazovat „fosilní“ zemní plyn. Naopak jen okrajový význam bude mít podle odhadu autorů Vodíkové strategie ČR při vytápění domácností a také při výrobě elektrické energie. Spalování vodíku má zajistit zhruba jedno procento výroby elektřiny v roce 2040 a tři procenta o dekádu později.
Výše zmíněné objemy produkce vodíku, navíc s nízkými emisemi, budou pro Českou republiku těžko dosažitelné. Značnou část vodíku tak budeme muset dovážet – z jiných členských zemí Evropské unie, případně ze vzdálenějších zemí. Autoři strategie připomínají unijní iniciativu 2×40 GW, podle níž je reálné instalovat elektrolyzéry o výkonu 40 GW v zemích EU a stejné množství v zemích severní Afriky a na Ukrajině, odkud bychom vodík dováželi upraveným plynovodním potrubím.
Další potíž vzniká se způsobem výroby vodíku. Zatím převažuje ekologicky sporná metoda, kdy se vodík získává ze zemního plynu a uhlí (a vznikají při tom značné emise oxidu uhličitého). Výroba vodíku elektrolýzou vody s využitím zelené elektřiny (tzv. zelený vodík) je zatím poměrně drahá. Některé firmy proto vsadily na tyrkysový vodík, vyrobený rozkladem zemního plynu tak, aby při něm nedocházelo ke vzniku a úniku oxidu uhličitého.
David Tramba
