Ve Swiss Life se coby ředitel Premium Services stará o rodinné majetky bohatých Čechů, velkou energii ovšem věnuje také podpoře kultury. Radovan Blažek má v Bohemian Heritage Fund na starosti rozvoj mecenášské struktury. „Snažím se získávat lidi, kteří mají ke kultuře silný vztah. Mecenášská kultura by neměla být jenom o penězích,“ říká.
Jak se stát mecenášem?
Není to o penězích. Mecenášem se u nás v Bohemian Heritage Fund můžete stát od sta tisíc korun ročně a myslím, že to je částka, která nepředstavuje pro řadu fyzických osob, zejména v Praze, zásadní peníze. Pro korporaci je to ještě příznivější. Znamená to, že nejsme elitářský klub, otevíráme se světu. Pro nás jsou důležití lidé, kteří mají kulturu rádi, jsou pro ni ochotni něco nabídnout a přinést. Třeba i jen názorem. Pokud máte volných 100 tisíc ročně, můžete se stát naším mecenášem, horní hranice samozřejmě není omezená.
Jste tedy otevřeni jak pro fyzické osoby, tak pro firmy?
Přesně tak. V mecenášské struktuře máme převážně fyzické osoby, s korporacemi většinou pracujeme na konkrétních projektech. Chceme fond rozšířit jak o další fyzické osoby, tak firmy, protože máme v odborné části spektra co nabídnout. Jsem přesvědčen o tom, že v rámci odbornosti tady není kvalitnější mecenášská struktura. Samozřejmě jsou další kluby, ale to jsou třeba mecenáši Národního divadla, kde je nějaký dlouhý historický kontext a zahrnují lidi, kteří tíhnou k Národnímu divadlu jako k symbolu státnosti.
Mohou mecenáši v BHF mluvit do toho, na co přispívají?
V naší mecenášské struktuře máme lidi, kteří nám do toho mluví, a to je dobře, protože mají co říct. A to proto, že kultuře rozumějí a navíc se v ní dlouhodobě vzdělávají. Mají profesní, nebo i rodinný background.
Jenom bohatí lidé, bez vztahu ke kultuře, kteří jenom chtějí být vidět, tedy ve vaší struktuře nejsou?
Nejsou, jsme za to rádi, a dokonce si na tom zakládáme. Pro nás je dlouhodobě důležitější produktivní přínos mecenáše. Že na to má názor, že si dokážeme popovídat. Mecenáš, který dá peníze a pak se rok nevidíme, je sice fajn, ale jsou to peníze, které nemají příběh. Jestli tento mecenáš dá milion korun a pak máme jiného, který s námi chce komunikovat, ovlivňovat budoucnost BHF a směřování, kam peníze jdou, je pro nás mnohem zajímavější, i když dá třeba jenom sto tisíc. Mecenášská struktura by neměla být jenom o penězích, ale také o směřování kultury. O tom, že společně zvažujeme, který projekt podpořit, ale co je nesmírně důležité, přinášíme i projekty nové. Naši lidé se pohybují v kulturní sféře, dokáží přinést projekty, které my potom posoudíme.
Radovan Blažek
Pochází z Opavy. Vystudoval Filosofii a germanistiku. Počátky jeho profesní kariéry jsou spjaty s automotive. Pracoval pro Volkswagen Group, na starosti měl rozvoj a trénink dealerské sítě Audi v ČR a Porsche na Slovensku. Od roku 2007 se profesionálně věnuje finančnictví a je ředitelem Swiss Life Premium Services, která se stará o potřeby nadprůměrně movitých klientů. V Bohemian Heritage Fund má na starosti péči o mecenášskou strukturu a její rozvoj. Jako soukromý investor je spoluzakladatelem www.alkohol.cz – nejúspěšnějšího českého e-commerce s prémiovými destiláty a víny.
Asi nejznámějším projektem jsou varhany ve svatovítské katedrále, že?
Ano, to je jeden z velkých projektů, ve kterých se angažujeme. Téma dostavby svatovítské katedrály je obrovské. Katedrálu tady máme od 14. století, přitom dodneška není dostavěná a tou symbolickou dostavbou míníme varhany. Ty jsou naprosto zásadní, protože když je kúr neobsazený, koukáte na rozetu a něco vám před ní chybí, je tam prázdné, nevyužité místo. Říkáte si, tady není něco v pořádku. Varhany tam dnes jsou, ale jsou umístěné v jedné boční lodi, protože od začátku byly koncipovány jako provizorní. Idea kardinála Dominika Duky byla ty varhany jednou postavit. Proto jsme na projektu začali spolupracovat, významněji do něj vstoupili a povedlo se nám zorganizovat národní sbírku, která není jen o našich mecenáších, ale zejména o přispění veřejnosti a velkých firem. Podílíme se na organizaci velkých koncertů s Českou televizí, Českou filharmonií i Národním divadlem, proběhla výstava o svatovítských varhanách v Národním technickém muzeu, pomáháme s celkovou medializací projektu. Těch aktivit je celá řada a dnes se zapojily tisíce lidí z celé země, přispěly obce i státní instituce, a samozřejmě malé i velké firmy, každý podle svých možností.
Už se povedlo dát potřebné peníze dohromady?
Náklad na pořízení varhan je obrovský. Pohybujeme se přes osmdesát milionů korun. Sbírku se nám v tuto chvíli podařilo prakticky naplnit. Samozřejmě se to kvůli covidu a oslabení koruny trochu komplikuje, projekt prodražují i komplikace se statikou kúru a elektrickými rozvody v objektu.
Budou vaši významní mecenáši nějak s varhany spojeni?
Ano, šli jsme marketingově dál a nabízíme k pomyslné adopci jednotlivé píšťaly. Ty nejmenší stojí tisíce korun, ty největší jsou za statisíce. Jsou tam podepsané také rodiny, které nejsou součástí naší mecenášské struktury, ale jsou pevnou součástí naší ekonomiky. Opravdu významné podnikatelské rodiny. Mnohé z nich patří mezi stovku nejbohatších Čechů. Ti si koupili ty největší píšťaly a tímto způsobem, aniž by byli součástí naší mecenášské struktury, přispěli k tomu, že katedrálu společně dostavíme. Je to samozřejmě trochu ego, ale jak řadu těch lidí znám osobně, takže vím, že to nikomu neříkají. Vědí to oni, jejich děti a třeba vnoučata. Ale že by se tím chlubili v regionu, kde podnikají, to vůbec. Myslím, že jednou bude hezké, až majitel té píšťaly přijde se svým vnoučetem do katedrály a řekne mu: hele, támhleten G dur, to je naše, to podpořila naše rodina.
Jaký vztah ke kultuře máte vy?
Můj otec zpíval ve sboru v opavské opeře. Když jste dítětem, které rodiče vezmou už jako malého do divadla, stáváte se součástí kultury. Kultura vás začne formovat. Do divadla chodím odmala, protože mě k tomu táta vedl a ke kultuře mám silný vztah. V divadle tíhnu k opeře. Mám rád i výtvarné umění, zejména moderní umění. Dokonce se snažím tvořit si sbírku umění. Jde o kombinaci klasického umění i nových děl. Snažím se tomu porozumět, trochu do umění investuji. Ale máme malý dům, takže stěny jsou již víceméně obsazené.
Daří se v Česku, když se tu už třicet let kultivuje společnost, navazovat na mecenášské tradice?
To je pro nás dneska nejdůležitější téma. Moje úloha je, ve spolupráci s kolegy ze správní rady, tu mecenášskou strukturu rozšiřovat. Tak jako lidstvo má nějakou kulturu a je součástí kulturního společenství, tak mecenášství by mělo být součástí kultury člověka. Usilujeme o to, aby mecenášství nebylo nějakým elitářským klubem. Potřeba podpořit kulturu je velká, teď si to všichni uvědomujeme s covidem. Když už zase sedíme doma a jsme svázáni vládními nařízeními a rouškami, co nás drží nad vodou? Kultura. Koukáme na televizi, pouštíme si filmy, muziku. Kultura nás drží nad vodou.
Přitom je právě v takových situacích kultura nejvíce bita.
To je na tom to nejhorší. Ale to souvisí s přerušením kulturních tradic, protože když se podíváme do nejkulturnějších zemí světa, tam kontinuita podpory kultury přerušena nebyla. U nás se po druhé světové válce kultura přenesla do továren, schůzí a lidových slavností. To, co se tady stovky let formovalo, bylo násilně zpřetrháno. Dneska se k ní vracíme a součástí této kultury je mecenášství. Kulturu pohánějí peníze. Vždyť i třeba Puccini nebo Van Gogh potřebovali z něčeho žít. Dneska je to stejné.
Máme ale ministerstvo kultury. Kde končí jeho role a kde nastupují mecenáši?
Usilujeme o ideální stav, kdy bychom byli propojeni. Spolupráce s minulým ministerstvem pod vedením pana ministra Hermana byla vynikající. Dneska je ministrem pan doktor Zaorálek, který byl mimo jiné mým učitelem na vysoké škole. Velmi dobře se známe, považuji ho za velmi chytrého člověka, myslím ale že prostor pro podporu mecenášství z jeho strany je výrazně vyšší a budeme na něm společně pracovat. Každý máme v systému podpory kultury jinou úlohu, ale chceme, aby si ministerstvo kultury a organizace typu BHF spolu rozuměly a spolupracovaly.
Na co jste za cca pět let v BHF nejvíce hrdý?
Určitě zmíním varhany. To je záležitost, která nás přesáhne. Pak je tu celá řada dalších projektů typu Smetanova Litomyšl, festival Janáček Brno a další menší festivaly, spolupráce s Národním divadlem, Národní galerií nebo Českou filharmonií, s níž jsme vytvořili cyklus nových skladeb tuzemských autorů na objednávku. Dále je to podpora konkrétních představení, konkrétních umělců. V rámci BHF si odsouhlasujeme věci, o kterých si myslíme, že mají smysl. Není to o jednom konkrétním projektu, spíš mi jde o dlouhodobost a udržitelnost myšlenky. Naší největší přidanou hodnotou je schopnost s nadhledem, mimo oficiální organizace, mluvit odborně do kultury. Mít odborný vhled. To je největší přínos BHF – ovlivňovat kulturu z pozice někoho nestranného, kdo není spojen s establishmentem, se státním rozpočtem.
Jak se ohlížíte za letošní výstavou v Litomyšli, pojmenované i kvůli pandemii Plán B?
To vnímám jako jeden z úžasných počinů. Litomyšl obecně rozdělujeme na hudební a na výtvarnou část. Plán A byl Krištof Kintera, což je dneska světový fenomén. Chtěli jsme tam mít modlící se klacek (praying wood), fenomenální dílo. To se kvůli covidu nestihlo. Plán A bude při dalším ročníku. Podařilo se ale realizovat Plán B, který měl fantastickou odezvu, a dokonce se podařilo jej prodloužit až do začátku října. Koncipovali jsme ho jako přehlídku současného umění ve veřejném prostoru. Ústředním tématem jak hudební, tak výtvarné Litomyšle byla naděje. Chtěli jsme ukázat, že se kultura nezastaví ani se současnou krizí. Nabízená díla byla naprosto unikátní. Najít jste tam mohl třeba odkaz na Miladu Horákovou, kde zpochybňujeme spravedlnost. Další krásné věci symbolizují dobu i fakt, že nám něco s schází.
Ohlasy ale byly také dost kontroverzní. To Vás netrápilo?
Asi máte na mysli exponát Střet civilizací od Matyáše Chocholy, který znázorňuje vrak Porsche na dřevěných špalcích bourající do kamenného menhiru. To považuju za nejkrásnější a také se o tom nejvíce mluvilo – je to vyjádření situace kolem covidu. Máme za sebou úžasných deset let růstu, Porsche 911 si už mohl dovolit s nadsázkou prakticky kdokoli. A najednou přišel covid. Plán B vyšel, dali jsme dohromady partu umělců, kteří tlačí moderní umění. Nechápeme ho jako exces, tak byli ve své době vnímáni i Da Vinci, nebo Picasso. A kontroverze je nejlepší reklama. Tyto názory se objevují v masových médiích. Čtou je lidé, kteří třeba za deset let budou na tento typ umění připraveni. Jestli se dneska dočtou, že se v Litomyšli objevilo něco úděsného a vidí fotku toho díla, tak si myslím, že i některé čtenáře těchto masových médií to zaujme. Na druhé straně to někoho může chytnout, i když to je třeba jedno dvě procenta lidí, jde o ty, kteří jednou budou vytvářet kulturu společnosti a část z nich přispěje kultuře.
Jaké máte s BHF plány do budoucna?
Je jich spousta. Když máme zasedání správní rady, kde se potkává pan doktor Smutný, pan doktor Císař, partner kanceláře, který vyučuje dějiny práva, pan doktor Michal, který je také předsedou správní rady Českého národního symfonického orchestru, Tomáš Paclík, jeden z největších mecenášů kultury a majitel fotbalové Plzně, já, Pavel Kysilka, jde o setkání různorodých lidí. Společné máme to, že se snažíme posouvat naši kulturu. Pokud budeme nekulturní, přijdeme z práce, otevřeme si pivo a Blesk, tak naše kultura zanikne. Jde nám o to, aby směřování BHF a propojení na jednotlivé projekty oslovilo co nejvíce lidí a aby si aspoň někdo z té Novy občas přepnul na ČT Art.
Jiří Reichl
