K nejčastějším prohřeškům zadavatelů patří nesprávné nebo nepřesné dělení veřejných zakázek. Je téměř nemožné stanovit, zda se jedná o úmysl, nepřesnost či nedbalost. V každém případě se takovým postupem zadavatel vystavuje riziku finanční sankce.
Město Chotěboř v roce 2010 v rozmezí zhruba dvou měsíců realizovalo dvě zadávací řízení v oblasti rozvoje a zlepšování systému řízení lidských zdrojů. Předpokládaná hodnota první z veřejných zakázek činila 1 634 248 Kč bez DPH a předpokládaná hodnota druhé pak 369 833 Kč bez DPH. ÚOHS konstatoval, že rozdělením na dvě veřejné zakázky malého rozsahu došlo ke snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky pod finanční limit 2 mil Kč bez DPH. Z tohoto důvodu zadavatel nezadal veřejnou zakázku v odpovídajícím druhu zadávacího řízení, za což mu byla uložena pokuta ve výši 20 tis. Kč.
Město Chotěboř ve své žalobě argumentovalo, že ÚOHS dostatečně nepřezkoumal předmět obou veřejných zakázek a detaily jednotlivých realizovaných činností, které vykazují odlišnosti, neboť první z veřejných zakázek má komplexnější záběr týkající se celkového průřezu systému hodnocení a vzdělávání zaměstnanců, zatímco druhá veřejná zakázka se specializuje pouze na školení vedoucích zaměstnanců. Tyto disproporce pak znemožňují věcnou souvislost předmětů veřejných zakázek. ÚOHS logicky tuto argumentaci odmítl a odkázal na své rozhodnutí, které dostatečně podrobně odůvodňuje porušení zákona.
Krajský soud odmítl, že by rozhodnutí ÚOHS bylo nepřezkoumatelné, protože se podle jeho názoru dostatečně do hloubky zabýval podstatou problému, neopomenul žádné námitky zadavatele a dostatečně přesně a prokazatelně vyložil, v čem spočívalo porušení zákona. Krajský soud připomněl, že samotný zákon nedává zcela jasný návod, podle něhož lze odlišit, zda je možné předmět veřejné zakázky rozdělit. Tuto mezeru tedy musela zaplnit až rozhodovací praxe. V tomto směru je pak možné hovořit o již poměrně bohaté rozhodovací praxi, která stanovuje, že není možné dělit zakázky, jež jsou svým charakterem totožné, či obdobné. Soud souhlasil s ÚOHS, že předmět plnění veřejné zakázky představuje jeden funkční celek. Věcná souvislost obou veřejných zakázek podle soudu vyplývá z toho, že byly součástí jednoho projektu, spadají do oblasti řízení lidských zdrojů a směřují k realizaci samotného projektu. Námitka zadavatele, že v jedné zakázce jde pouze o vedoucí pracovníky a v druhé o zaměstnance obecně je pouze dílčí rozdílností, která nemá vliv na shodné znaky obou veřejných zakázek. Jako pomocné vodítko pro svůj argument soud navíc uvedl, že zadavatel oslovil k předložení nabídky v obou veřejných zakázkách ve dvou případech i stejné společnosti. Jako nepřípadnou odmítl soud i námitku, že k překročení limitu pro podlimitní veřejnou zakázku došlo pouze nepatrně.
Krajský soud se rovněž zabýval otázkou, zda novější právní úprava nemůže být pro zadavatele ve výsledku příznivější. V tomto případě konstatoval, že se v daném případě právní úprava prakticky nezměnila. Stejně tak se nezměnilo ani vymezení správního deliktu. Z těchto důvodů nestanovuje nová právní úprava pro zadavatele příznivější podmínky a soud tak mohl potvrdit verdikt ÚOHS, jak v míře provinění, tak ve výši uložené pokuty.
Tento verdikt má město Chotěboř ještě možnost zvrátit u Nejvyššího správního soudu.
