Je obvyklé, že zadavatelé mnohdy těžce bojují se správným vymezením předmětu a vůbec podmínek veřejné zakázky, protože se předmět zakázky nachází za horizontem jejich odborné a věcné působnosti. Zákon ani jeho vykladači neumožňují k takovým situacím shovívavější přístup. Vedou si však tito vykladači v podobě dozorových a soudních orgánů v posuzování situací nacházejících se za horizontem jejich odborných a věcných zájmů lépe než sami zadavatelé?
Pod dohledem dozorových a později i soudních orgánů se nepříliš překvapivě ocitl nákup zdravotnické techniky pořízený ústeckou Krajskou zdravotní. Konkrétně se jednalo o veřejné zakázky „Modernizace a obnova přístrojového vybavení specializovaného pracoviště – Traumatologického centra Krajské zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.“ a „Modernizace a obnova přístrojového vybavení specializovaného pracoviště – Onkologického centra Krajské zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.“. ÚOHS konstatoval pochybení zadavatele v netransparentním vymezení způsobu hodnocení dílčího hodnotícího kritéria při provádění údržbového servisu a v neoprávněném požadavku na předložení dokladu prokazujícího zavedení systému managementu bezpečnosti informací. Tento postup stál zadavatele 40 tis. Kč v podobě pokuty. Mnohem horším důsledkem však mohlo být riziko vrácení dotace z evropských strukturálních fondů.
Meritum celého sporu mezi ÚOHS a zadavatelem spočívalo ve vymezení údržbového servisu nad rámec servisu záručního. V tomto bodu ÚOHS (a k jeho výkladu se později připojil i Krajský soud v Brně) tvrdošíjně trval na tom, že zadavatel neuvedl, jaké plnění v rámci tohoto kritéria vlastně požaduje a z tohoto důvodu nemohli dodavatelé objektivně nacenit tuto část své nabídky. Krajská zdravotní proti tomu uváděla, že ÚOHS (potažmo krajský soud) posoudil věc formalisticky bez znalostí z oboru zdravotnických přístrojů. Zákon o zdravotnických prostředcích definuje pojem servis. Jeho obsah si však musí vymezit sám výrobce u každého jednotlivého přístroje. Zadavatel tedy nemůže tento servis vymezit předem, protože netuší, jaký výrobek v zadávacím řízení uspěje. „Protože citované ustanovení zákona o zdravotnických prostředcích vymezuje servis spojený s udržováním, je tento servis obvykle označován jako údržbový servis. Pokud je takový servis poskytován v rámci záruky, pak může být logicky označen jako záruční servis. Žalovaný (tj. ÚOHS – pozn. aut.) tak zcela nesprávně uměle a laicky rozlišuje mezi údržbovým servisem v rámci záruky a záručním servisem. Měl za to, že takovou zásadní neznalost žalovaného nemohl předvídat.“, komentuje natvrdo Krajská zdravotní (prostřednictvím rozsudku Nejvyššího správního soudu) výklad ÚOHS. Krajská zdravotní dále zdůvodnila, že rozsah a cena údržbového servisu, jenž navazuje na servis záruční, může být podstatnou částí celé investice a může výrazně ovlivnit celkovou pořizovací cenu přístroje.
Nejvyšší správní soud (NSS) konstatoval, že přes poněkud nešťastné použití termínu záruční servis zadavatelem, které může evokovat rozlišování mezi „záručním servisem“ a „servisem podle zákona o zdravotnických prostředcích“, je nakonec zjevné, že náklady na údržbový servis za rok je míněno vyčíslení nákladů na servis po uplynutí záruční doby. NSS se zastal i požadavku zadavatele na doložení zavedení systému managementu bezpečnosti informací v organizaci. Považuje tento požadavek za oprávněný, neboť dodavatel, resp. jeho zaměstnanci či spolupracovníci, se v rámci svých servisních zásahů může dostat do kontaktu se záznamy týkajícími se pacientů.
0113_6As__1900032S_20190925152250
NSS dospěl k závěru, že rozhodnutí ÚOHS je nezákonné a využil své pravomoci vrátit věc ÚOHS k novému posouzení při respektování jeho závazného právního názoru. Nutnost zvyšování kvalifikace v oblastech jeho působení tak zdaleka neplatí jen pro zadavatele a jejich zaměstnance, ale i pro ty, kteří jejich práci později posuzují.
Jiří Reichl
